Politolog Oskar Krejčí se ve svém komentáři zamýšlí nad historickými analogiemi a možnými důsledky středečního útoku příznivců prezidenta Donalda Trumpa na Kongres USA.
Prolog: Když se v roce 1994 chystalo nakladatelství Victoria Publishing vydat Knihu o volbách, požádal jeho ředitel Jana Kristoforiho – malíře a grafika, ale také politického vězně a emigranta –, aby nakreslil obálku. Kristofori vyhověl a do její podoby vtělil i své zkušenosti ze Švýcarska, jedné z kolébek moderní demokracie. Tehdy se ho autor zmíněné knihy zeptal, proč má obálka vypadat jako krvavá verze Ladova obrazu Hospodská rvačka. Kristofori lakonicky odpověděl: „Volby jsou pakultura!“
Vidět Spojené státy jako posvátný chrám svobody a demokracie znamená podléhat zrakovému klamu. Přeludu, který svědčí jednak o neznalosti temných reálií, jednak o chorobné závislosti na propagandě. Spojené státy jsou mocnou liberálně-demokratickou zemí, která jako jedna z prvních – druhá po Švýcarsku – začala budovat moderní instituce zastupitelské demokracie. Jejich spojením s kapitalismem se staly vzorovou zemí liberálního světa – což je jedna z verzí demokracie. Dnešní americká demokracie má spoustu zvláštností, které v jiných zemích mohou působit rušivě. Nejen v Afghánistánu a Iráku, ale i v Evropě. Slepé napodobování v politice je horší než stavět hrady z písku.
Vzor demokracie
Po sečtení lidských a materiálních ztrát vzniklých při útoku na budovu Kongresu bude těžké poučovat Hongkong a Minsk, jak mají demokraticky zacházet s manifestanty útočícími na vládní budovy. Americké sebevnímání vlastní role ve světě je ovšem složitější, než nabízí křivé veřejnoprávní zrcadlo, které toto washingtonské mentorování s oblibou tlumočí. Podle knihy Waltera Meada, jejíž název by se dal přeložit Zvláštní prozřetelnost (2001), existují čtyři odlišné tradice, které vymezují rámec americké sebereflexe a s ní spojenou vizi zahraniční role USA. Jejich charakteristiku z pera tohoto amerického politologa je vhodné si občas připomenout – nejen proto, že je tomuto autorovi třeba vzdát hold za to, co napsal ještě dřív, než se na vrcholné scéně objevil Trumpův populismus.
- Jeffersonovská tradice. Byla pojmenována podle Thomase Jeffersona, radikálního osvícence, autora Deklarace nezávislosti USA a 3. prezidenta této země. Je někdy pokládána za izolacionistickou: jeffersonovci se domnívají, že zahraniční politika USA „by měla být méně soustředěná na šíření demokracie do zahraničí než na její zajištění doma“ – zahraničí je nebezpečné pro americkou demokracii. „Není pouze obtížné propagovat demokracii v zahraničí, je také obtížné bránit ji doma.“ Proto také zahraniční politika musí domácí politiku chránit. Jeffersonovci si přejí, aby USA byly vzorem, nikoli vývozcem demokracie. Pravděpodobně nejslavnější vyjádření jeffersonovského kréda představuje projev Johna Quincy Adamse z roku 1821. Tehdy, ještě ve funkci ministra zahraničí, tento budoucí prezident prohlásil: „Tam, kde je anebo bude rozvinut prapor svobody a nezávislosti, tam bude srdce Ameriky, její požehnání a její modlitby. Amerika se však nevydá do zahraničí hledat monstra, která by mohla zničit. Bude přát svobodu a nezávislost každému. Je ale pouze bojovníkem za sebe a obhájcem vlastní cti. Bude tuto věc hlásat podporou svého hlasu a kýženým dobrem svého příkladu.“[1]
