V predvečer video-summitu prezidentov USA a Číny český webový časopis !Argument priniesol záver najnovšej knihy politológa Oskara Krejčího Geopolitika Číny, ktorý v rámci našej spolupráce sprístupňujeme aj čitateľom Slova. Ak to pandemická situácia dovolí, v nejakej forme by mohla koncom novembra byť prezentácia publikácie v Klube Nového slova.
Oskar Krejčí: Geopolitika Číny, Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2021. 492 s.
Dnešní západní pohled na Čínu je plný nervozity. Je to přirozené: děje se něco historicky bezprecedentního a neznámé vždy vyvolává obavy. Lidé ze Západu potřebují získat jistotu, že jejich základní zájmy nastupující změna neohrožuje. I když v politice rozum často slouží emocím, je třeba hledat racionální osvětlení situace a pomocí rozumu nalézt cesty, jak zájmy lidí Západu zabezpečit. Je zřejmé, že rozum při pohledu na politiku nenabídne nic víc než alternativy. To ale rozhodně není málo.
Východisko racionálních alternativ je ukotveno v porozumění druhé straně, v daném případě Číně. Porozumění se rodí z diskuse, přičemž tato rozprava by mohla začít nad tezí, že každý stát má svůj geopolitický rodný list. V tomto listu je zapsán genetický kód jeho dějin, přítomnosti a budoucnosti. Tak jako u člověka DNA neinformuje o tom, kdy daný jedinec uklouzne na náledí, ani geopolitický kód státu neurčuje osud zcela. Snad víc vypovídá o tom, co není možné, než o tom, co se stane. V případě Číny geopolitický rodný list obsahuje deset charakteristik. Některé z nich jsou natolik obecné, že platí pro všechny státy; jiné jsou natolik specifické, že platí pouze pro Říši středu. Důležité je, že každá z vybraných charakteristik má svůj vliv na současnou zahraniční politiku Pekingu.
1) Čína je zemí velkých čísel, což automaticky vnáší asymetrii do mezistátních vztahů.
Geopolitika přisoudila Číně nezvratný osud: buď bude mocností, nebo rozštěpená, zmítaná vnitřními sváry a zahraničními intervencemi. V 21. století to dokonce znamená, že Číně k přežití nestačí být mocností – musí být globální mocností.
Čína by byla významným aktérem světové politiky i za situace, kdyby byla její zahraniční politika v zajetí izolacionalismu. Díky své geografické, demografické a hospodářské mohutnosti však dnešní Čína nemůže být do sebe pohrouženým státem už proto, že se stala zemí s mimořádně dynamickou ekonomikou a se silnou armádou. Výsledkem všech těchto faktorů je skutečnost, že téměř každá spolupráce s Čínou na bilaterální úrovni nese v sobě prvek asymetrie. Nejistota, kterou v této situaci vyvolává i vzájemně výhodný obchod, je přirozená: dějiny znají mnoho příkladů, kdy silný stát svoji výhodu zneužil na úkor slabého.
Je obtížné se s touto situací vyrovnat, přestože obsahuje řadu paradoxů. Například čínské vojenské výdaje na osobu jsou velmi nízké, v absolutních hodnotách jsou ale druhé největší na světě. Bylo by pošetilé chtít po Číně, aby nemodernizovala armádu – to však z Říše středu automaticky dělá nejsilnější stát v regionu. Tuto situaci mohou některé státy vnímat jako ohrožení postavení, nebo dokonce životních zájmů, jiné jako ztrátu dosavadních jednostranných výhod, a to bez ohledu na proklamace či záměry Pekingu.
Každý regionální konflikt v okolí Číny má nutně asymetrický charakter, což při snaze řešit rozpory bez použití síly vyvolává vzpomínky na ideu „benevolentního hegemona“. Tuto roli Peking odmítá. Daná situace má ale ještě jiný, nebezpečnější rozměr. Regionální rozpory v okolí Číny automaticky přitahují pozornost globálních hráčů usilujících o hegemonii, v daném případě Spojených států, kteří se v nich snaží nalézt výhody pro sebe.
2) Čína přináší globální geopolitický zlom, pro který nelze nalézt historickou analogii.
Čína je to, čemu se někdy říká „revizionistický stát“ – je nositelem revize struktury světového politického systému. I bez zvyšování vojenské síly by se čínský hospodářský růst projevil jako úprava dosavadního uspořádání světa. Přitom síla ČLOA (Čínská lidová osvobozenecká armáda – poznámka reakce) roste. Musí růst, nemá-li být Čína vnějšími tlaky destabilizována, nebo přímo rozložena.
