Rozhovor s filosofem Michaelem Hauserem u příležitosti výročí vzniku samostatného československého státu.
Otakar Bureš: „Samostatný stát československý vstoupil v život,“ vyhlásili před sto šesti lety představitelé Národního výboru. Stát, v němž dnes žijeme, se však nezrodil 28. října 1918. Z právního hlediska vznikla Česká republika federalizací v roce 1969, federace se Slovenskou republikou zanikla k roku 1993. Proč si tedy připomínat dnešní den? A nebyl vznik relativně malé republiky v roce 1918 chybou?
Michael Hauser: Ze státoprávního hlediska si připomínáme vznik státu, který již neexistuje, ale je tu historická návaznost. Kdyby neexistovalo Československo, těžko by vznikla Česká republika. Kdyby se v roce 1918 Československo neosamostatnilo a my byli dále součástí Rakouska-Uherska nebo nějakého nástupnického soustátí, nebyla by tu dnes ani Česká republika.
Otázka spíše zní, jak se dnes díváme na osamostatnění v roce 1918. Nebylo zbytečné? Neměli jsme na konci první světové války zůstat součástí Rakouska-Uherska a usilovat o jeho vnitřní reformu směrem k volnější federaci států, která by mohla zabránit expanzi Německa a později Sovětského svazu? Neudělal Masaryk, Beneš, Štefánik, „muži 28. října“ a socialističtí politici – Bohumír Šmeral, Josef Stivín a další sdružení v Socialistické radě – chybu, když vyhlásili právo na národní sebeurčení a státní samostatnost?
Z dnešního hlediska to tak může vypadat. Proti osamostatnění však původně byli v podstatě všichni čeští politici, včetně Masaryka a těch, kteří samostatnost později vyhlásili. A největšími odpůrci osamostatnění byli dlouho sociálnědemokratičtí politici, kteří se hlásili k myšlence austromarxismu. Jejich představa byla, že internacionalismus pokvete ve velkém soustátí Rakouska-Uherska, kdežto v prostoru rozděleném na národní státy začne usychat. Cílem bylo přeměnit monarchii v socialistickou federativní republiku.
Jenže v době první světové války se Rakousko-Uhersko stalo vojensko-byrokratickou diktaturou. Mocnářství rozpustilo parlament, pozatýkalo nepohodlné poslance, zrušilo právo na svobodu vyjadřování a další občanská práva, nastaly represe proti obyvatelstvu i proti představitelům české politiky a kultury. Jediným úředním jazykem se stala němčina a byly zakázány knihy o husitství a české samostatnosti, například nesměly vycházet knihy Aloise Jiráska.
Postupně se většina českých politiků přiklonila k názoru, že Rakousko-Uhersko je represivní stát v pokročilém stadiu degenerace a nemá smysl v něm setrvat. Legitimita monarchie se totálně zhroutila, jak to vyjádřil sociální demokrat František Soukup v knize Proč jsme nechtěli Rakouskou monarchii?
Vyhlášení státní samostatnosti bylo výsledkem českého národně osvobozeneckého boje, který byl politický, sociální, morální a měl řadu forem, od pasivní rezistence českého obyvatelstva až po ozbrojený boj legií proti Rakousku-Uhersku a Německu. V souvislosti s dnešním širokým chápáním kolonialismu můžeme říct, že 28. říjen byl vítězstvím českého antikoloniálního hnutí a Masarykovo heslo „odrakouštět“ vyjadřovalo požadavek dekolonizalizace.
Není tento požadavek znovu aktuální, pomyslíme-li na výraznou strukturální závislost české ekonomiky na zahraničních firmách, na abnormální odliv zisků do zahraničí a na další projevy toho, že jsme se stali de facto polokolonií?
O. B.: Nestojí ale lpění na národní identitě za mnoha rozbroji?
M. H.: Málokdo by dnes v České republice nebo v západních zemích řekl, že posílení ukrajinského národního vědomí a národní zápas proti ruské invazi je odsouzeníhodný nacionalismus. Liberální elity a postmoderní levice přitom dříve měly jasno: národ je konzervativní pojem a kdo mluví o národu, je nacionalista nebo rovnou fašista.
Národ je prý pouhá kulturní konstrukce. Jenže takto mluví také Putin na adresu ukrajinského národa: je to pouhá konstrukce a ukrajinský zápas je projevem nacionalismu a fašismu. Takže tu něco nehraje.
