„V posledních týdnech jsme se pravděpodobně dostali na tuto cestu dál než v předchozím desetiletí,“ prohlásil Josep Borrell, vysoký představitel Evropské unie (EU) pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku měsíc poté, co Rusko zahájilo nevyprovokovanou a neoprávněnou válku na Ukrajině. Borrell poukazoval na pokrok, kterého podle něj EU a její členské státy dosáhly v jednotném postupu a v rozvoji svých schopností jednat na světové scéně rozhodněji. O skoku vpřed, na který Borrell narážel, se od té doby široce diskutuje a mluví se o něm jako o geopolitickém probuzení EU. Zatímco se hodně diskutovalo o tom, jak by měla geopolitická (nebo více geopolitická) EU vypadat a zda je posilování výzbroje Unie dostatečně odvážné, aby naplnilo její geopolitické ambice, méně pozornosti se věnovalo otázce, zda proklamované geopolitické probuzení nakonec vede k bezpečnější budoucnosti. Tento článek tvrdí, že geopolitické ambice EU se soustředí na rozšiřování vojenské moci na úkor bezpečnosti většiny lidí v EU i mimo ni.
Geopolitické probuzení?
Koncept geopolitické EU je sporný stejně jako samotný pojem geopolitika. Od chvíle, kdy předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová v roce 2019 představila „geopolitickou komisi“, se objevují pochybnosti a otázky ohledně geopolitických cílů a vlivu EU.
Je pravděpodobné, že proklamované geopolitické probuzení EU se netýká Ruska nebo války na Ukrajině, ale pokračuje v dlouhodobé snaze učinit z EU silnějšího aktéra v soutěži velmocí. Ruská invaze na Ukrajinu je spíše katalyzátorem stávajících procesů než spouštěčem zásadních změn.
Mezi faktory, které jsou však nové, patří dodávky smrtících zbraní do válečné zóny prostřednictvím Evropského mírového nástroje, vojenská výcviková mise pro 15 000 ukrajinských vojáků, dalekosáhlý balíček sankcí proti Rusku a nabídka Ukrajině získat status kandidátské země EU. Kromě toho členské státy EU přijaly významná opatření, jako například Německo se svým zvláštním fondem ve výši 100 miliard eur na modernizaci svých ozbrojených sil – za tímto účelem Německo změnilo ústavu – a zvýšení svých výdajů na obranu na 2% cíl NATO, označovaný jako „Zeitenwende“ (bod obratu v dějinách). To však průběh války na Ukrajině neovlivní. Bude trvat mnoho let, než budou peníze vynaloženy a než dorazí nové a modernizované zbraňové systémy.
Už „Globální strategie pro zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie“ z roku 2016 trvala na tom, že členské státy musí zvýšit výdaje na obranu a rozloučit se s upřednostňováním měkké síly, pokud se EU chce stát silnějším globálním aktérem. Zejména po brexitu se EU zaměřila na rozšiřování vojenské moci, zatímco ostatní páky uplatňování geopolitického vlivu stagnují nebo ztrácejí na významu: v politice sousedství a rozšiřování EU nedošlo k žádnému výraznému pokroku, rozvojová spolupráce EU zůstává bez významnějších iniciativ a projekt „Globální brána“ (odpověď EU na čínskou iniciativu Pásmo a cesta) není schopen udržet Čínu na uzdě, pokud jde o vliv na globálním jihu. Uzavírání komplexních obchodních dohod je minulostí, odliv přímých zahraničních investic z EU se snížil a transatlantická vazba byla otřesena. Zároveň EU (nositelka Nobelovy ceny za mír za rok 2012) podnikla bezprecedentní kroky k přesunu zdrojů a pozornosti od civilních k vojenským prioritám.
Militarizace EU s cílem vybavit EU tvrdou silou pro velmocenskou soutěž
Nejnovějším stavebním kamenem rostoucí militarizace EU je strategický kompas. Byl přijat na summitu EU 25. března 2022, má určovat směr budoucí evropské vojenské politiky a spojovat globální strategii z roku 2016 s mechanismy vytvořenými od té doby PESCO, EDF a EPF. Strategické hodnocení návrhu kompasu popisuje EU obklopenou nestabilitou a konflikty v rámci konfliktního multipolárního světa. Na globální scénu se vrátila mocenská politika a přístup do vesmíru, k námořním trasám a kritickým zdrojům je stále spornější. V tomto „vysoce konfrontačním systému musí EU a její členské státy více investovat do své bezpečnosti a obrany, aby se staly silnějším politickým a bezpečnostním aktérem. […] EU musí ještě hodně udělat, aby zvýšila své geopolitické postavení. Proto potřebujeme velký skok vpřed, abychom vytvořili silnější a schopnější Evropskou unii, která bude působit jako poskytovatel bezpečnosti […].“
Ústředním bodem strategického kompasu je koncepce strategické autonomie, které má EU dosáhnout, aby se takový kvantový skok vpřed uskutečnil. Strategická autonomie, jejímž zastáncem je francouzský prezident Emmanuel Macron, má, ačkoli pro ni chybí společná definice, umožnit EU samostatně rozhodovat a vést války a vojenské operace s využitím zbraní a schopností vyvinutých a vyrobených v EU.