Už prosté vymanění se Číny z oprátky století ponížení (období od první opiové války do ukončení občanské války – poznámka redakce) a suverénní začlenění se do světového systému je vzhledem ke zmíněným velkým číslům změnou s globálním dosahem. Čínská proměna po roce 1949, a zvláště po zahájení politiky reforem koncem sedmdesátých let minulého století, je megatrendem, jenž hýbe globální ekonomikou a politikou. V jeho základu je dnes synergický efekt daný funkčním propojením prozíravých politických rozhodnutí s koncentrací obrovských lidských i materiálních zdrojů na revoluční modernizaci, a to při růstu vzdělanosti populace. Tento efekt je mimo jiné spojen s tím, jak do řídících pozic na střední úrovni přichází generace, jejíž socializace proběhla po zahájení politiky reforem a otevírání se světu.
Proměna struktury světové politiky a ekonomiky, jež byla vytvořena během pět století trvající expanze Západu, zákonitě vede ke ztrátě řady privilegií, kterým se některé státy – především ty anglosaské, ale nejen ony – dosud těšily. To vyvolává pnutí přecházející v konflikty. Problémem je, že změny v Číně neznamenají pouze doplnění světového sytému o novou supervelmoc. Nejde o obnovení studenoválečnické bipolarity, o prosté nahrazení SSSR Čínou. Sovětský svaz po celé období své existence, tedy i během studené války, ekonomicky zaostával za hlavními západními mocnostmi; Čína je oficiálně druhou nejsilnější ekonomikou světa, „neoficiálně“ je v mnoha ukazatelích na místě prvním. Říše středu se stala průkopníkem v řadě vědních oborů, v zavádění technologických změn v zemědělství, průmyslu a ve službách. Je také avantgardou infrastrukturního stavebnictví, architektury, ale i ekologizace způsobu života.
Čínský vstup do globalizovaného světového systému coby suverénní mocnost představuje geopolitický zlom, který mění uspořádání celého světa. Začalo období hledání nových pravidel světové politiky a ekonomiky. V této situaci nejprestižnější modely chování mocností, s nimiž pracuje západní teorie mezinárodní politiky, vnímají rostoucí schopnosti Číny jako základ neodvratných mezinárodněpolitických konfliktů. S ohledem na skutečnost, že tyto vize mají velký vliv na chování mocenských elit Západu, mají v sobě zakódovanou tendenci stát se sebesplnitelným proroctvím.
Říše středu vstoupila do 21. století s vlastním hodnotovým žebříčkem a s osobitou strategickou kulturou. Jejich znalost je na Západě nedostatečná. Čína se – stejně jako kdysi Sovětský svaz – hlásí k socialismu či dokonce ke komunismu, což často vede ke zjednodušeným závěrům, které směřují k ideologicko-politické konfrontaci. Jenže Čína tyto marxistické či marxisticko-leninské vize nejen rozvíjí – ona je také spojuje se svébytnou tradicí.
3) Čínský sen o obrození spojuje současnost Říše středu s její tradicí.
Metahodnoty, které byly zformovány v dávné minulosti, provázejí Čínu až do dnešních dnů. Idea obrození, s níž pracuje čtvrtá generace vedoucích představitelů nové Číny, je projevem snahy propojit užitečné složky tradice s moderní koncepcí socialismu. Cílem je vytvořit komplexní hodnotový soubor, program socialismu s čínskými charakteristikami. Jeho úspěchy jsou zdrojem nového patriotismu, hrdosti, která veřejnost a vedení státu propojuje.
V každé zemi je tradice součástí vědomí vlastní specifiky, je jednou z linií dělení lidstva na MY a ONI. To platí i o síle čínské tradice a kultury obecně, která pomáhá integrovat Říši středu, a zároveň je nositelem základních civilizačních rozdílů ve srovnání s civilizací evropskou. V aktuálním politickém myšlení čínských politiků i čínské veřejnosti se tradice odráží jako zkušenost uchopená legendami, dějepisectvím i teorií. Tradice pak není jen zdrojem v minulosti osvědčených návyků – v čínském případě může být také pramenem sebevědomí a mobilizačních impulzů.
Znalosti tradiční čínské politické filosofie pomáhají prognózovat budoucí chování Pekingu na mezinárodním poli. Tato filosofie obsahuje pozoruhodně moderní humanistický náboj v tom, že zaměřuje pozornost na pozemský život, přičemž organicky spojuje osud člověka s přírodou a zákonitostmi vesmíru. V jádru tradice, kde dominuje konfucianismus, je do centra veškerého politického konání postavena lidskost: počátky čínské představy lidských práv sahají do vzdálenosti přibližně dvou a půl tisíce let. Zároveň čínská tradice ve své konfuciánské linii vidí ve vzdělání nástroj morální kultivace člověka, přičemž schopnost a možnost vzdělávat se už od starověku stát neomezoval jen na jednu privilegovanou sociální vrstvu. Poněvadž ale schopnost vzdělávat se je u jednotlivých lidí odlišná, propojili konfuciánci svůj osvětový optimismus s konzervativním souborem rituálů svazujících rodinu i stát do iracionální podoby. Tyto rituály přenášejí obraz ideálu do minulosti – antický obraz zlatého věku dostal podobu legendárních vladařů, jimž se má současnost přizpůsobit.