Právě ukrajinský zápas dokazuje, že existují oprávněné důvody k vytvoření národního vědomí či národní identity. Podobně také kolonizované a utlačované národy v takzvaném třetím světě, které v padesátých a šedesátých letech minulého století zbavovaly koloniální nadvlády. Politickým subjektem odporu proti nadvládě byl určitý národ nebo kmenové společenství
Jim bychom měli říct, že jejich utlačovaný národ je pouhý kulturní konstrukt? Pokud je každé pojetí národa pouhý konstrukt, jak má sklon tvrdit postmoderní levice, nakonec budeme mluvit stejně jako utlačovatelé: nasazujete životy kvůli nějakému konstruktu. Proveďte dekonstrukci! V situaci koloniální nadvlády to však znamená, že se podvolíme útlaku, neboť po dekonstrukci nám nezůstane nic, na čem bychom se sjednotili a kvůli čemu bojovali.
O. B.: Co myslíte otevřeným či emancipačním pojetím národa? V čem je odlišné od konzervativního a liberálního pojetí?
M. H.: Emancipační pojetí národa má tři významy. Jednak vyjadřuje požadavek na osvobození utlačovaného národa, a tedy vyzývá k národně osvobozeneckému zápasu. Dále znamená, že národ chápeme jako otevřené a inkluzivní společenství: každý se může připojit a stát se jeho plnohodnotným členem. Miroslav Tyrš byl původně Němec, který se jako mnozí jiní Němci rozhodli pomoci utlačovanému českému národu a přijali českou národní identitu.
Třetí vlastností je emancipačně univerzální orientace. Emancipační pojetí národa se zaměřuje na vzdělávání širokých vrstev, na jejich sociální vzestup, na celkový kulturní a myšlenkový rozvoj a formuluje univerzálně lidské hodnoty: svobodu, rovnost, solidaritu, humanitu.
V minulosti tu byla řada národních politických stran, které k těmto hodnotám přidávaly také ženskou emancipaci, sociální spravedlnost a socialismus. Například to byla Československá strana národně socialistická, kam patřil Edvard Beneš, Františka Zemínová nebo Milada Horáková.
Konzervativní pojetí národa vyzdvihuje odlišné hodnoty: především zachování národní soudržnosti a daného společenského řádu včetně aristokratických či majetkových privilegií. Liberální pojetí národa se zaměřuje na prosazení práv a svobod uvnitř daného společenství a v otázce daného společenského řádu má někdy blíže ke konzervativnímu pojetí a někdy k pojetí emancipačnímu.
O. B.: S oblibou se přehlíží, že Masaryk byl revolucionář – první světovou válku chápal jako součást světové revoluce – a levicový intelektuál, který věřil v pokrok vědecký i sociální. Jeho humanitní ideál má své specificky národní vyjádření, které je ovšem ve své podstatě projevem ideálu univerzálního. Jaké československé či české dějinné momenty můžeme považovat za univerzálně emancipační?
M. H.: Masaryk se revolucionářem stal tak řečeno na stará kolena ve svých čtyřiašedesáti letech po vypuknutí světové války. Do té doby mluvil o zachování Rakouska-Uherska a jeho historickým vzorem byla Jednota bratrská, tedy vzájemné bratrství a demokratismus, ale bez přímého zápasu proti mocným. Po vypuknutí války se jeho vzorem stal Tábor, který mu symbolizoval schopnost postavit se jménem pravdy proti těm, kteří nás chtějí umlčet a rozdrtit.
Masaryk si položil otázku, kdy se v českých dějinách objevila hnutí, která vyjadřovala univerzálně emancipační hodnoty. Pokud uvažujeme o specificky českých hnutích, která nebyla ozvukem hnutí zahraničních, nýbrž je naopak ovlivnila, je to nepopiratelně husitství. Působilo na vznik světové reformace v šestnáctém století, která byla základem demokracie ve Švýcarsku, ve Spojených státech a v dalších zemích.
Dalším celospolečenským hnutím, které bylo specificky československým fenoménem a mělo světový ohlas, bylo Pražské jaro. Necháme-li stranou normalizační a polistopadové antikomunistické předsudky vůči Pražskému jaru, věcně lze doložit, že v průběhu šedesátých let, a především během Pražského jara se objevila řada nových politických, ekonomických, právních i civilizačních koncepcí a praktik, které ve svém souhrnu neměly jinde obdobu.
V případě husitství můžeme mluvit o tom, že původně české hnutí anticipovalo budoucí světový vývoj, jak se vyjádřil už Palacký. Domnívám se, že budoucí vývoj anticipovalo i Pražské jaro – píšu o tom v kolektivní monografii Pražské jaro. Logika nového světa. Od reforem k revoluci.
