Herečka Věra Schránilová, manželka herce frakmena, šviháka Raoula Schránila, který jako syn diplomata hrával tenis v Plané nad Lužnicí s prezidentem Edvardem Benešem, mne často uctivě nabádala. Přikazovala, že je dobrým společenským imperativem jednou za šest let umět si vyměnit své některé přátele a nahradit je jinými. Totéž jiní mohou udělat ze své vůle s námi.
Se všemi to nelze nikdy vydržet.
To platí dneska nejenom v manželství. Ale i v mezinárodních vztazích. Jedna věhlasná socioložka, někdejší dizidentka, za studentských let ji na fakultě nelichotivě říkali „rudá fena“, nejednou kázala po vlnách rozhlasu. Nechala se slyšet, že bude brzy zcela normální prožít celý život v několika manželstvích. Vyřkla i číslovku.
Stalo se téměř skutečností.
Peter de Wit: Kočky v burkách.
Již se pořádají i redakční ankety na téma „život ve třech“, což je téma skoro mohamedánské. Kočky budou v burkách, holky i my v rouškách.
Svět se občas ponoří do sexuálního harašení.
Kde jsou ty časy „Slávy dcery“ Jana Kollára!
Hořkla jejich sláva ve zradě a v rozbroji a do stínu se vrhala jeho slova:
„Učińte tu radost milé matce
Rusi, Srbi, Češi, Poláci.
Žijte svorně jako jedno stádce!“
Ptal se hlasem nesmělým, leč rozhodným, ten výrazný slovenský básník:
„Co z nás Slávů bude o sto roků?
Což bude z celé Evropy?“
Max Švabinský: Jan Kollár. Jan Kollár Slávy dcera, Svoboda 1948,
Ohlodaný, flexibilní politolog 21. století, převlečený do zbrusu nového saka nebo do rozvolněné halenky, si už ani neláme hlavu:
„A co bude z celé Evropy za dvacet až čtyřicet roků?“
Buďme svorni a radostní.
Velkolépá Kollárova elegie – jeho „Předzpěv“ – vyjadřovala básníkův hluboký smutek nad záhubou Slovanů na území Německa v klasických distichách (dvouverších):
„Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy rodícím,
někdy kolébka, nyní národa mého rakev.
A jak hrozný, rozsáhlý je to hřbitov!…
A kdo to spáchal?
Zardi se, závistná Teutonie, sousede Slávy,
tvé vin těchto počet spáchaly někdy ruky!“
Od lásky k zavržení – k nejhlubšímu opovržení – bývá cesta hodně krátká.
Vítězové mají vždycky pravdu!
Houbelec, jaképak caky-fraky. A ještě prý i na věčné časy?
Hurá na Bělehrad! Na město „Slavenské“ a pěkně od podlahy – zgruntu a humanitárně!
Nad vysočinskou chalupou, obchvatem od Jihlavy, nám hřměly noc co noc bombardovací letecké eskadrony NATO. Plné bomb a se stěhujícící se smrtí do jedné Slávy dcery
Mrtví? Budou i živí!
Když se kácí les, létají přece i třísky!
Vítejte nám plechové „Dračí kolony“ v Praze, v ruzyňských kasárnách – kde padly první výstřely z hlavní odhodlaných gestapáckých karabin po 17. listopadu 1939 a vlály vlajky s hákovými křížemi. Vítejte nám po 17. listopadu 1989 v sametové zemi. A vlály vlajky s hvězdičkami USA a EU.
Polský „TRUMP CAMP“ nás všechny ochrání.
Ale jenom tehdy, když nám všechnu pomoc zaplatí do posledního groše slovanští bratři od Visly, namísto vzpůrných a lakotných Němců.
Na pomníku, na obrubni pietního místa zavražděných československých vojáků, důstojníků v listopadu 1939, po roce 2000 posvačili s hamburgrem a zapili jej kolou z plechovky na kasárenském ruzyňském nádvoří už jenom nepamatující pohrobci.
Welcome US Army!
Andrzej Mleczko: „Ježíšmarjá, znovu nevím, jestli bojujeme na té správné straně.“
Odstrašme společně Rusa!
Navždycky a napořád.
I když to mohlo být i opačně, jak pěl básník z rodu Kollárova, rodák ze slovenských Mošovců:
„Před tou modlou klekati by mohla
Celá Europa, anť oblaků
Vyšší. Krokem svým by zemi pohla.“
Leč mohla, avšak jenom poskakuje.