Porozumění čínské tradici a její roli v současnosti pomáhá na Západě sinologie, která se zrodila jako vedlejší produkt kolonizace. Sinologie nenabízí pouze bohaté informace o Číně, ale také diskusi o nich. Jenže obtížné proniknutí do čínského jazyka a písma i nesnadné porozumění pěti tisícům let čínských dějin vede k tomu, že sinologové do značné míry působí jako uzavřená sekta. Díky specifice čínské kultury je sinologie příliš uzavřený obor, který málo komunikuje se standardní politologií. Na Západě vydávané dějiny či antologie politických teorií jen velmi zřídka obsahují informace o čínské politické filosofii, a když tak činí, je tato informace zpravidla povrchní, bez komparace. To platí i o teoriích mezinárodní politiky – s výjimkou rostoucí znalosti tradiční čínské vojenské teorie. Sinologie však má potenciál významným způsobem přispět k překonání západního provincionalismu ve společenských vědách. Zatím ale převládá eurocentrismus či západocentrismus v historiografii i politické filosofii. Tato skutečnost zásadním způsobem ovlivňuje výuku na školách i práci masových sdělovacích prostředků – tedy i vědomí mnoha politiků a značné části veřejného mínění na Západě. Výsledkem je tak trochu jednosměrná ulice. Řečeno se symbolizujícím zjednodušením: jelikož je pro Číňana snazší nastudovat angličtinu než pro Evropana osvojit si čínštinu, čínské znalosti Západu jsou hlubší než západní porozumění Číně.
4) Tradiční čínská a západní politická filosofie se liší, ale lidé jsou všude stejní.
V základech čínské tradice je také představa yin/yang – spojení dvou protikladů a hledání jejich rovnováhy. Čínská tradiční politická filosofie neobsahuje pouze lidskost konfucianismu či taoistický kult nečinění, k tradici Říše středu také neoddělitelně patří legismus. Ten přesunul důraz z legend o minulosti na věcnou analýzu současnosti. Nespoléhal na legendární mravní vzory, ale na účelnou efektivnost, a to s akcentem na brutální sílu, na válku a kruté tresty. V dobách rozkladu a ohrožení Říše středu byl legismus ultima ratio, nástroj cesty k jednotě; v dobách méně problematických to byly konfucianismus, taoismus či buddhismus, které aktuální jednotu představovaly jako nejlepší z možných světů.
Stejně jako jsou evropské dějiny plné vladařů, kteří se dovolávali Nového zákona, zároveň se neštítili surového a sobeckého jednání, tak také v Číně mnozí vladaři hlásali konfuciánskou morálku, ale jednali krutě a na základě zištných motivů. Na všech koncích eurasijského kontinentu je rovněž obdobný podíl altruistů a egoistů v populaci. Z tohoto srovnání se nabízí jediný možný závěr: čínská a evropská tradice přinášejí odlišné vysvětlení politického chování, ovšem samo toto chování je vyvoláno shodnou bio-psycho-sociální podstatou člověka. Lidé jako druh jsou všude stejní. Což se odráží i ve shodných základech zahraniční politiky.
Tradice čínské zahraniční politiky je spojována s tributním uspořádáním vztahů Říše středu s jejich sousedy. Tento model mezistátních vztahů se liší od vestfálského uspořádání Evropy, je jiným projevem shodné podstaty. Tributní systém byl vystavěn na dvou pilířích. Prvním je diplomatická dohoda uzavřená zpravidla po válce – stejně jako dohody přinášející vestfálský mír. Druhým pilířem je postavení Číny jako benevolentního hegemona, který nepotřebuje či z nějakého důvodu nemůže sousedy obsadit – což je odlišnost od vestfálského uspořádání. Oba modely mají tedy shodnou podstatu, a tou je živelný charakter regionální mocenské rovnováhy.
Evropské koloniální výboje učinily z vestfálských principů globální systém. Dnešní globální pojetí zásad vestfálského míru je ale upravené. Důraz na suverenitu států doplnilo mezinárodní právo, které mimo jiné odmítlo svévoli při rozhodování o válce – oprávněná válka je možná jen jako sebeobrana či na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Ovšem aktuální podoba vestfálského uspořádání obsahuje v sobě krizovou tendenci: ne každý vždy a všude ctí mezinárodní právo. Suverenita dává mocnostem prostor na svévoli v podobě beztrestného porušování mezinárodního práva, a to včetně zasahování do vnitřních záležitostí jiných států. Tyto aktivity převážně západních států se opírají o jiné ideologické a teoretické ospravedlnění, než nabízejí zásady vestfálského uspořádání. Je zřejmé, že normy mezinárodního práva samy o sobě nemohou nahradit zájmy a odstranit chybně propočtenou výhodu.
