… to nejhorší dovedli k dokonalosti
Včera jsem oslavil deset let ode dne, kdy jsme připravili první velký happening na „oslavu“ VLOR (Velké listopadové oligarchické revoluce), jejíž 25. výročí, a hlavně charakter oslav nám už tehdy nepříjemně připomínaly někdejší oslavy 25. února 1948.
S výtvarníkem Jardou Svobodou jsme jako vzpomínku na dobu Občanského fóra vytvořili placku NENÍ CO SLAVIT, kterou pak dobrovolníci distribuovali po našich vlastech: ve Zlíně, Kyjově, Táboře, v Ústí nad Labem, na Olomoucku, a dokonce i v Praze (i když nevím, nakolik si ti, kdo ji měli na šatech, troufli do tamních kaváren).
Mnozí čtenáři mainstreamu se možná budou divit, že tuhle akci nesponzorovala KSČM, ale vznikla naprosto soukromě a jejími hlavními podporovateli-distributory byli sociální pracovnice Ivana Kalenská, dcera chartisty, a Jiří Guth-Jarkovský, pravnuk slavného Masarykova ceremoniáře, jehož rodina byla po příchodu komunistického režimu silně perzekuována.
Oporou nám byly třeba názory zakladatele Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Petra Uhla, prvního polistopadového generálního ředitele Československé tiskové kanceláře, který se mimo jiné nikdy netajil svým názorem, že havlovské nazývání poslední fáze minulého režimu (normalizace) totalitou je přehnané a že mnohé příznaky polistopadové ekonomické transformace naší zemi krutě ublížily (nejvíc ho bolelo rušení zemědělských družstev).
Jeho syn, historik Michal Uhl, se vyjádřil, že v listopadu 1989 jejich chartistická rodina rozhodně slavila propuštění otce a konec kriminalizace děda a strýce (Jaroslava a Jana Šabatových), ale že chápe, proč řada Čechů listopad neslavila a neslaví. Zeť Petra Uhla, odborník na rozvojové země Tomáš Tožička se pak vyjádřil nejkonkrétněji. Řekl, že demokracie byla v téhle zemi za Pražského jara 1968, ale dnes už není.
To bylo před deseti lety. Před listopadovým výročím se ale dodnes v mainstreamu objevuje zděšení z průzkumů, které ukazují, že třetina národa dlouhodobě nepovažuje listopad 1989 za své vítězství. Minulý pátek se na to tenistky Martiny Navrátilové zeptal dokonce i deník Sport. Tenistka odpověděla:
„Zaráží mě, že i ti, kteří komunistický režim zažili, chtějí, aby se staré časy vrátily. Nechápu? To mají tak blbou paměť? Nebo krátkou! I dneska je život komplikovaný, ale většinou jsou to komplikace, které se dají překonat. Ovšem my jsme s tím tehdy nemohli dělat vůbec nic!“
Co na to říct? Vždy je těžké, když nám dole to, co si máme myslet o vládnoucích režimech, radí někdo jako zasloužilá umělkyně z roku 1988 Magda Vášáryová, co pro svou privilegovanost nezažili jako obyčejný člověk ani minulý režim, natož ten současný. Martina Navrátilová odešla z téhle země před půl stoletím, v roce 1975. Já jsem měl a mám řadu přátel emigrantů a dokonce i exulantů, co ze socialistického Československa neodešli jen z ekonomických důvodů, ale protože byli skutečně perzekuováni (jen tak z hlavy uvedu například amerického občana A. J. Liehma, zakladatele mezinárodně nejúspěšnějšího českého časopisu všech dob Lettre Internationale, který vycházel ve velkém nákladu ve 12 jazykových mutacích, manželku a duši velkého romanopisce Věru Kunderovou z Francie, vydavatele v Rakousku editovaného českého nezávislého časopisu Disput, chartistu Přemysla Janýra, anebo Miroslavu Hájkovou, italskou kunsthistoričku a první porevoluční úřednici ministra kultury pro zahraniční prezentaci českého umění. Což byla funkce, která podle jejích slov brzy zanikla, protože „vznik a prezentace našeho národního umění ve vedení téhle země nikoho nezajímá“). Nicméně asi proto, že věděli o společnosti víc, než paní Navrátilová, si nikdy něco takového jako ona nedovolili říct. Po listopadu navrátilý emigrant, kanadský geolog a novinář Jiří Jírovec se dokonce vyjádřil: „Komunismus byl (ze západu hlavně) napadán, protože představoval překážku dostat se k surovinám a levné pracovní síle.“
Paní Navrátilová nezažila Klausovu „transformaci“, Koženého, Mrázka, Krejčíře, Bakalu, orlickou továrnu na vraždy, „podnikatele“, co kvůli sto padesáti tisícům vyvraždili v methanolové kauze padesát lidí, likvidaci národního stříbra včetně toho, které bylo ve světě nejúspěšnější (pivovarnictví, sklářství, bižuterie, hraný a animovaný film), po níž jsou celé české regiony na podpoře, exekuční zákon 120/2001 Sb., který likviduje nejen jedince a rodiny, ale celé zmíněné regiony, v důsledku toho i jeden z nejvyšších počtů bezdomovců v Evropě, sto tisíc rodin, co si nemůžou dovolit svým dětem ani koupit oběd ve školní jídelně, ba ani zpětné kupování elektriky za sedmnáctinásobek toho, za co ji tu vyrobíme, a odmítnutí plynu a ropy z jediného cenově přijatelného zdroje, který naši ekonomiku držel nad vodou.
