Prožíváme generační převrat jako v roce 1989?

Každého musí napadnout, že se ve světě něco velkého děje, když vidí tolik souběžných změn, které mají společné rysy.

Těch světových konfliktů je nějak moc najednou, aby to byl jen pokus neokonů zachovat moc i po volební porážce Joe Bidena. Samotný nástup Donalda Trumpa neohrožuje americkou hegemonii, pouze potvrzuje její rozpad.

První zásadní globální změna tedy spočívá v tom, že i Američané si už uvědomují neudržitelnost situace, kdy jejich země kromě zbraní nic nevyrábí a je odkázána jako starověký Řím jen na dobyvatelské války a stále větší objem ničím nekryté univerzální měny.

Druhou změnou je ztráta kouzla neoliberální ideologie, která předstírala, že když několik zájmových skupin „efektivně“ ožebračí velkou část obyvatelstva, je to ve prospěch veškerého lidstva.

Třetí změnou je zánik demokracie, kdy „volby platí, jen když vyhrajeme my“.

A čtvrtou jsou neřešitelné dluhy. Dluhy nejen Spojených států nebo evropského jihu, ale i takových zemí, jako je Francie nebo Německo. Charakteristické jsou jejich vládní krize, které narazily na neschopnost ufinancovat jak sociální smír, tak válku na Ukrajině. Koalice se rozpadají na sporu, zda dát na hospodářský rozvoj regionů, nebo na bezbřehé vyzbrojování, ke kterému nás vyzývá zoufalé NATO.

Evropa procitá ze situace, kdy politická scéna je obsazena vládami, které se samy označily za politický střed, aby opozice neměla prostor jinde než na krajních pozicích vpravo nebo vlevo. To je samozřejmě iluze. Střed nemůže být mluvčím úzké oligarchie a kořistnické nadnárodní moci. Naproti tomu za extrémní nelze považovat politické síly, které prosazují národní nezávislost a větší podíl občanů na správě věcí veřejných a výsledcích své práce.

Pamětníci roku 1989 si vybaví na tu úlevu, když jsme přestali být ohrožováni sovětskými tanky a nakonec se podařilo uchlácholit i ty naše. Místo okoukaných zbabělých staříků a prázdných hesel se vynořili svěží noví vládci s mnohem lepšími rýmovačkami.

Pád berlínské zdi se stal symbolem konce blokového rozdělení, ale neposkytl vše, co sliboval, neotevřel brány vysněné svobody. Zánik jednoho hegemona dal tomu druhému křídla. Už se nemusil dělit, nebylo s kým se porovnávat, a tak se stal neotřesitelným vládcem celé planety.

Probudili jsme se do světa bez protiváhy, který je ještě nespravedlivější a nebezpečnější než ten, co skončil na smetišti dějin. Počínaje bombardováním Jugoslávie roku 1999, americké války zamířily i na území Evropy. Revolucionáři, kteří původně bourali zdi, pomohli jen vzniku nového impéria. Nakonec políbili prsten, symbolizující závazek, že oni budou velkému bratru pomáhat, a on je chránit. Osobně. Proto si také mnohou dovolit být hnusní na ostatní.

Americká nadvláda navždy („konec dějin“) se nyní otřásá. Co to způsobilo?

Na první pohled by se zdálo, že jen lepší rozdělení vojenské a hospodářské moci, konkrétně mocné ruské rakety a špičkové čínské technologie. To jistě mělo velký vliv. Ale vzpomeňte si, jak už v 80. letech vítězili mudžahedíni proti sovětské vojenské převaze v Afghánistánu. Dostaly se jim do rukou americké „rakety do batohu“ s tepelným naváděčem „red eye“.

Viděl jsem jednu takovou lacinou hračku shora, když mířila na drahý sovětský bitevní vrtulník, kterým jsem cestoval někdy roku 1986 do Kandaháru. Pilot se ji pokoušel zmást ohňostrojem falešných tepelných signálů, ale nemuselo to vyjít. Naštěstí jsme letěli dost vysoko, takže raketa z batohu po chvíli zvadla a padala bezmocně zpátky.

