V tomto červencovém cyrilo-metodějsko-husovském týdnu se mi pravidelně vybavuje scénka, kterou nám před dvaceti lety vyprávěla dcera. Na reálném gymnáziu v Kroměříži se v hodině dějepisu ptá profesorka žáka, co si připomínáme 5. července. Student neví a profesorka mu prozradí, že si připomínáme příchod věrozvěstů. „A co si připomínáme šestého července?“ pokračuje profesorka. Student marně pátrá v paměti a nakonec hádá: „Odchod?“
Každá generace se rodí nepoznamenaná historií. Jako čistý list, na který lze napsat, ale také nenapsat cokoli. Historická paměť je dědictví, předávané z generace na generaci. Je to štafetový kolík, který běžec podává na konci svého úseku. Každá generace ovšem odevzdává té následující dědictví pozměněné o aktuální zkušenost. Pokud minulé nerezonuje se současným, v historické paměti bledne. A z minulosti se může vynořit jen to, co nám vložila do paměti generace před námi.
Říká se, že současnost a budoucnost je jasná, pouze minulost je nejistá. Historici vybádali, že k nám Cyril s Metodějem přibyli na jaře 863. Jejich příchod se původně slavil 9. března. Jedním z důvodů přesunu svátku na 5. července byla snaha konkurovat vzrůstajícímu kultu Jana Husa. Zda ale Cyril, Metoděj a Hus přežijí v historické paměti příštích generací, záleží na tom, zda se tyto budou hlásit ke Slovanům, ke křesťanství a k pravdě. Nic z toho není samozřejmé, jak naznačuje příběh studenta, který se nepřipravil na hodinu dějepisu, protože řešil něco aktuálního a subjektivně důležitějšího s kamarády v hospodě. Stačí málo, a přetrhne se nit, kterou už nikdo nespojí.
Kulturní a duchovní identitu dnes relativizují multikulturalisté. Národní identitu bagatelizují globalisté či progresivní liberálové. A pravdu si pro sebe jako vždy rezervují uchvatitelé moci, kteří udělají cokoli, aby o uchvácené nepřišli. Minulost nikdy nevisela na tak tenké niti jako dnes, kdy štafetový kolík odpovědnosti za společnost přebírají individualisté bez historické paměti. Generace, kterou nezajímá, co bylo mezi příchodem a odchodem.
Ztrátou spojení s minulostí se atomizovaná společnost dostává na šikmou plochu. Generace bez historické paměti necítí, že posun po šikmé ploše je pád. Chybí jí pud sebezáchovy, instinkt, který nabádá člověka brzdit, zařadit zpátečku, když ho historická paměť varuje před karambolem. Schyluje se k tragédii odbržděné generace; generace, která se nemá o co opřít a čeho chytit.
Přitom stačilo uložit si do paměti, s čím k nám kdysi přišli Cyril s Metodějem, protože jejich víra nás po staletí držela nad vodou a jejich know-how by fungovalo i dnes. A pokud by haprovalo, byl tady ten Hus s reformou, která vrátila do debaty původní ideu, vnesla život do stojatých vod a připomněla, že bez pravdy se nikam nedostaneme. Je příznačné, že generace, která chyběla ve škole, když se vyučoval smysl minulého, o sobě mluví jako o generaci poslední.
Foto archív: Ivana Hoffmana
(Text vyšiel na ParlamentníListy.cz 8. júna 2023)