Vzhlíží dokonce již i ke Stěpanu Banderovi. Stalin se stal synonymem Hitlera. Moskevské Leninovo mausoleum znovu i v roce 2020 Rusové zakrývají – snad tentokrát i kvůli pandemii COVID-19 propagandistickými plachtami. Podobně jako dříve zakrývali Němci pomník Mistra Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí. Oblékli jej do nacistických vlajek s hakenkrojci.
Kdesi v Německu teď vztyčili pomník Vladimíra Iljiče! V Trevíru Němci odhalili pomník svého rodáka Karla Marxe, odlitého v Číně. Za poslední světové války okupanti rekvírovali nejenom koně, ale i vysvěcené zvony. V poutním místě s kostelem Panny Marie Přibyslavické v Přibyslavicích, tehdy Pschibislawitz, si zvony za kopečky strůjci války odvezli domů. Aby je roztavili na děla a na bomby. Byli důkladní, zaměnili zvuk zvonů, „který táhl nad zavějí“ za hlas zvonů vysílaných z ampliónů wehrmachtu a z ampliónů spojařských jednotek SS na území dočasného jazykového okruhu Iglau.
Od roku 1988 uprostřed hlubokého totáče zde byla do provozu uvedena unikátní zvonkohra u zvonů, hrající nejznámější mariánské písně.
I my jsme se chovali stejně nebo podobně barbarsky. Nejprve jsme s Němci roztavili bronzové sochy T. G. Masaryka, Milana Rastislava Štefánika, památník k poctě československých legií v zahraničí, později také sami sochy Klementa Gottwalda a sochy Leninovy. Z těch jsme zčásti odlili dokonce i sousoší lidických dětí, dílo ak. soch. Marie Uchytilové /autorky poválečné československé koruny/ pro památník v polské Lodži Němci usmrcených nevinných dívek a kluků z vypálené a vyvražděné hornické obce Lidice.
Čerstvě se u nás pak po dlouhých létech „malá pražská trojka a synové“ opožděně vypořádala s mafiánskými rouškami a úmysly, za „nouzového pandemického stavu“ s pomníkem maršála I. S. Koněva. Dostalo se jí, té „trojce“, dokonce policejní ochrany.
Aby jenom, milý bože, nepadla do úst v ústrety ruskému jedu. Jednomu z povedené „trojky“ se pak po týdny dostávalo i slova z ilegálního bytu na neznámém místě.
Ukrajinci šmahem přetavili bronzové Leninovy sochy a nahradili je bronzovými sochami a bustami velkého národního poety Tarase Ševčenka.
Američané se pustili v roce 2020 do sochaborectví památníků osobností, na kterých se našla stopa sebemenšího projevu rasismu. Neobstál ani pomník Kryštofa Kolumba, objevitele Ameriky.
Básník František Uher:
„Americký diplomat nevěděl o rozpadu Československa. Papuánský aspoň to, že hlavním městem nejsou Karlovy Vary, nýbrž Přední Kopanina… Stoprocentní Američan je potomek Portugalce a Švéda, Siciliánky a Mařenky ze Žďáru nad Sázavou.“
(P. S. Co vtěsnáme do aforismu, z toho přičinlivý spisovatel napíše román.)
„Kde se pálí knihy, tam se nakonec pálí lidé!“
Proslulé memento básníka Heinricha Heineho.
Mistr Jan Hus prorocky pravil před svým upálením svého psaného díla nenažranými paliči:
„Mé knihy už odsoudili k spálení.“
Nechvalně proslulý kazatel Antonín Koniáš prý spálil dobrých 30 000 knih. Bylo, nebylo? Žháři Josepha Goebbelse zapálili na berlínském Opernplatze 25 000 knížek.
Byli jsme generací, která černou tuší začerňovala nežádoucí osobnosti a místa v učebnicích a knihách, které se znelíbily.
Zažili jsme dobu tresorových i samizdatových knih.
Stále prožíváme vyřazování „nadbytečných knih od nežádoucích autorů“.
Zažili jsme i knižní happeningy, spojené s jejich pálením. Zažili jsme pálení sebraných spisů Marxe, „ješitného filozofa“ Engelse, Lenina… V žáru pálení čarodějnických ohňů, v předvečer Prvního máje, kolem nás divoši vozili na trakařích do ohňů Komunistický manifest.
Neviditelná ruka neviditelné ruky trhu vykonala své dílo.
Nabídka knih převyšuje poptávku.
Znovu se tiskne, poprvé v češtině a čte se Mein Kampf Adolfa Hitlera. Nezabrání tomu ani předmluvy všerozumbradů z řádků psaných rozskřípanými pery vydavatele ani v daném případě opovážlivých legionářů, prý bojujících proti fašismu.
Slávy dcera – Evropa!
Adolf Hitler: Mein Kampf, Naše vojsko, 2014.
