Skôr než dáme priestor celému textu Tomáša Koloca o Rudolfovi Jelínkovi, vyberáme „slovenskú“ pasáž:
„Nad všechny popsané kategorie byl ale Rudolf Jelínek v netypicky charakterní roli vyhozeného novináře Martina ve filmu klasika československé nové vlny Štefana Uhra Kosenie Jastrabej lúky. Bezmocný knihomol, který má před světem všudypřítomné bezskrupolózní zištnosti jen dvojí obranu: citáty a alkohol…“
Archívna upútavka: https://www.facebook.com/watch/?v=854145783231712
Dnes zemřel Rudolf Jelínek (1935 – 2024). Ne zakladatel stejnojmenné likérky ve Vizovicích, ten zemřel už v roce 1944 v Osvětimi – ale ten herec. Měli ale asi něco společného. Jelínek totiž bylo příjmení, které ve středověku neexistovalo – vzniklo až když si kolem nařízení císaře Josefa II. a obrození museli naši Židé změnit jména z hebrejských (ben Ada) na evropská.
Židé mají dodnes povědomost o tom, že se kdysi podle synů praotce Jákoba rozdělili na oněch 12 kmenů a příslušnost k nim se znala a držela. (Například Ježíšův otčím sv. Josef pocházel od syna Judy, zatímco Marie byla potomkyně Benjamínova.) Potomci Jákobova syna (a pozdějšího kmene) jménem Neftalí, o němž se v Bibli píše: „byl jako vypuštěný jelen nebo laň“ si po nařízení císaře Josefa často brali německé jméno HIRSCH – anebo (pokud žili u nás a mluvili česky) Jelen nebo JELÍNEK.
V případě Rudolfa Jelínka by se ale příslušnost k nim nejspíš našla řadu generací zpět, protože jeho rodina už byla stoprocentně křesťanská, z Kutné Hory, dokonce z domu, vedle něhož (v tom vedlejším) jsem strávil část svého dětství i já. U rodiny svého spolužáka z gymplu Honzy Turnovského, která mě tak trochu adoptovala (a která na tom byla – alespoň dle příjmení – s židovstvím dost podobně jako vedlejší Jelínkovi).
Ten rodný dům, ve kterém se pan Jelínek, místními nazývaný „Rudýnek“ (dokud žila jeho maminka) během hostování Vinohradského divadla v KH pokaždé objevil, nebyl ale to jediné, co mě s panem Jelínkem pojilo. Pojil nás i společný přítel a páně Jelínkův kolega z divadla – Vlastimil Brodský. Ten, který krásně vyprávěl o „Rudýnkově“ pokoře. Pan Jelínek přišel do Divadla na Vinohradech už jako ostřílený herec, až když mu bylo 39 let, ale skalní vinohradští srandisti, pánové Brodský a Bláha, si postavili hlavu, že „mladej je bažant“ a když byli na zájezdě, posílali ho vždy pro oběd, který musel na své náklady (!) donést ve dvou talířích přikrytých dalším talířem navrchu, aby krmě nevystydla. Pak ho chválili, že z „mladýho nakonec může ještě něco být“. Jednou pan Jelínek přinesl obligátní obědy a skromně řekl: „Dobrou chuť. Jen bych rád poznamenal, že je mi dneska padesát.“ Pánové se slitovali, pucflekovská tradice skončila…
Jako divák jsem na tom jako vy všichni ostatní. Miloval jsem pana Jelínka jako pohraničníka Mařenku z Krále Šumavy, parašutistu Kubiše ze Sequensova Atentátu, jako detektivkový nadšenec jsem miloval i jeho vraha Chota z filmu Kdo přichází před půlnocí – a jako člověk, který byl moc malý v době, kdy divadlo bylo ještě Divadlo (na To už se dívám jen v televizních záznamech tehdejší divadelních inscenací) miluju pana Jelínka dvojjediného: jako rozverného novináře jménem Banjo z Janem Werichem přeložené komedie Přišel na večeři – a jako umučeného hrdinu Davena z balady Král Krysa, odehrávající se v centrálním koncentráku pro anglosaské zajatce jménem Čangi, který Japonci za druhé světové války zřídili v Singapuru. Jeden z tamních zajatců, Australan James Clavell, o pobytu tam napsal mezinárodně středně známý román, který největší český dramatik Jiří Hubač v Československu proměnil v nesmrtelnou divadelní hru…
Nad všechny popsané kategorie byl ale Rudolf Jelínek v netypicky charakterní roli vyhozeného novináře Martina ve filmu klasika československé nové vlny Štefana Uhra Kosenie Jastrabej lúky. Bezmocný knihomol, který má před světem všudypřítomné bezskrupolózní zištnosti jen dvojí obranu: citáty a alkohol…
S jeho archetypem rovně umírajícího důstojníka Davena v Králi Kryse souvisí i první chvíle, kdy jsem si jako malý kluk uvědomil smrt:
Polovina osmdesátých let. Jedeme se školou autobusem na hory. Pamatuju si, jak naše třídní hrdě vypráví, že její manžel, činovník, byl ze dne na den pozván na setkání do Moskvy (dneska se takhle hrdě jezdí do Bruselu). Včera zase běželo Třicet případů majora Zemana, ale tenhle díl nikdo z nás neviděl. My děti, že nám to zakázali, a dospělí, že museli jít brzo spát, aby ještě ráno stačili připravit všechno k lyžařskému výcviku. Zástupce ředitele ale díl viděl, a tak ho naší třídní vypráví. a to tak naléhavě, že to předčí skutečnost, kterou o pár let později, při opakování, v televizi uvidím. Major Hradec v podání Rudolfa Jelínka v tom díle umírá. Umírá naprosto zbytečně a nejvíc nešťastný je z toho jeho věznitel Mestrey. Chytá se stromů v pralese a zoufale křičí: „Já ho potřebuju živýho!“ Když tu scénu dnes vidím, neslyším krásný melodický hlas představitele Mestreye Jiřího Adamíry, ale zástupce ředitele…
Smrt v džungli! To nejhorší v tom nejkrásnějším! Žlutý vrtulník požární hlídky na modrém tropickém nebi, do něhož Hradce odnáší jeho kubánský přítel Rodrigo (vinohradský herec Milan Klásek, pro svůj exotický zjev zavedený jako představitel Romů, Turků, Arabů, Italů, Latinoameričanů…) je posledním exotickým záběrem jednoho z mála příběhů, který jsme tehdy mohli prožít na rovníku. Pak už jen temné nebe Krušných hor a bum-bum-bum… Venkovská kutálka na hřbitově ve vsi Kateřinská Hora a rakev obsypaná květy. Podle mě nejlepší střih v celém díle Jiřího Sequense (a že už je dost dobře znám…)
To tehdy jsem poprvé prožil smrt. A tehdy jsem také poprvé prožil smrt Rudolfa Jelínka. Dnes až podruhé. Protože jsem byl dítě a šlo o POPRVÉ, bylo to tehdy neskonale intenzivnější. Ale protože tentokrát jsem dospělý, dnes už zase vím, co panu Jelínkovi, „lani, která byla vypuštěna“ na nebeskou pláň, mám přát. Lépe – co mu od Stvořitele a Správce té pláně mám vyprosit. Prosím proň Nekonečný klid a Nebe plné klidných hojivě zářících hvězd na těch laních pastviskách. Klid skutečných hvězd. Což je ještě větší klid, než jaký měly hvězdičky filmové v dobách, kdy nebylo bulváru, který by je jako ony laně ještě na smrtelném loži uštvával…