Současná podoba obsahu a vymahatelnosti mezinárodního práva neodstranila prvky živelnosti z tvorby rovnováhy globálního politického systému. Také proto v čínské zahraničněpolitické doktríně „vestfálské principy“ konkretizovalo pět zásad mírového soužití, panča šíla. Dá se říci, že právě panča šíla představuje koncentraci a rozvinutí toho pozitivního, co je obsaženo ve vestfálských principech. Ukazuje se, že kvalitativní změna jednání všech států nemůže být založena na nových normách či na výměně hegemona. Je možná jen tehdy, když velmoci pochopí výhodnost spolupráce a z ní vyrůstající vzájemné závislosti.
5) Vědomosti týkající se století ponížení jsou nedílnou součástí čínské politické kultury.
Znalosti událostí spojených se stoletím ponížení stály u zrodu aktuální čínské státní ideje. Na pochopení povahy a odkazu století ponížení klade důraz čínské školství a připomíná jej propaganda. Zkušenosti nabyté během století ponížení spoluvytvářejí v mnoha lidech obraz vzorce chování mocností vůči Číně v případě, když bude slabá. Porozumět století ponížení je významné i proto, neboť tento úsek čínských dějin je v řadě ohledů v přímém protikladu vůči čínské tradici. V tomto smyslu mají znalosti o století ponížení dvě základní, těsně propojené části: (a) informace o imperialistické intervenci západních mocností a Japonska a jejich interpretace; (b) informace o zápasu, který vyprofiloval povahu republiky. Navíc znalost století ponížení ukazuje, že uzavřenost tradičního konfuciánského pohledu na svět nebyla jedinou příčinou pomalé adaptace na kapitalistické uspořádání společnosti: intervence znamenaly velkou brzdu, která sama o sobě znemožnila přechod k modernitě obdobnou cestou, jakou šlo Japonsko.
Westernizace části populace v Hongkongu a na Taiwanu naznačuje, jak se v politice odráží odklon od tradice. Toto štěpení uvnitř Říše středu pomáhají překlenout znalosti století ponížení, zvláště těch jeho projevů, které jsou spojeny s brutalitou, vykořisťováním a rasismem interventů. Tyto vědomosti – sloučené v řadě případů s osobní zkušeností – také pomohly nové Číně překonat negativní zkušenost s politikou velkého skoku vpřed a s VPKR.
Nedostatky západocentrického dějepisectví se v souvislosti se stoletím ponížení projevují stále a mnoha cestami pronikají do politiky. Neznalost čínských historických reálií ústí v necitlivé chování vůči Číně, což nezřídka vede k tomu, že i dobře míněné jednání může vyvolat nežádoucí efekt. Nejde jen o přehlížení zločinů, kterých se dopustili kolonizátoři. Západní interpretace dějin 2. světové války svým eurocentrismem a soustřeďováním pozornosti na tichooceánské ostrovy nejen nesprávně vykládá historii – je vůči Číňanům urážlivá. To se děje v situaci, kdy naopak realistický výklad bojů proti japonským interventům začíná na pevninské Číně a na Taiwanu působit mezi potomky komunistických bojovníků a kuomintangských vojáků jako integrační prvek.
Je zřejmé, že větší porozumění století ponížení je předpokladem lepší komunikace západní civilizace s čínskou. Je také podmínkou pochopení, proč má v Číně komunistická strana výsadní postavení a proč si nová Čína jako cestu radikální modernizace zvolila socialismus. Empatie v západní politice i teorii by mohla pomoci překonat to, čemu se v teorii říká „zrcadlový efekt“ – tendence politiků očekávat u ostatních aktérů své vlastní motivy a způsoby jednání.
Protože století ponížení je spojeno s útoky vojáků Velké Británie a dalších agresorů na Čínu, „předvídání“ pomocí zrcadlového efektu automaticky předpokládá stejnou agresivitu od obrozené Číny. Zrcadlový efekt ale nemůže nahradit analýzu. Zatím je pravdou pouze skutečnost, že Velká Británie, USA, Německo a další západní státy během století ponížení vojensky napadaly Čínu, zatímco Čína tyto země nikdy nenapadla – což by mohlo být užitečnější východisko analýzy i následné prognózy.
6) Vládnout v Číně bylo a stále zůstává velmi obtížné.