O. B.: Vznik první republiky doprovázelo očekávání výrazné socializace. Přesvědčení, že socialismus a demokracie musejí jít ruku v ruce, bylo v době první republiky široce rozšířené. Jak na tuto tradici navázat a toto povědomí obnovit?
M. H.: K tomu je třeba čas a náležitý historický odstup od minulého režimu, který během normalizace u mnoha lidí zdiskreditoval slovo socialismus. Dnes se někteří lidé snaží dát slovu socialismus nový obsah a obnovit socialistický proud. Masaryk, Šmeral a další historické osobnosti nás v tom mohou inspirovat.
V mnoha věcech se od sebe lišily, ale jedno měly společné. V podstatě tvrdily, že demokracie se dlouhodobě neudrží, pokud není spojena se sociální politikou či se socialismem jakožto sociálně spravedlivou společností.
Máme liberální demokracii, která je příliš svázaná s neoliberalismem, jenž v současnosti způsobuje ekonomickou stagnaci a chudnutí širokých vrstev. Občas ji nazývám (neo)liberální demokracie. Dostala se do mnoha krizí a je tu mnoho příznaků jejího rozkladu.
Inteligentní liberální teoretici jako Fukuyama si uvědomili, že liberální demokracie postrádá socialistickou politiku, díky níž se tlumily nerovnosti a neprivilegované široké vrstvy nebyly ponechané na pospas osudu.
Místo socialistické politiky se objevil konzervativní či fašizující populismus, který dává frustrovaným širokým vrstvám pocit, že mají aspoň nějaké zastání. Z toho mi plyne, že pokud chceme zastavit rozmach konzervativního či fašizujícího populismu, je třeba obnovit socialistickou politiku. V tomto světle pak u Masaryka, Šmerala a dalších hledejme podněty či koncepční rámce, díky nimž se nám bude lépe vysvětlovat, proč se demokracie neobejde bez socialistické politiky.
O. B.: Často dnes můžeme slyšet — s odkazem například na Jana Patočku či Petra Pitharta — o malosti českého národa a jeho kultury, jeho odstupu od „velkých“ úkolů — dobrým příkladem je prý Švejk. Má podle vás rozšíření této představy o české malosti širší důsledky?
M. H.: Od devadesátých let probíhá mediální demytizace národní minulosti. Máme se prý zbavit národních mýtů o Pražském jaru, Benešovi, Masarykovi, první republice, husitství a všem dalším. Kdo by s tím v principu nesouhlasil? Je třeba kritizovat národní mýty o naší velikosti a vrozené české dobrotě, poctivosti a vzájemné solidaritě, pokud takové mýty ještě existují.
Jenže tu běží o něco jiného. Tato demytizace vytvořila nový národní mýtus, který je převrácením mýtů předchozích. V české minulosti prý nevzniklo nic, co by stálo za řeč. Češi jsou národ, který se nikdy na nic kloudného nezmohl, a kdo tvrdí něco jiného, je zastydlý český nacionalista. Tento negativistický mýtus nám našeptává, že Češi jsou malý národ nejen počtem, nýbrž i svou povahou: jeho hlavním rysem je politická, kulturní a charakterová malost.
Tento mýtus souvisí s různými komplexy a českým sebemrskačstvím a má různé další zdroje, ale za jeho hlavní myšlenkové tvůrce můžeme považovat Jana Patočku a Petra Pitharta. Patočka píše v eseji „Co jsou Češi?“, že Češi nikdy nedospěli k vrcholům evropského ducha.
Podle Patočky husitství sice k tomu vrcholu směřovalo, ale bylo to „barbarské zduchovnění“. Od té doby jsme údajně už jenom „triviálním a nezajímavým“ malým národem. Patočka k tomu ještě přidává myšlenku, že jako malý národ jsme spolkem „sluhů“, kdežto velké národy – Němci, Holanďané, Rusové – jsou „národy panské“.
Petr Pithart spolu s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem – autorská trojice vystupuje pod pseudonymem Podiven – v knize Češi v dějinách nové doby jdou ještě dál než Patočka. Meziválečné Československo bylo podle nich republikou nedospělého národa.
Češi a Slováci se podle Podivena chovali jako děti, které čekaly, až je uznají dospělé západní národy. Československo prý bylo nenormálním novotvarem, který okolní země nemohly přijmout. Vypadá to, že Podiven sympatizuje více s okolními zeměmi než s Československem.