- Jacksonovská tradice. Ta nese jméno podle Andrew Jacksona, generála a populistického politika, který se stal 7. prezidentem USA. Její zastánci jsou populisté, kteří „věří, že nejdůležitějším cílem vlády USA v oblasti domácí i zahraniční politiky by měla být fyzická bezpečnost a blahobyt amerického lidu“. Jacksonovci se domnívají, že Spojené státy by neměly v zahraničí vyhledávat spory, ovšem když jsou napadeny, souhlasí s generálem Douglasem MacArthurem, že „neexistuje žádná náhrada za vítězství“. „Jestliže jeffersonovství je knižní ideologií Spojených států, pak jacksonovský populismus je lidovou ideologií,“ tvrdí Mead. Tento populismus je spojen s uctíváním slávy, nezávislosti, odvahy, vojenské cti. Stejně jako jeffersonovci jsou i jacksonovci podezřívaví vůči politické elitě – ale během studené války byli jeffersonovci holubice, zatímco jacksonovci jestřábi. Jako jeffersonovci jsou také jacksonovci proti humanitárním intervencím a intervencím obecně, ale nesouhlasí s co nejužším vymezením národního zájmu a s politikou zaměřenou na minimum síly. Ten, kdo hodnotí americkou zahraniční politiku jako nezdravý mix ignorance, izolacionismu a nezodpovědné a bojovné kovbojské diplomacie, často hovoří o jacksonovské tradici, píše Mead. „Jacksonovské vlastenectví je emoce, jako láska uvnitř rodiny, ne doktrína.“
- Hamiltonovská tradice. Ta je spojována se jménem Alexandra Hamiltona, konzervativce a prvního ministra financí USA. Vyrůstá z představy povinnosti státu svou zahraniční politikou pomáhat prosazovat zájmy byznysu. Podle Meada požadují hamiltonovci „pevnou alianci mezi vládou a velkými podnikateli jako rozhodující jak pro domácí stabilitu, tak i pro efektivní aktivity v zahraničí, přičemž se dlouhodobě soustřeďují na potřebu integrovat stát do globální ekonomiky ve výhodném postavení“. Hamiltonovci „vidí obchod jako potenciální příčinu míru“. Právě oni tvrdí, že „otevřené dveře pro americké zboží jsou stejně důležité jako otevřený oceán pro americké lodě.“ Avšak „pro hamiltonovské továrníky a bankéře bylo mnohem méně jasné, zda je v národním zájmu povolit zahraničnímu zboží obchodovat svobodně ve Spojených státech“. Však také hned druhý zákon, který ve svých dějinách Kongres schválil, byl celní tarif na jamajský rum s cílem podpořit spotřebu americké whisky.
- Wilsonovská tradice. Ta, obdobně jako jedno pražské nádraží, nese jméno liberálního profesora a guvernéra New Jersey s jižanskými kořeny Woodrowa Wilsona, prezidenta USA. Podle Meada wilsonovci „věří, že Spojené státy mají jak morální závazek, tak národní zájem šířit americké demokratické a sociální hodnoty ve světě, vytvářet mírové mezinárodní společenství, které uznává roli práva“. Větší nadšenci požadují mezinárodní právo a světovou federaci, méně nadšení wilsonovci se mohou nadchnout pro environmentální či feministické programy. Podle wilsonovců „Spojené státy mají právo a povinnost změnit chování zbytku světa“. Zároveň Spojené státy „mohou a měly by se zajímat nejen o způsob jednání ostatních zemí v jejich mezinárodních vztazích, ale i o jejich domácí politiku“. Na rozdíl od jeffersonovských „stalinistů“, kteří chtějí rozvíjet revoluci ve vlastní zemi, jsou wilsonovci „trockisté“ – požadují vývoz americké revoluce. Intervencionističtí liberálové a neokonzervativci se v zahraničněpolitickém přístupu neliší, rozdíl je jen v temperamentu.[2]
Jak patrno, ne každý z velikánů amerických dějin pokládal demokracii v USA za dokonalou. Navíc by se s odkazem na Waltera Meada dalo říci, že během několika dní nastane přesun od jacksonovské tradice ke koktejlu wilsonovské a hamiltonovské tradice.