Počet obyvatel i velikost Číny naznačují, že vládnout v této zemí je nadstandardně komplikované. To potvrzují dějiny plné válek a povstání uvnitř čínského světa, výměny dynastií doprovázené obrovskými lidskými i materiálními ztrátami, ale také počet intervencí zvenčí. Četné střídání rozdrobenosti a jednoty Říše středu naznačuje, že tradice sama o sobě nedokáže Čínu udržet pohromadě. Jádro politické tradice, které působí jako integrační faktor, vyrostlo většinou právě z nejednoty, jako snaha přispět ke spojení čínských států či quasistátů. Povstání vedená taoistickými či buddhistickými sektami ukazují na jiné vnitřní rozpory čínské tradice, než je protiklad konfucianismu a legismu. Boje v dobách rozštěpení neukazují pouze na konflikty rozdílných vizí jednoty Číny. Tyto krvavé rozepře byly mnohdy motivovány osobními ambicemi, což se nejvýrazněji projevuje na příkladech podpory vnějších interventů ze strany některých jednotlivců a skupin.
Jednotu Říše středu nedokázala udržet ani Velká čínská nížina propojená Velkým kanálem, utvářející stmelené geopolitické jádro – to byly faktory, které jen umožňovaly opětovná sjednocení. Čína ke své jednotě, právě tak jako každý jiný stát, potřebuje nejen vhodné přírodní pomníky a tradici, ale také relativní sociální soulad, fungující státní ideu a alespoň trochu racionální vládnoucí elitu. Samozřejmě to vše za předpokladu, že odstředivé tendence nemají ničivou podporu ze zahraničí.
Specifika vládnutí v Číně mají stejný zdroj jako tamní kultura: geografické podmínky, jež vedly ke vzniku vodního hospodářství. Nároky kladené na výstavbu a provoz vodohospodářských staveb, které převyšovaly možnosti rodiny i obce, vyžadovaly zvýšení role státu. Dá se říci, že dnešní kolektivismus v Číně není umělým nánosem, ale má dvojí tradiční kořeny: vyrůstá jak z povahy čínského zemědělství, tak z konfuciánského humanismu. Kromě speciálních nároků vodního hospodářství to byla jistě i snaha omezit destruktivní roli dědičné šlechty, což vedlo ke vzniku meritokratického režimu a s ním speciální vrstvy vzdělanců-odborníků na řízení, mandarínů. Meritokratický způsob vládnutí neodpovídá evropskému způsobu řízení v dobách starověku ani během feudalismu. Výrazně se také liší od liberální demokracie v podmínkách kapitalismu, kdy volbu amatérů do státních funkcí doprovází působení mocných zákulisních nevolených hráčů. Při meritokratickém způsobu vládnutí nerozhoduje o obsazení funkce veřejná volba, ale kompetence – odborné znalosti a dovednosti.
Tradiční meritokracie položila základy, na nichž mohla stavět Komunistická strana Číny s představou vlastní vedoucí role a s koncepcí socialistické konzultativní demokracie. Také toto propojení tradice a moderny však může fungovat pouze tehdy, když nová meritokracie nabídne dynamickou a spravedlivou podobu rovnováhy rovnosti se svobodou. Čína potřebuje stabilitu jdoucí za rámec konfuciánského pojetí harmonie. Potřebuje stabilitu chápanou jako aktuální, tedy dočasnou podobu evoluce. Stabilitu bez strnulosti, stabilitu, která ctí a podněcuje inovace směřující k naplnění humanistických ideálů.
Specifické problémy pro vládnutí přináší separatismus na periferii Číny, který se nezřídka těší propagandistické i materiální podpoře ze zahraniční. Není však realistické domnívat se, že by se ve světě našla nějaká funkční suverénní vláda, která by uvolnila prostor separatistům v oblastech, jako je Tibet či Xinjiang, nebo se zřekla území, které počítá ke svému geopolitickému jádru, jako je tomu v případě Taiwanu. Peking vždy bude hájit teritoriální integritu Číny. Zatím se zdá, že současné čínské vedení vykazuje schopnost porozumět situaci i předvídat důsledky nejen vlastních činů – a umí vyčkávat.
7) Demografické změny v Číně spoluurčují její zahraniční politiku.
Počet obyvatel Číny je potenciálem, který může dostat podobu růstu moci, nebo naopak je příčinou slabosti. Zorganizovaní vzdělaní lidé vedení jednotící ideou – to je populace změněná na mocenský potenciál. Příliš velké množství lidí či stárnutí populace klade speciální nároky na ekonomiku a sociální politiku. Podle některých odhadů nejsou na planetě Zemi zdroje, které by umožnily stejnou spotřební úroveň lidí žijících v rozvojových zemích, jakou mají obyvatelé Západu. Globalizace, nemá-li směřovat k zániku života, potřebuje další revoluční technické a technologické inovace, ale hlavně odklon od konzumního modelu života.
