Ilustrácia: Pixabay
Co se dělo po poslední scéně filmu Rozpuštěný a vypuštěný (aneb pokračování scénáře, které nebylo nafilmováno).
Policejní inspektor Trachta jde pouze v ponožkách vzhůru Nerudovou ulicí…
Praktikant Hlaváček: „Pane inspektore, kde máte boty?“
Trachta se obrací, a jakmile se obrátí úplně, zahřmí a čas se z roku 1906 posune do roku 2026.
Inspektor Trachta se vrátí a sedne si k Hlaváčkovi na zahrádku Cukrárny Kubík.
Cukrář Kubík (ke své dceři Růžence): „Zeptej se ho, jestli je pod penzí.“
Růženka: „Jste pod penzí?“
Trachta: „Jsem. Jen její valorizace se mi jaksi snížila. Za Rakouska-Uherska jsme holt nevěděli, že musíme spořit na třetí pilíř. Navíc jsme všichni podezřelí, protože jsme pracovali pro císařství. Jediný, komu důchod valorizovali v souladu s inflací, je inspektor Klečka.“
Hlaváček: „Ale vždyť inspektor Klečka taky pracoval pro císařství…“
Trachta: „Ale on si to odmakal. 28. října sice ještě trávil v konspiračním bytě pro c. a k. špiony v zahraničí, ale už na první výročí republiky položil věnec na paměť stíhaných stoupenců Republiky československé a šel si zatančit na Shimmy festival. Stejně tak je na tom jeho manželka, baronka von Botzenheim. Ta si svou příslušnost k císařské šlechtě, hned po tom, co prohlásila, že je Češka jako poleno, odmakala tím, že ze svého státem přiřčeného rozpočtu udělila grant, aby česká kripl mohla papat, kúsat, cucat, bumbat a kúřit.“
Hlaváček: „A není to nespravedlnost, pane inspektore?“
Trachta: „Zapište si, Hlaváčku, pravidlo dvojího metru: Dělají-li dva totéž, ale jeden z nich je členem našeho tábora, zatímco ten druhý nepřátelského tábora, nejenže to není totéž, ale ten první může být dáván na vzor morálnosti, zatímco ten druhý za vzor zločinnosti…“
Hlaváček: „Mohl byste mi, pane inspektore, dát nějaký příklad?“
Trachta: „Příklady jsou všude kolem nás. Představte si třeba náš světadíl, v jehož jedné půlce oficiálně dělení mnohonárodnostních zemí náš tábor PŘIPUSTIT NEMŮŽE. Takže když tam parlament jednoho z těch malých národů vyhlásí samostatnost, hlavní země té mnohonárodnostní země tam pošle okupační složky, parlament rozežene, premiér musí uprchnout do zahraničí – ale tento postup je vyhlášen za správný a okupantská země mediálně pochválena.“
Hlaváček: „Myslíte to, co v roce 2017 udělali Španělé v Katalánsku?“
Trachta: „Správná úvaha, Hlaváčku. Ačkoli bych vám radil nebýt za každou cenu adresný…“
Hlaváček: „Ano, pane inspektore.“
Trachta: „A teď si představte, že v druhé části toho světadílu náš tábor naopak dělení mnohonárodnostních zemí na malé zemičky naopak VYŽADUJE. Když se TAM v jedné takové mnohonárodnostní zemi stane úplně to samé – tedy že dvě a postupně i tři země větší federace vyhlásí samostatnost a ta hlavní země federace tam samozřejmě pošle armádu. Co pak s tou vůdčí zemí federace uděláme?“
Hlaváček: „Nepochválíme ji?“
Trachta: „To je málo, Hlaváčku! K vyhlášení samostatnosti vyzveme ještě další menší národy té federace, takže s tou větší zemí nakonec zbude dobrovolně v jednom státě jen jedna tvrdohlavá malá svazová republika. A teď si přestavte, že část té země, co celou tu federaci vedla, je obydlená menšinou, která vyznává náboženství jiného světadílu, a tu větší zemi nesnáší tak, že i civilisti toho velkého a malého národa se vzájemně podřezávají jako husy – natožpak vojáci. Co náš tábor pak ve jménu civilizace lidských práv udělá s tou zbytkovou federací?“
Hlaváček: „Rád bych řekl, že tam dohodne mír, ale ještě si pamatuju, co se stalo: Náš tábor lidskosti to tam rozbombardoval tak, že tam nezůstal ani kámen na kameni. Včetně té poslední malé svazové republiky, co s tou velkou zůstala – aby si napříště rozmyslela, zda s ní zůstávat. A té menšině jiného náboženství ve větší zemi jsme dali samostatnost, přestože jsme věděli, že jediný průmysl, který tu novou pidizemičku bude živit, bude obchod s orgány. Tedy kromě kantýn pro naše nový táborový základny.“
Trachta: „Správně, chlapče. Jen nejmenovat! Pamatujete si, co se stalo pak?“
Hlaváček: „Pamatuju, pane inspektore. Ta vybombardovaná země, co v ní dřív bylo hlavní město federace, nakonec zůstala úplně sama, a tak požádala o vstup do zastřešující organizace našeho tábora. A ta jí dala dvě protichůdné podmínky: Za prvé, že musí UZNAT princip nedotknutelnosti území tím, že zavede sankce proti jiné zemi, jejíž armáda překročila hranice svého souseda a bojuje s ním na jeho území. A za druhé, že musí POŠLAPAT princip nedotknutelnosti území tím, že uzná ten nepřátelský pidistát, který byl proti její vůli vyhlášen na části jejího vlastního území.
Pane inspektore to je tak do očí bijící příklad dvojího metru, podle kterého když dva dělají totéž, není to hodnoceno jako totéž – že snad už nemůže být jasnější!“
Trachta: „Ale může, chlapče, může. A klidně můžeme zůstat pořád u těch zemí, o nichž jste mluvil. V té první se nyní sice neoprávněně bojuje, ale jistý člověk, zanesený v seznamu válečných zločinců Simona Wiesenthala, tam podle světově uznávané encyklopedie má své státem zřízené muzeum, jeho jméno má tamní skautská organizace, stadion, přes 100 tamních ulic, jeho podobu nese 15 památníků a bust, poštovní známka a pamětní medaile. Jak v našem táboře nazýváme tuhletu zemi, Hlaváčku?“
Hlaváček: „Hrdinka boje za demokracii!“
Trachta: „A jak říkáme té druhé – co se aktuálně rozhodla uspořádat státní pohřeb svému před pěti dny zemřelému válečnému zločinci?“
Hlaváček: „Nacistický odpad Evropy!“
Trachta: „Výborně, Hlaváčku! Tak se toho držte – a jednou dostanete valorizovanou penzi i moje boty!“
Zdroje: Seznam.cz, Irozhlas.cz, Wiesenthal.com, Filmovyprehled.cz, Uk.wikipedia.org, Cs.wikipedia.org, En.wikipedia.org
(Vyšlo na krajskelisty.cz)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008