Lidový listopad 1989 měl jasné požadavky, mezi něž patřilo například právo na svobodu slova a právo podnikat. Ty (když nepočítáme to, že veškeré „kamenné“ vydavatelské domy jsou dnes v rukou pěti oligarchických rodin, jak trefně konstatoval nezávislý americký novinář Erik Best) byly pošlapány nejpozději v roce 2021, kdy Petr Fiala dohodou s poskytovateli serverů zakázal provoz řady soukromých periodik s nepohodlnými názory. Respektive už za lockdownu, kdy Andrej Babiš ustanovil, že kromě prodejce potravin mohl prodejnu otevřít jen majitel kutilských potřeb a květinář (což ovšem byli stejně hlavně provozovatelé oněch dnes v ČR vládnoucích nadnárodních řetězců, z nichž pět šestin příjmu odtéká do zahraničí).
V nepolední řadě jsme tehdy také demonstrovali za právo rozhodovat o sobě sami, které vzalo zasvé už tři roky po listopadu během rozdělení Československa, na které se občanů ČR a SR nikdo nezeptal, a tento způsob „demokracie“, který se (nejmíň) třetině národa zdá být poněkud nešťastným, vyvrcholil loni v květnu po 30 letech díky ministryni Černochové, která nikým nezmocněna podepsala dohodu, že jednotky USA a jejich budoucí „provozovny a personál“ na českém území budou vyjmuty z české legislativy.
Kdybych měl Martinu Navrátilovou před sebou, zeptal bych se jí řečnicky, co jsme tu proti tomu všemu podle ní mohli udělat (a taky dělali) a pak bych za ni (mlčící) pravdivě odpověděl, že přesně to, co za minulého režimu, a následky že jsou tytéž: Někteří se ozvali moc nahlas, a ti jsou buď zakázáni a denuncováni (veřejně nevyslovitelným jménem s razítkem „dezolát“ je dnes pro své nezávislé názory dokonce i předseda Studentského stávkového výboru z listopadu 1989 Igor Chaun), nebo jsou přímo taháni po soudech. A případy těch, kdo si na protest proti DNEŠNÍMU režimu vzali život (a je jich od listopadu 1989 přibližně stejný počet jako za normalizace – kolem třiceti!), jsou zametány pod koberec stejně jako kdysi oběti Janů Palacha a Zajíce. Snad s výjimkou v Evropě (nikoli v cenzurním Česku!) známého Zdeňka Adamce, který se na protest proti českému bezpráví upálil už v roce 2003.
V letech 1945-1948 do režimu socialismu sovětského typu vstoupila a v letech 1988-1991 z něj vystoupila řada zemí, ale ta naše mezi nimi měla dvě specifika:
– Vstoupila do něj a vystoupila z něj z pohledu světa naprosto ústavně. V roce 1948 prezident Beneš demisi ministrů podepsal. Opoziční strany však odnikud vyloučeny nebyly, jen odbojní byli nahrazeni svými pacifikovanými spolustraníky, načež pro vše, co minulý režim dělal, celých 41 let zvedali v parlamentu jednohlasně ruce i poslanci čtyř nekomunistických stran – kteří v prosinci 1989 s komunisty na povel jednohlasně zvedli ruku i pro prezidentskou volbu Václava Havla…
– Do liberalizace 60. let a Pražského jara šlo o nejradikálnější režim celého východního bloku kromě SSSR, jak co do míry kolektivizace (živnost byla tehdy sebrána poslednímu výčepnímu a holiči, což nikde jinde nebylo), tak co do počtu poprav z politických důvodů (262).
Navzdory heslu listopadu 1989 „Nejsme jako oni“ jsme někdejší tradice po roce 1989 neopustili, ale buď je beze změny držíme (při pohledu, koho máme na Hradě, mám hřejivý pocit trvající tradice, s níž největšími Gottwaldovými stalinisty byly také opory předchozího režimu: předválečný socdemácký komunistobijec Fierlinger a lidovecký kněz Plojhar), anebo jsme je silně prohloubili. Neuplácí se už štanglemi salámu, ale celými firmami, netunelují se družstevní cihly, ale celá průmyslová odvětví, a zvací dopisy se už neodevzdávají tajně na záchodcích, ale během jednání, o nichž se ex post dozvídáme z médií.
Nepotrestaným papalášům režimu, který kriminalizoval privátní podnikání, co si po roce 1989 tuto zemi bleskově zprivatizovali (přesně to vyjádřil Karel Kryl: „ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce“), aby ji odkázali svým nomenklaturním dětičkám, se zkrátka nedostalo revolučního ponaučení, že světská sláva polní tráva. A podle toho to vypadá. Bezhraničnou zvůli, jakou máme u nás dnes, si troufne praktikovat jen ten, kdo nebyl klepnut přes prsty a kdo si myslí, že to tak bude navěky.
A ještě jedno většině spoluobčanů nedošlo. Že období 1945 – 1989 skýtalo jednu věc, která se nám zdá docela samozřejmá, ale už zítra můžeme pochopit její zásadní přednosti. (Kromě týdenní epizody tanků v ulicích v srpnu 1968) díky platným dohodám západního a východního bloku, které se svou rovnováhou sil držely v šachu (kromě toho, že východ pod tlakem západu povoloval svým poddaným stále více lidských práv a západ byl pod tlakem východu stále sociálnější), byl v naší části světa po celou tu dobu mír. O tom, jaká to byla hodnota, nás historie ale bohužel nejspíš velmi brzy poučí.
To mi s konečnou platností došlo v den všeobecných slavitelských mávátek, v neděli, ve chvíli, kdy jsem se dočetl, že prezident Biden v posledních záchvatech své administrativy povolil Ukrajině používání dalekonosných raket pro údery v týlu ruského území…
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