Volební podvody
V pozadí útoku na budovu Kongresu stojí kritika výsledku loňských prezidentských voleb v USA. Přesněji řečeno tvrzení, že výsledku bylo dosaženo podvodem. Předně, v analýze netřeba příliš moralizovat – volební podvody jsou stejně staré jako volby samotné. I ty ve Spojených státech. Myslet si, že se podařilo zvrátit výsledek tím, že se započítávaly mrtvé duše nebo se hromadně dovážely hlasovací lístky, je naivní. Rozdíl mezi Donaldem Trumpem a Joe Bidenem je přibližně sedm milionů hlasů; tak velký podvod by nemělo být obtížené prokázat. Že se dílčí podvody tohoto druhu děly, je velmi pravděpodobné – ale právě tak jako se zločinů v občanské válce dopouštějí obě strany, stejně ve volbách případné možnosti podvodu nevyužívá pouze jedna strana. A nejen pokud jde o volební lístky. Spojené státy daly rozvoji volební praxe i teorie světu mnohé, mezi jiným i gerrymandering. To je pojem, který vznikl v roce 1812 spojením jména viceprezidenta USA Elbridge Gerryho s názvem salamandra – díky tomu, jaké patvary volebních obvodů podobajících se tělu mloka v době svého guvernérství ve státě Massachusetts tento politik vytvářel ve snaze zajistit svému kandidátovi výhodu. Stále také přežívá archaický systém výběru prezidenta USA prostřednictvím jednotného hlasování státních elektorů.
Foto: Tyler Merbler / Wikimedia.org
Dnes ale kritika směřuje především na korespondenční hlasování a volební stroje. Obecně platí, že na výsledky voleb si poražený stěžuje téměř vždy. Zvláště, když je porážka těsná, což v některých státech Unie vskutku byla. Pokud jde o korespondenční hlasování, jeho historie v USA sahá do 19. století; jeho využívání povzbudila občanská válka. Odsuzování této hlasovací techniky prezidentem Trumpem ještě před volbami nutně vedlo k tomu, že tuto formu použili jeho podporovatelé méně než jeho odpůrci. To se pak zákonitě projevilo i v podobě náběhových křivek výsledku, protože korespondenční hlasy se dopočítávaly nejdéle.
Zpochybňování výsledku poukazem na podvádějící software ve volebních strojích je sebetrýznění. Mechanické – pákové – hlasovací stroje byly v USA poprvé použity roku 1892. Děrné štítky ve volbách se objevily díky firmě IBM v roce 1965. Souběžně, ale pomaleji, začal experiment s optickým skenováním hlasovacích lístků. Krize této techniky nastala v prezidentských volbách roku 2000, a to díky neslavnému přepočítávání hlasů na Floridě. Zákon Help America Vote Act z roku 2002, pocházející především z republikánské dílny, nařídil modernizaci volebních strojů. Nastoupilo období elektronických hlasovacích strojů, které zpochybnili lidé kolem Donalda Trumpa. Jenže ti měli čas čtyři roky, aby odstranili případné chyby softwaru na volebních strojích, ne je „objevit“ týden po volbách. Dlužno doplnit, že USA mají vysoce decentralizovaný výkon voleb. Když roku 2016, tehdy začínal divoký hon na údajné ruské hackery, ministr pro vnitřní bezpečnost označil volební systém za „kritickou infrastrukturu“, volební místa jistě získala pomoc v oblasti kybernetické bezpečnosti a další formy federální ochrany.
