Politolog Oskar Krejčí ve své glose ukazuje, jaké v minulosti bylo a jaké dnes je postavení Běloruska v silokřivkách světové politiky.
Podle jedné z dohod oznámených během nedávné návštěvy amerického ministra zahraničí USA v Polsku by mělo být v této zemi trvale umístěno tisíc vojáků Spojených států. Měli by tak doplnit 4,5 tisíce vojáků USA, kteří v této zemi jsou, ale rotují. Dostupné informace říkají, že noví vojáci by měli být dislokováni ve středním nebo západním Polsku, přestože Varšava žádala jejich rozmístění u hranic s Běloruskem. Ovšem nic v politice není konečné, snad jen hysterie některých polských státníků volajících po potřebě společného odstrašování Ruska se zdá být věčná. Přestože nelze zaznamenat sebemenší náznaky hrozící ruské intervence v Polsku, snaží se i tam mnozí politici a propagandisté usilovně převyprávět celé své dějiny jako varování před nebezpečím z Východu. Popravdě řečeno, v minulosti lze nalézt řadu ne zrovna přátelských kroků Ruska vůči Polsku. Ovšem například dělení Polska vždy probíhalo po dohodě s Pruskem-Německem – a toho se Varšava, alespoň veřejně, nikterak nebojí. A když už by se měla politika odvozovat pouze od historie, Poláci také v minulosti obsadili Moskvu; do Berlína se pak polští vojáci jako vítězové dostali jen v řadách Rudé armády.
Blíž k Bělorusku
Nabízí se otázka, proč dnes rusofobní stratégové požadují umístit vojáky k hranici s Běloruskem. A proč najednou tolik zájmů o běloruské volby. Důvod je prostý: Bělorusko je brána, kterou vede geopolitická dálnice propojující západní Evropu s jádrem ruského státu. V této oblasti se v průběhu dějin zformoval západo↔východní geopolitický vektor spojující sever Východoevropské roviny s Baltským mořem a polsko-německou nížinou. Pobaltský vektor ruské státnosti se stal součástí hlavní geopolitické osy Evropy jdoucí po linii Paříž–Berlín–Varšava–Minsk–Moskva, kterou přibližuje připojená mapa.
Tato hlavní geopolitická osa Evropy se v 19. a 20. století stala trasou, na níž umíraly miliony vojáků. Připomínat tuto skutečnost se může zdát jako archaismus, který nemá s 21. stoletím nic společného. Vždyť tyto vektory vždy měly jak mírotvorný, tak i válečný potenciál. Pravdou je, že už v dobách Kyjevské Rusi procházeli po této linii obchodníci, kulturní i církevní činitelé, ale také průvody přivážející vladařům nevěsty. Charakteristiku tohoto vektoru dnes dokreslují dálnice, železniční trasy, ropovody a plynovody. Jenže na tomto vektoru lze také nalézt hranici Ruska a NATO, včetně vojenských základen USA nejen v Polsku, ale i v Německu, Belgii a dále ještě ve Velké Británii.
Válečná linie
Otevřený prostor Východoevropské roviny zapříčinil, že v této oblasti neexistují přírodní útvary, které by vytvořily to, čemu se někdy říká přirozená hranice. Stane-li se něco takového velkým státům či národům, zpravidla marně na mapě hledají obranný perimetr či limity svého rozpínání. To je patrné na přehledu hlavních vojenských operací týkajících se oblasti dnešního Běloruska, které pomáhaly formovat jenom v posledních čtyřech stoletích nejen moderní ruskou a polskou státnost.
- V době polsko-litevské intervence v Rusku na počátku 17. století byla oblast dnešního Běloruska součástí Polsko-litevské unie. Tady se shromažďovaly a odtud šly polské jednotky i bojové útvary různých Lžidimitrijů, které obsadily Moskvu.
- Poblíž Minsku (oblast Běloruska byla tehdy součástí Litevského velkoknížectví) postavil svůj tábor švédský král Karel II. předtím, než vyrazil na Moskvu. Avšak vítězství vojsk Petra I. u Poltavy (1709) ukončilo nadvládu Švédska v Evropě.
- Ruští a pruští vojáci, kteří zajišťovali diplomatické dohody o dělení Polska v 18. a 19. století nebo potlačovali polská povstání, se také pohybovali v tomto vektoru.
- Napoleon začal v roce 1812 své tažení do Ruska překročením řeky Němen. Při pochodu na Moskvu se první důležité bitvy francouzské Velké armády, v níž bojovalo i 95 až 100 tisíc Poláků, odehrály v dnešním Bělorusku. V Litvě a Bělorusku přezimovala ruská vojska před tažením do oblasti dnešního Polska, Německa a Francie.
- Po tomto vektoru postupovala Rudá armáda během sovětsko-polské války (1919–1921) a byla zastavena na Visle v roce 1920. Následný protiútok posunul polskou hranici daleko na východ od představ, jež obsahoval britský návrh tzv. Curzonovy linie, která předpokládala spojení Ruska a Běloruska – Polsko si podle zásady „běda poraženým“ odkrojilo část Běloruska, ale i Ukrajiny. Dnešní bělorusko-polská hranice se poté vrátila k britskému návrhu jak paktem Molotov–Ribbentrop, tak i dohodami v Jaltě; jaltské dohody posunuly i polskou západní hranici s Německem.
