Planetu Země můžeme obývat jen spolu s dalšími biologickými druhy, jen pokud zůstaneme podřízeni nynější biosféře. Pouze biosféra jako celek je nejmenším pozemským systémem schopným dlouhodobé existence a evoluce. Pokora před planetou, by proto měla brzy vystřídat nynější válku kultury se Zemí. Když k této zásadní proměně nedojde, bohužel zbytečně brzy z vlastní viny vyhyneme.
Toto smutné konstatování jistě není programem nynější vědy ani politiky. Bohužel vyplývá z jejich nynější orientace a vlivu na planetu. Už v minulém textu s názvem Kdy začneme vážně? jsem se snažil ukázat, že se u našeho druhu v průběhu kulturní evoluce vytvořil rozpor mezi biologicky omezeným rozsahem obyčejného lidského myšlení přizpůsobeného okolí a biologicky neomezenými důsledky vlivu kultury na planetu.
Vývoj tohoto rozporu začínal nenápadně. Dokud bylo sebezáchovné lidské jednání ovládáno jen biologickými motivy, tj. jen potřebami přežívat a seberealizovat se v přirozených ekosystémech, nemohlo dojít ke vzniku a vyhrocení tohoto konfliktu. Dnes už víme, že zlom v jeho vývoji souvisí s teoretickým nastavením kultury na útočnou adaptivní strategii, že souvisí se způsobem založení vědy a filozofie v antickém Řecku.
Ale relativně dlouho nemohl být tento rozpor ani pociťován, ani řešen. Ještě celý novověk byl prosycen důvěrou ve vědu a lidskou produktivní aktivitu. Teprve v minulém století se některé vědy začínají zabývat globálním působením kultury na planetu, zvolna se rozšiřuje ekologické povědomí veřejnosti. Vzdělávací systémy a média sice částečně reagují, ale teoretické objasnění problému globální politiku, která se zatím opírá hlavně o názory veřejnosti, ovlivňuje okrajově.
Války mezi národy a státy, které byly tradičně ozbrojenými zápasy mezi živými lidmi, se nepozorovaně přeměnily v ničení kulturního a přírodního prostředí. Ještě v první světové válce nebylo možné dnes samozřejmé letecké bombardování pozemních cílů, měst, krajiny a kulturní infrastruktury. Tato pro veřejnost málo zřejmá proměna přípravy a vedení válek je bohužel nebezpečná hlavně pro planetu a tím i pro lidské zdraví.
V jejím duchovním pozadí jsou nepravdivé představy o technice jako o poslušném a kontrolovaném nástroji člověka a společenských subjektů. Takový názor mohl platit jen pro techniku instrumentální. Po spojení s přírodní vědou se z mechanické a automatizované techniky stává nejen vykonavatel lidských záměrů, ale přímo i nebezpečný způsob jejich realizace. Vojenská technika, ale nejen ona, je vhodnou ukázkou této zákeřné přeměny. Technika, jíž se dnes nikdo významný teoreticky nevěnuje, je předmětným způsobem dosahování lidských cílů. Je vždy už předem zaměřená, nemůže být sociokulturně neutrální.
Když to mírně přeženu, nejen válka, ale i technika jsou pokračováním politiky jinými prostředky. Náš nynější duchovní vztah k Zemi je bohužel nepřátelský, není biofilní, uctivý a ohleduplný k životu a planetě. Byl kdysi odvozen z potřeby bojovat o přežití v podmínkách malých pozemských ekosystémů. Vznikal živelně, a podobně jako myšlení, odpovídal úrovni života lovců a sběračů i pozdějšího zemědělství.
Teprve v dnešní kultuře globální vznikají podmínky pro vynucenou změnu lidské adaptivní strategie, pro zásadní biofilní obrat kultury. Obyčejní lidé, vzdělávaní tradičním způsobem, pochopitelně nechápou, proč se věda propojila s mocí, proč se zpředmětňuje v nejmodernější technice včetně techniky vojenské. Nechápou, že podobně jako technika byla i dominantní část dnešní vědy nastavena na boj s přírodou.
V čem tedy hledat naději na biofilní duchovní obrat, naději na dlouhou lidskou budoucnost? Především v pochopení, že ani věda není jen neutrálním lidským výtvorem, ale s využitím slov Konrada Lorenze, „je tím, co člověk urval mimosubjektivní skutečnosti, která ho obklopuje.“ Problém tedy spočívá hlavně v tom, abychom konečně pochopili, že věda čte skutečnost, která není lhostejnou živou a neživou hmotou, ale vysoce uspořádaným systémem vytvořeným přirozenou evolucí, jehož jsme součástí a na jehož úplnosti a rovnováze existenčně závisíme. Je čas uznat, vyučovat a šířit evolučně ontologický názor, že nás obklopuje nejširší a nejmocnější subjektivita, živá planeta Země, jejíž zdravotní stav jsme kdysi z antropocentrické pýchy a neznalosti počali destruovat.
Uctívat Zemi znamená poctít i člověka a jeho biofilně budovanou kulturu. Znamená to opustit krajní formy technického ničení planety, nesmyslné válčení a zbrojení včetně zdánlivě prospěšné osobní i hromadné dopravy. Znamená to s využitím poznatků mladých biologických věd budovat nový emoční vztah k přirozeně vytvořeným systémům, mezi které jako lidé rovněž náležíme.
Pokládám nynější bombardování oblasti zrodu zápisu evropských jazyků na Blízkém východě za krajní formu neúcty kultury k Zemi.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