Současné zorganizované a vzdělané obyvatelstvo Číny je nadstandardním zdrojem moci. Modernizace ale přinesla změny, které čínská tradice nemohla zohlednit: přetvořila se sociální struktura. V zemi, jejíž dějiny jsou spojené s dlouhou řadou rolnických povstání, se zemědělství stalo vysoce kvalifikovanou profesí menší skupiny lidí, než zaměstnávají služby či průmysl. Tato transformace – spolu s nástupem nových technologií ve vojenství – si vynutila zásadní korekce nejen ve strategickém myšlení, ale také ve výstavbě ČLOA. Klasická vize lidové války se stala nereálnou. Ovšem v okamžiku, kdy vedení komunistické strany a státu prohlásilo boj proti pandemii COVID-19 za lidovou válku, podařilo se v Číně zmobilizovat obrovskou energii k dosažení úspěchu, který žádný jiný stát nedokázal napodobit.
Prognózovaný vývoj počtu obyvatel Číny přináší další problémy. Pokles tempa růstu obyvatel, který signalizuje sčítání lidu z roku 2020, není sám o sobě záhadou: odpovídá modelu demografického vývoje Západu. Souvisí s takovými změnami, jako jsou nebývalý růst produktivity práce, vzdělanost, urbanizace a vytvoření dvoukariérní rodiny. V čínském případě je toto relativní snížení částečně i odrazem již opuštěné politiky jednoho dítěte, zahájené spolu s reformami a otevíráním se světu.
Jiným problémem je případný pokles obyvatel Číny v druhé polovině 21. století, který signalizují některé reprezentativní prognózy. Ten by se týkal především Hanů a mohl by znamenat snížení počtu o stovky milionů lidí. To vše dohromady přináší řadu sociálních i politických otazníků. Otázkou například je, zda dojde k rozpadu tradiční vícegenerační rodiny a „konfuciánských“ vazeb mezi jejími členy. Zda s růstem životní úrovně pronikne liberální individualismus do rodiny jako základní buňky státu. Z hlediska zahraniční politiky pak platí, že stát s výrazným úbytkem obyvatel nemívá expanzivní ambice.
8) Zahraniční politika Číny spojuje potřebu aktivismu s introvertní tradicí.
Celá řada prohlášení pekingských představitelů obsahuje tezi, že Čína nechce být hegemonem. Základní doktrinální principy zahraniční politiky Pekingu lze vyjádřit dvěma tezemi: (a) multilaterální uspořádání světového politického systému, tedy svět bez hegemona; (b) mezinárodní kooperativní harmonie bez uniformity. Lze namítnout, že slova a činy se v zahraniční politice často rozcházejí, ovšem v čínské doktríně se odrážejí jak konfuciánská tradice, tak aktuální potřeby Číny.
Z hlediska odhadu budoucího zahraničněpolitického chování Říše středu je v čínské tradici nejvýznamnější spojení konfuciánství s pacifismem a kultem obrany. Tyto prvky lze nalézt také u taoismu a buddhismu. Ani legismus nevolal po expanzi, usiloval pouze o sjednocení čínského světa. Čínská tradice jako celek nikdy nebyla spojena s nacionalismem či rasismem. Navíc je zřejmé, že defenzivní charakter čínské strategické kultury nevyrůstá z konfucianismu či taoismu. Kořeny čínského „pacifismu“ jsou geopolitické. Introvertní charakter čínské civilizace je odvozený od zeměpisné zvláštnosti geopolitického jádra Číny. Soběstačná podoba čínského světa nevylučovala zájem o dění ve světě, často tomu bylo právě naopak. Jak víc než symbolicky ukazují expedice, které v 15. století vedl admirál Zheng He; tento čínský zájem se výrazně lišil od koloniálních ambicí evropských mocností.
Geografické prostředí čínského světa činilo expanzi za hranici geopolitické periferie nerentabilní. Přitom sama geopolitická periferie se stávala obrannou linií, protože bohatství čínského světa přitahovalo nájezdníky. Pro politické rozhodování bylo ale podstatné, že nic v zahraničí nenabízelo výrazné zlepšení kvality života v Číně. Nebylo tam vhodné podnebí pro napodobení čínského způsobu života, nebylo tam potřebné zboží, které by v Číně nebylo – snad jen luxusní doplňky. Nebylo tam ani takové množství potenciálních plátců daní, které by zajistilo efektivnost expanze, pracovních sil byl v Číně dostatek. Také složitosti spojené s vládou v Říši středu vedly zpravidla ke koncentraci pozornosti především na domácí povinnosti. Tyto skutečnosti formovaly čínské strategické myšlení, jeho orientaci na obranu – a to i v dobách, kdy čínské námořnictvo bylo nejmocnější na světě. Říše středu byla po většinu svých dějin soběstačná jak v ekonomické produkci – tak i v tvorbě politických problémů.