- I když Velká vlastenecká válka začala v červnu 1941 útokem nacistického Německa a jeho spojenců po celé linii od Baltu k Černému moři, klíčovou roli v plánu Barbarossa měla sehrát Skupina armád Střed. Jejím úkolem bylo zničit útvary Rudé armády v Bělorusku a zamířit odtud na Moskvu. Ztráty běloruského civilního obyvatelstva během německé okupace jsou odhadovány na 1,5 milionu lidí – což je víc než celkové lidské ztráty USA, Velké Británie a Francie dohromady. Načež v létě roku 1944 začala v Bělorusku Operace Bagration, po které Rudá armáda pronikla za hranice Velkoněmecké říše a zamířila k Berlínu.
Historické poučení
Z tohoto přehledu nelze vyvodit, zda v minulosti bylo agresivnější Rusko, nebo Polsko. Jediné poučení má charakter varování, že se jedná o velice citlivou otevřenou oblast. Oblast, v níž vojáci často chodili do Běloruska a přes Bělorusko. To platí také o Ukrajině. Nebyli to Tataři, kdo v Kyjevě svrhli z knížecích stolců Rurikovce, dědice Kyjevské Rusi. Byli to Litevci. S nimi posléze narostl i polský vliv a následný tlak na katolizaci místní šlechty i obyvatelstva jak v Bělorusku, tak na Ukrajině.
I nejlepší nápad se dá zneužít. Idea Trojmoří, zrozená především z polské iniciativy v roce 2015, slibuje propojení postsocialistické střední Evropy (tedy bez Běloruska a Ukrajiny) plus Rakouska v pásu od Baltského moře k moři Černému a k Jadranu – ovšem, jaká náhoda, bez Srbska a Černé Hory či Albánie. Bude-li Trojmoří vnímáno jako oblast možné ekonomické spolupráce ve specifickém regionu, je to jistě chvályhodná věc. Problém je, že pro některé polské politiky a intelektuály jde o ozvěnu meziválečných představ Józefa Piłsudského o Mezimoří, což byla vize konfederace v přibližně témže pásu zaměřená jak proti Německu, tak proti Sovětskému svazu. Samozřejmě pod vedením Polska. Ještě předtím na Pařížské mírové konferenci polská delegace navrhovala jako východní hranici své země tzv. Linii Dmowského, podle které by k Polsku patřilo západní Bělorusko včetně Minsku a západní Ukrajina – ale také kompletní Horní Slezsko, větší část Těšínska, Orava, Spiš či Litva. Sny o Velkopolsku či Polsko-litevské unii od Baltu až téměř k Černému moři, která zahrnuje Bělorusko a Ukrajinu, zcela nevymizely. Útěk prezidentské kandidátky Svjatlany Cichanouské do Litvy a následující výzvy do Běloruska z Pobaltí a Polska příliš uklidnění situace neslibuje.
Geopolitická rizika
Jestliže v Minsku převezme moc protiruská elita, podaří se vybudovat sanitní kordon od Pobaltí přes Bělorusko a Ukrajinu po Gruzii. Souboj o volby tak dostal geopolitický charakter, což znamená, že liská práva, životní úroveň či ekonomický rozvoj se stávají podružnými tématy. Rozhoduje rovnováha sil. NATO už ukázalo, že je připraveno v Evropě vyplnit jakékoliv místo mocenského vakua. Tvrdit dnes, že Bělorusku hrozí osud Československa roku 1968 – jak to učinil český premiér, když si spletl analogie s analýzou – je nepochopením povahy aktuálního geopolitického cyklu: Varšavská smlouva už neexistuje, zato Severoatlantická aliance bombardováním Jugoslávie ukázala, jak trestá slabost. Dá se vyloučit, že v případě vyhrocení situace v Bělorusku nepoletí americká bombardovací letadla a střely s plochou drahou letu na Minsk stejně jako v roce 1999 na Bělehrad? Jisté je jen jedno: když bude Rusko slabé, nelze extrémní akce NATO vyloučit. Více než tři dekády trvající západní tlak na Rusko jej zatlačil ke zdi. A tak se může snadno stát, že se v Moskvě přikloní k závěru, k němuž dospěl Alexandr III., car, který nevedl žádnou velkou válku: „Máme pouze dva spojence – armádu a válečné námořnictvo. Ostatní se při nejbližší vhodné příležitosti na nás oboří.“
Spojené státy mají na každém vnějším hrotu geopolitických vektorů mířících do jádra ruského státu svoje vojenské základny nebo flotilu, a to jak na jihu, tak i na východě a západě. Nejhorší nápad ale představuje posouvání vojáků na pobaltském vektoru, tedy z Německa do Polska. Přidají-li se k tomu zásahy do vnitropolitické situace v Bělorusku, dochází k proměnám rovnováhy sil v oblasti nejcitlivějšího geopolitického vektoru ruské státnosti. Je navíc zřejmé, že se v daném případě USA a jeho spojenci netlačí do oblasti mocenského vakua – podněcují zvýšení hladiny nasycenosti dané oblasti novými zbraněmi a novými problémy.
V krizi kolem Běloruska se stává viditelnějším nebezpečný paradox válek mocností v 21. století. Jakékoliv nasycení uvedeného prostoru vojáky s konvenční technikou nezajistí vítězství proti státu se strategickými zbraněmi. Dá se říci, že životnost amerických základen v Polsku se dá v případě velké války počítat na minuty. Na druhé straně se však taky dá hazardovat s představou, že Kreml se k použití zbraní posledního soudu například kvůli malému Bělorusku neodhodlá – což by mohlo umožnit využití převahy, možná iluzorní, v konvenčních zbraních. Skutečnost, že Spojené státy a NATO jsou schopny v novém geopolitickém cyklu riskovat a nevyhrát válku, prokázaly několikrát. Spoléhat na oddanost míru současných západních politiků a vojáků je víc než hazard. Nelze ani na malou chvilku zapomínat, že mír je nutné si zasloužit v zápase s hloupostí a sobectvím.
(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