Problém menšin
Když Alexis Tocqueville v první polovině 19. století psal svoji slavnou knihu Demokracie v Americe, nejvíce ho zaujala otázka ochrany menšiny v situaci, kdy vládne většina. Pohled na dav šturmující minulý týden budovu Kongresu ukazuje, že se mezi útočníky nevyskytovali příslušníci „úspěšně integrovaných“ rasových menšin. Zdá se, že ve Spojených státech existují nějaké linie, které oddělují protestní témata a politické menšiny. Ukazuje se, že „americký lid“ je jednotný jen v květnatých frázích politiků; v reálu je dnes americký lid nesourodý soubor menšin. Rozděluje ho sociální status, etnická příslušnost, lokální charakteristiky. A nejen to. Příliš mnoho lidí podléhá komiksovému pojetí historie, deformovanému modelu skutečnosti, který si oblíbily i české veřejnoprávní sdělovací prostředky. Tupé zjednodušování vede k primitivizaci politické kultury, což je živná půda pro masové psychózy, a tedy i pro vznik a šíření konspiračních teorií. V americkém případě se pak může obraz mnohaletého zápasu o svobodu zúžit na dva ústavní dodatky: první, který zaručuje svobodu slova, a druhý, garantující právo na zbraň. Jenže americká Ústava má 27 platných dodatků, nemluvě o vlastním textu.
Útok na budovu Kongresu, který začal jako manifestace pod heslem „Zachraň Ameriku“, měl za následek smrt čtyř manifestantů a jednoho policisty, neznámý počet zraněných manifestantů (pět odvezených do nemocnice) a 56 zraněných policistů. Záhadou se jeví, jak mohl Donald Trump vyzvat k pochodu na Kongres. Třeba uvěřil v zázrak. Třeba si myslel, že se kongresmani leknou například jako poslanci Federálního shromáždění ČSSR v prosinci 1989. I v porážce byl přece silný: ve vítězném roce 2016 získal téměř 62,0 milionů hlasů, loni ho podpořilo 74,2 milionů voličů. Nebo v euforii prostě vsadil na to, že je populárnější než neustále rozhádaný Kongres, což potvrzovaly i průzkumy veřejného mínění: například výzkum společnosti Gallup z přelomu května a června loňského roku uvádí, že práci Kongresu chválilo 18 % dotázaných, zatímco prezidenta Donalda Trumpa 41 % dotázaných Američanů. Či tu byl velikášský cromwellovský sen o rozehnání té žvanírny? Trump je ale menší než lord protektor: prostě svolal manifestaci a vyzval účastníky, aby poslancům a senátorům ukázali, kdo je v zemi pánem. Bez plánu, jak dál. To je projev čirého politického exhibicionismu: „Podívejte se, co dokážu!“ Výchovné pro zahraniční politiky také je, že soukromé sociální sítě přerušily relace amerického prezidenta – tak kdo je v USA pánem?
Liberální média teď vloží veškeré úsilí do personifikace problému – za vše může jen a jen Trump. V závislých zemích se ovšem téma útoku na Kongres vbrzku dostane mezi mediálně opovrhovaná témata – jako se to nedávno přihodilo hnutí Occupy Wall Street. Zdá se však, že kongresová koncovka vlády Donalda Trumpa nejen předznamenává jeho politický konec, ale také startuje krizi Republikánské strany. Protože v politice existují spojené nádoby a uvolněný prostor vyžaduje zaplnění, ruku v ruce krizi uvnitř Republikánů přichází závrať z úspěchů uvnitř Demokratické strany. Společně tyto procesy mohou vést k narůstání chaosu v zemi, kde se o moc s Bílým domem bude dělit ještě řadu měsíců nejen Kongres a soudy, ale také vraždící COVID-19.
* * *
Pokud jde o americkou politiku, jsou v této chvíli jen dvě jistoty. Předně, že problémy, které zrodily volební úspěch Donalda Trumpa, přetrvávají. Tím druhým je fakt, že je vhodné počkat oněch příslovečných sto dnů, než bude možné říci, jaká ze svých předsevzetí dokážou John Biden a Kamala Harrisová po příchodu do Bílého domu uskutečnit.
Odkazy:
[1] Secretary of State John Quincy Adams Warns Against the Search for “Monsters to Destroy”, 1821. In: Major Problems in American Foreign Relations. Volume 1: To 1920. Houghton Mifflin, 2005, s. 133.
[2] Podle Mead, Walter R.: Special Providence: American Foreign Policy and How It Changed the World. New York: Knopf, 2001.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