Dnes však udržení stability čínské společnosti a případné zajištění dalšího ekonomického růstu vyžaduje velkou zahraničněpolitickou aktivitu Pekingu, která jde za rámec tradice. Obecně platí, že Čína se nemůže vymanit ze systémových zákonitostí světové politiky. Také introvertní politika by musela respektovat fakt, že mír je v současném světě založen z jedné strany na vzájemné závislosti, tedy potřebě kooperace, z druhé strany na rozechvělé asymetrické rovnováze sil. Existence systémových zákonitostí ovšem neznamená, že se svět řítí do Thukydidovy pasti – bez lidských rozhodnutí žádná politika neexistuje. Každá čínská dynastie měla osobité rysy, každá generace vedoucích činitelů nové Číny přichází s něčím novým. Je otázkou volby velmocí, zda upřednostní kooperaci, nebo konfrontaci s globálními důsledky. Současné narůstání chaosu je dáno především tím, že Západ kooperaci a konfrontaci spojuje – aniž by byl schopen odpovídajícím způsobem předjímat důsledky svého jednání.
Čína, která je ve fázi nebývalého ekonomického růstu, nepotřebuje zahraničněpolitickou vojenskou agresi, vyhovuje jí evoluční stabilita v mezinárodních vztazích. Základním úkolem zahraniční politiky Číny je vyhnout se vojenské konfrontaci. Čína je v posledních desetiletích jediným stálým členem Rady bezpečnosti OSN, který nevedl války v zahraničí. To, že neusiluje o postavení globálního hegemona, nemusí být jen důsledek tradice. Může to být také výsledek racionálního propočtu, podle kterého předběhnout Spojné státy v nějakém rozvojovém ukazateli neznamená získat schopnost ovládat svět, mít potenciál diktovat pravidla chování ostatním státům, umět či moci jim dodat ideologické ospravedlnění jejich podřízenosti.
Žádný stát nemá, a v 21. století nebude mít potenciál k tomu, aby mohl plnit roli globálního hegemona. V multipolárním světě taková pozice neexistuje. To nutně neznamená, že o roli hegemona nebude někdo usilovat. Pro Čínu by byla taková snaha kontraproduktivní. I v Pekingu se však mohou při strategických rozhodnutích dopustit chyby. Zatím se ale zdá, že čtvrtá generace vůdců nové Číny dokáže předjímat problémy a nedělá uspěchané kroky.
V čínském případě navíc kosmopolitismus konfuciánství a internacionalismus současných představitelů nové Číny nabízejí kooperaci a někdy i solidaritu. Mesianismus, který je patrný jak u celé řady náboženských konfesí, tak v práci Kominterny či v liberalismu a neokonzervatismu, současná čínská politika nezná. Čína nevnucuje nikomu svůj způsob života. Je to pravděpodobně spojeno i s faktem, že čínská tradice je v jiném prostředí nenapodobitelná, je mnohem méně přenosná než například anglosaský liberalismus.
9) Stabilita Číny má globální hodnotu, destabilizace Říše středu by prohloubila celosvětový chaos.
Narůstající celosvětový chaos v politice, výkyvy v ekonomice a nutnost zvládnout úkoly spojené s ochranou životního prostředí – to jsou rizika, kterým lze v globalizovaném světě čelit jen tak, že velké státy budou vykazovat odolnost. To je minimální předpoklad součinnosti. Pro velké množství západních politiků a propagandistů je ale stabilita Číny problém, nejen proto, že aktuálním nositelem jednoty v Říši středu je komunistická strana. Mohutná, dynamická a stabilní Čína by přinášela radikální změny ve světovém politickém systému pod jakýmkoliv režimem. Ovšem destabilizace tak velké mocnosti, jako je Čína, by byla rizikem pro celý svět.
Stabilní Čína je předvídatelná Čína. Její „revizionismus“ dává proměnám světového politického a ekonomického systému evoluční podobu. Ostatně potřeba humanizace světové politiky je objektivní potřeba, není vhodné ji bránit – je pouze nutné ji správně nasměrovat. Změny, které přináší Čína, jsou něco jiného než chaos. A právě narůstající chaos uvnitř některých hlavních mocností a ve světovém měřítku je pro lidstvo nositelem existenčních rizik.