Zarážející je, že podle Podivena byly ve třicátých letech okolní státy nositeli „nového dynamismu“, kdežto my ne, my jsme chtěli zachovat versailleské uspořádání. Těmito nositeli „nového dynamismu“ ovšem byly autoritářské či přímo fašistické země – Německo, Polsko, Maďarsko. Připomíná to argumenty českých fašizujících intelektuálů z dob druhé republiky.
Polistopadové negativistické mýty ovšem nejsou jenom věcí historických debat. Uvažme toto: Česká republika se stala v ekonomice, v zahraniční politice a v jiných oborech výrazně závislou na zahraničních zemích.
Nesouvisí negativistický mýtus, že Češi sami nic kloudného nevytvořili a jsou spolkem sluhů, s postavením naší země jako polokolonie? Jestliže jsme se stali polokolonií, nepřispěl k tomu také negativistický mýtus o národní minulosti?
Liberální elity a postmoderní levice tak řečeno vylily s vaničkou i dítě a vytvořily negativistický obraz o naší minulosti, který měl ideologickou funkci. Zdůvodňoval, proč jsme se stali závislými na zahraničním kapitálu a zahraniční politice.
Je to proto, že jsme se v dějinách na nic nezmohli a jsme svou povahou triviální národ sluhů. Můžeme říct, že liberální elity a postmoderní levice tím možná nevědomky vyprodukovaly ideologii české polokolonie.
O. B.: Dlouho se povídalo, že doháníme Západ. Tato vize se pomalu vytratila. Co nám v čase zklamání z polistopadového vývoje, celkové bezradnosti a nespočtu tvrdě doléhajících krizí může dát naději a vzpruhu? Kam se dát?
M. H.: V současné době postrádáme jakoukoli společenskou vizi. Dohánění Západu a vstup do Evropské unie byla v devadesátých letech aspoň nějaká společenská vize. Nyní nemáme ani to.
Politici se už ani nepokoušejí nějakou vizi předložit. Jsme v období po konci polistopadových vizí a před vynalezením vizí nových, které se zatím nechtějí zrodit. Jak dnes vynalézt společenskou vizi, která by českou společnost probudila z letargie?
Můžeme začít tím, že se pokusíme zbořit zeď předsudků a stereotypů, která je kolem Pražského jara a husitství a částečně také kolem Masaryka, Beneše a dalších osobností, které formulovaly základní ideje Československa. Není čas na jejich plnou rehabilitaci? Nejprve totiž potřebujeme změnit vztah k naší minulosti a nově nasvítit její uzlové body.
Položme si otázku, jak čerpat inspiraci z politických a sociálních koncepcí a počinů minulosti, abychom se dokázali lépe vypořádat s hlubokou krizí liberální demokracie a s mnoha dalšími krizemi, jimž dnes čelíme. Tímto způsobem přistupuji k myšlence Pražského jara o vzájemném propojení politické reprezentace a společnosti.
Nebo se tak dívám na husitské nastolení pravdy jako Věci, za niž je třeba bojovat bez ohledu na své individuální zájmy. Není dnes touto Věcí záchrana lidstva před sebezničením? Z tohoto hlediska můžeme novým způsobem číst autory, vůči nimž se nakupila přímo velehora předsudků, jako je třeba Jirásek.
Podobně se můžeme dívat na vznik Československa. Spatříme v něm okamžik, v němž miliony lidí zakusily své osvobození a svou nezávislost.
Později nastalo zklamání, krize a beznaděj, ale přesto je důležité, abychom před očima měli onen okamžik, v němž se najednou otevřelo tolik možností, tolik nadějí a tolik odvahy a nastala aspoň chvilková proměna celé společnosti. Tyto okamžiky českých a slovenských dějin dokazují, že něco takového je možné i v budoucnosti.
Rozhovor vyšiel v Deníku Referendum: V rámci strategie AV 21: Výzkumný program Identity ve světě válek a krizí. V Slove ho uverejňujeme so súhlasom Michaela Hausera.
Michael Hauser je filosof, překladatel, pedagog a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Soustředí se převážně na kritiku kapitalismu a postmodernismus v éře globalizace. Vydal řadu knih, například Adorno: Moderna a negativita, Kapitalismus jako zombie, Doba přechodu. Tranzitní ontologie a dílo Alaina Badioua, Manifest socialistického hnutí či Metapopulistická demokracie: Politika doby přechodu.