Ode té doby se povaha válek změnila ještě víc, a to změnilo poměry vojenské moci. Tanky jsou ničeny drony, které rozhodují boj zblízka. Boji zdálky dominují plachtící bomby a nezachytitelné hypersonické rakety, které i bez nálože nadělají paseku jako malá atomovka. Je to boj bez viditelného nepřítele, chce se říci podle Žižkova „na množství nehleďte“. A to je tu v záloze ještě umělá inteligence.

Podobná změna otřásla i hospodářskou mocí. V mobilním telefonu, který najdete v poslední africké chýši, je nesrovnatelně vyšší výpočetní kapacita, než byla v řídícím systému pro přistání člověka na Měsíci. Internet propojuje zadarmo spolupracující tvůrce po celém světě a jejich otevřený software ohrožuje největší světové monopoly. Malý špičkový pivovar je dostupný kdejakým hobíkům. Malá robotika „makers“ taky.

Velký oděvní průmysl se vsakuje do rozptýlených místních dílen a vytlačuje dováženou lacinou produkci zákaznickými modely podle digitálního vzoru konkrétních osob, každému na míru. Samošij vcucne jedničky a nuly a jede. Výsledek je zdrcující – nabízí za pár šupů to, co bylo jen v luxusním salonu za největší peníze.

V malém se dá dělat i to nejdůležitější, energie, a tak ani největší hybatelé světové politiky, ropné monopoly, nebo jaderné elektrárny, které nás mohou zadlužit na celé generace, to nemají jisté. Dojde i na ně, až se plně přizpůsobíme možnostem, které nabízí elektřina ze zdrojů zadarmo, ze slunce a větru.

Mobil má dnes každý, a tak nosíme po kapsách potenciální infrastrukturu, která může zvládat záludnosti měnového oběhu, když si vytvoříme nějaké alternativní lokální platidlo.

Hospodářská moc se drobí v procesu alternativní decentralizace, a až se víc prosadí také alternativní média proti továrnám na sny v režii nájemných lhářů, vynoří se hospodářská nezávislost zdola.

My staříci, co pamatujeme období neopakovatelné svobody z roku 1968, jsme stále doufali, že jednou ji dostaneme zpátky. Československé jaro ohlašovalo, že odrůstající generaci už nestačí sliby, které rozdávaly naději po druhé světové válce. Něco podobného prožívali i mladí v Americe nebo ve Francii. Pak uplynulo dalších dvacet let a staré sliby byly ještě prázdnější a dusivější.

Ráj přiblížily až sliby nových věrozvěstů, že se dá koupit, jsou ho plné regály obchodů. Bylo to však jako se svobodou, to všechno je za peníze, které každý nemá. Jen kdo se vetře, může si čuchnout.

Od roku 1989 dozrály skoro dvě generace. Ta první shrábla vítězství, ale je to jako v té dětské říkance, na toho nejmenšího už se nedostalo. S tím se asi nespokojí. Proměny současného světa ukazují, jak stará mocenská a hospodářská pouta shnila. Nejde jen o to, že nový svět bude multipolární, to znamená, že více mocností se bude chtít obalit sférami svého vlivu. Hlavní naděje, které vkládáme do budoucnosti, spočívají v tom, že může být blíže lidem než těm mocnostem.

Nelze se vrátit do minulosti, ani k těm jejím lepším stránkám. Nelze se vrátit k páře, přestože tehdejší vagony s otevřenými dřevěnými lavicemi byly spíše klubovny a na nádraží plném voňavého dýmu vám do okýnka podali pivo a párky.

Politiku nelze omezit jen na souboj občanů s nějakým vedoucím úlohou nebo úder dunících odborů proti nabubřelým továrníkům. Politika nemůže být jen proti něčemu, musí mít programové cíle mířící k novým možnostem světa bez nadvlády centrál, světa s dominantou dole.

Potřebujete soběstačnost a nezávislost, protože pak se těžko hledají nástroje, jak vás ždímat.

(Text vyšiel na VašeVěc.cz 11. decembra 2024)

Na úvodnej snímke autor, zdroj Facebook