Rozklad v Číně by měl nežádoucí globální důsledky. Nejde pouze o opakování tragických vnitrostátních projevů decentralizace Číny známých z pohnuté historie Říše středu. Dnešní čínský podíl na světové ekonomice je tak velký, že jeho výpadek by měl dramatické následky na všech kontinentech. Nelze zapomínat, že v současné době je to právě Čína, která v řadě situací působí jako nejvýznamnější stabilizační faktor. Bylo to viditelné na asijské finanční krizi v roce 1997, během velké recese na konci první dekády 21. století i během ekonomické rekonvalescence po pandemii COVID-19.
Čína není jen velmocí, která se vyhýbá užití síly v zahraničí. Je současně stálým členem Rady bezpečnosti, který posílá nejvíce vojáků do mírových sborů OSN. Zároveň postupné naplňování čínského programu zelené ekonomiky zásadně ovlivňuje globální životní prostředí.
10) Rostoucí tlak Západu proti Číně hrozí, že vzniknou paralelní světy.
Konfrontační pojetí vztahů s Čínou, které narůstá u významné části západní mocenské elity, může vést k tomu, že dojde ke změně základní orientace globalizace dosud směřující k celosvětové ekonomické integraci či alespoň kompatibilitě. Na druhé straně Čína vzhledem ke svému civilizačnímu dědictví nemůže akceptovat dodnes panující vizi, podle níž je globalizace westernizací. Snaha vnutit Číně podobu části západní civilizace povede k tomu, že se Západ a Čína od sebe ještě více odpoutají. Globalizace ve smyslu celosvětové propojenosti se poměrně snadno může změnit – a začnou se formovat dva světy s odlišnou koncepcí globalizace. Nebo vzniknou regiony uzavřené do sebe.
Tomuto směřování napomáhá fakt, že Západ po desetiletí spojuje protičínské aktivity s akcemi proti Rusku. Takto mnozí západní politici, především z USA, posilují strategické partnerství mezi státem s nejprogresivnější ekonomikou a státem, jenž je vojenskou supervelmocí prvního řádu. Není náhoda, že nejdůležitější obranná zařízení ČLOA jsou rozmístěna tak, aby chránila pobřežní oblasti, nikoliv severní hranici. Zároveň se jeví málo pravděpodobné, že vytváření protičínských vojenských aliancí bude možné roztáhnout za hranice Západu. Takzvané rozvojové země stále lépe vnímají výhody hospodářské spolupráce s Čínou. A nejen ony. Vedoucí představitelé Japonska, Austrálie či Jižní Koreje přijímají pozvání Washingtonu na akce, které mají jako podtext vytváření protičínských bloků, zároveň ale podepsali s Čínou a státy ASEAN dohodu o Regionálním ekonomickém partnerství.
Západ potřebuje politiky a intelektuály, kteří chápou, že orientace na eurasijskou spolupráci znamená směřování ke sdílené prosperitě, že není zradou euroatlantických zájmů. Západ se musí na započatou přeměnu světa adaptovat, nevyvolávat zbytečné politické, ideologické a obchodní konflikty. Potřebuje strategii, která dokáže využít růst Číny, což mimo jiné znamená nebát se u ní učit. To by změnilo konfrontaci na soutěž, v níž vyhrávají všechny zúčastněné strany. Napřed je ale nutné porozumět tezi o rovnosti civilizací – o tom, že odlišné civilizace nemusejí být ve vzájemném konfliktu, ale mohou se navzájem obohacovat.
Je možné se měnící Číny bát. Démonizace Číny ale není řešením, jen situaci komplikuje. Konstruktivní obhajoba zájmů Západu začíná porozuměním změnám, ne útoky na Čínu – kritice by mělo předcházet poznání. Neznalost zvyšuje riziko konfliktu. Zatím se sice velká válka mezi velmocemi jeví málo pravděpodobná, ale její nebezpečí narůstá. Taková válka nese sebevražedné rysy. Je jisté, že asymetrie ve výzbroji nukleárních mocností nutně vede k tomu, že prohrávající strana bude mít tendenci použít zbraně posledního soudu.
Čína svými změnami předznamenává novou orientaci globalizace. Obecně platí, že 21. století začalo hledáním nových paradigmat, která by měla vysvětlit a snad i napomoci změnit povahu globalizujícího se světa. Na počátku třetí dekády tohoto století se zdá, že se globalizace začíná štěpit na dva paralelní světy s odlišnými pravidly, směřováním rozvoje i tempy ekonomického růstu. Přitom hrozí, že útěk k izolacionalismu může přivést Západ do zaostávajícího skanzenu. A nemělo by se nikdy zapomínat, že mír v multipolárním světě vyrůstá ze vzájemné závislosti. To, co Západ v dané situaci nejvíc potřebuje, je pochopení nutnosti rovnoprávného dialogu bez paternalistického mentorování. Dialogu, který směřuje ke spolupráci Západu a Číny.