Vyhlídky na předpokládanou strategickou autonomii EU, která má umožnit silnější geopolitickou EU, však byly od začátku války značně oslabeny. Neúspěch normandského formátu, v jehož rámci Francie, Německo, Ukrajina a Rusko před válkou jednaly, představuje také selhání Evropanů, kteří chtěli vzít bezpečnost na kontinentu do vlastních rukou. Zatímco Emmanuel Macron v roce 2017 prohlásil NATO za „braindead“, aliance díky Švédsku a Finsku získala dva nové evropské členy a je nyní ještě více nesporným základním kamenem evropské obrany. Pokud jde o dovoz energie, EU je nyní více závislá na frakovacím plynu z USA. Závislost na NATO a dovoz energie z USA jsou nejúčinnějšími pákami, které vyžadují loajalitu EU vůči geopolitickým ambicím Spojených států.
V analýze pro bruselskou kancelář nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung dospěl Jürgen Wagner k závěru o strategickém kompasu: „Skutečně problematickou otázkou v tom všem je plná angažovanost v rozšiřování vojenského aparátu jako jediného osvědčeného prostředku reakce na rostoucí konflikty mezi velmocemi. Ostatní aspekty jsou v rámci těchto mocenských konfliktů redukovány na doplňky – opatření k budování důvěry, odzbrojovací iniciativy nebo kontrolu zbrojení, které by byly vhodné pro snížení stále rostoucího napětí, ale bohužel vedou v Kompasu jen stínovou existenci.“
Strategický kompas nenechává nikoho na pochybách, že současné vedení EU považuje dosažení strategické autonomie prostřednictvím rozšiřování vojenské síly za klíč k posílení geopolitického vlivu EU.
Přehodnocení zabezpečení
Vojenské posilování EU nejenže přesměrovává tolik potřebné finanční prostředky z řešení klimatických, sociálních a zdravotních problémů do zbrojního průmyslu, ale představuje také skutečnou hrozbu pro ty, kteří jsou na globálním jihu zahrnuti do přístupu EU, který je zaměřen na bezpečnost. EU je nyní odhodlána s ještě většími ambicemi pokračovat v této změně paradigmatu směrem k tvrdé síle, která začala dávno před válkou na Ukrajině.
Místo toho, aby EU reagovala prohloubením své cesty militarizace, měla by své globální ambice zaměřit na řešení tří největších hrozeb, kterým lidstvo čelí: zničení v důsledku jaderné války, ztrátu biologické rozmanitosti a klimatickou krizi. Žádné z těchto bezpečnostních rizik se nevyřeší dalším zbrojením. Ještě větší militarizace EU neposílí její roli diplomatické mocnosti při budování nového evropského bezpečnostního řádu založeného na společných pravidlech, diplomacii a spolupráci. EU bude mít problém být vojenským aktérem v globálních závodech ve zbrojení a zároveň důvěryhodným vyjednavačem. Deeskalace, opatření k prevenci občanských konfliktů a mnohostranné úsilí o odzbrojení, na rozdíl od stále rostoucích rozpočtů na obranu, jsou zapotřebí více než kdy jindy.
Generální tajemník OSN António Guterres pronesl během zahájení 27. konference smluvních stran v Egyptě jednoznačný projev. Varoval světové společenství: „Jsme v boji o holý život. A prohráváme. […] Jsme na dálnici do klimatického pekla s nohou stále na plynu.“ Stručně řečeno, nemůžeme si dovolit přesouvat zdroje a pozornost od řešení klimatické krize k podněcování globálních závodů ve zbrojení a nové blokové konfrontaci. Důsledky klimatického kolapsu již ovlivňují a budou ovlivňovat samotné materiální zabezpečení většiny lidí na této planetě. Zajištění této bezpečnosti znamená zajistit přístup ke kvalitním potravinám, vodě, bydlení, zdravotní péči, vzdělání a energii a umožnit vyhlídky na společnou obyvatelnou budoucnost.
Je nejvyšší čas přehodnotit naše chápání bezpečnosti. Nemůžeme si dovolit udržovat systém bezpečnosti, který chrání hrstku privilegovaných na úkor mnoha lidí na okraji společnosti, čímž je uvrhuje do stavu neustálé nejistoty a planetu dále po spirále kolapsu. Přesvědčivý a holistický přístup k bezpečnosti vychází ze sociálních bojů a slouží potřebě bezpečnosti všech tím, že propojuje otázky třídní, klimatické, migrační, militaristické, mírové, státní represe, sexismu a rasismu. Abychom zajistili budoucnost vhodnou pro život, potřebujeme kolektivní bezpečnostní přístupy, které se postaví proti současným antagonistickým bezpečnostním politikám a strukturám. Zatímco antagonistické bezpečnostní politiky se snaží zajistit bezpečnost před druhým, kolektivní bezpečnost se snaží vytvářet bezpečnost s druhým. Kolektivní bezpečnost znamená prosazovat takovou formu bezpečnosti, která nám zajistí bezpečí, protože druzí jsou v bezpečí. Požadavek bezpečnosti ve všech aspektech života pro všechny není utopickým cílem, ale spíše realistickou reakcí, která bere vážně materiální vzájemnou závislost světa. Nikdo není v bezpečí, dokud nejsou v bezpečí všichni.
(Text uveřejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument, kde bol publikovaný v spolupráci s transform!europe )
