Virtuální summit prezidentů Joe Bidena a Vladimira Putina se v úterý (7. 12.) konal v kontextu zvýšeného napětí mezi Ruskem a západními zeměmi, které doprovázely mediální spekulace o chystané invazi Ruska na Ukrajinu. Hlavním a jediným pilířem těchto úvah se stalo umístění asi 100 tisíc ruských vojáků a výzbroje v blízkosti hranic s Ukrajinou. V médiích i v NATO z této skutečnosti vydedukovali, že podobně jako v minulosti znamená tento krok přípravu vojenské invaze, která bude následovat. Jiný výklad ruských kroků se jako vždy nepřipouštěl.
Foto: Kremlin.ru
Zatímco v zákulisí probíhala diplomatická jednání, která summit obou prezidentů připravovala, ve veřejném prostoru zaznívaly směrem do Ruska neustálé výhružky sankcemi a dalšími trestnými kroky v případě, že Rusko napadne Ukrajinu. Ještě v den konání summitu zaznělo z úst náměstkyně ministra zahraničí USA Victorie Nulandové, že USA v odpovědi na případnou eskalaci Rusko zcela izolují a odpojí od platebního systému SWIFT. Biden, Stoltenberg, Blinken a celá řada mnohem slabších vah se předháněli v tom, co všechno udělají Rusku, když napadne vojensky Ukrajinu. Zatím z Moskvy zaznívaly podobné argumenty jako vždycky: je to nesmysl a máme právo umísťovat naše jednotky na našem území podle libosti. Je to samozřejmě pravda zhruba stejně jako ukrajinské a západní mantry, že jen a jen Ukrajina má právo se rozhodnout pro členství v NATO. I tady platí, že akce budí reakci a že soused může takové vaše „právo“ vnímat poněkud jinak – třeba jako (správně či vůbec ne) ohrožení národní bezpečnosti nebo jako přípravu na vojenskou invazi. Jestli ale něco poslední roky ukázaly, pak je to fakt, že tato dogmata (já sám o sobě) k řešení situace ve východní Evropě nevedou a že Západ si v souvislosti s rozšiřováním NATO není ochoten připustit, že tato řešení mají opačné důsledky – tj. ničí bezpečnost nezajišťují, ale bezpečnost v celé Evropě oslabují a Rusko pasují do role hrozby (zatímco totéž platí pro Rusko).
Kontext summitu
Podívejme se ve stručnosti na poslední vývoj před úterním summitem obou prezidentů.
Rusko v posledních týdnech zintenzivnilo svoje veřejné obavy z NATO v blízkosti jeho hranic, na Ukrajině, a zdůraznilo, že tento fakt považuje za ohrožení svojí národní bezpečnosti. Navíc, což je zásadní, si všimlo toho, že Ukrajina sice formálně v NATO není, ale už nyní se přeměnila v platformu, kde NATO fakticky operuje díky přítomnosti západních jednotek v zemi. Odpověď ze Západu je pořád stejná: nic vám do toho není, nemáte právo. Vladimir Putin dal v projevu před užším vedením ruské diplomacie najevo, že jednak chce dosáhnout pevných záruk ruské bezpečnosti (později to specifikoval jako písemné záruky o dalším nerozšiřování NATO) a také naznačil, že ruský vojenský tlak na Ukrajinu nese svoje ovoce, protože Kyjev odstrašuje od možnosti vyřešit východoukrajinský problém vojenskou silou podle jugoslávského scénáře. Ruské skloňování obav z NATO mělo svůj protiklad v jednání NATO, ke kterému se dostanu za chvilku.
Další zásadní informací, která může vysvětlovat přesuny ruských jednotek blíže k ukrajinským hranicím, je skutečnost, že ukrajinská armáda v říjnu poprvé na Donbase využila nově pořízené turecké drony, které pomohly před více než rokem Ázerbájdžánu vyhrát konflikt v Náhorním Karabachu. Podle všeho je využití těchto dronů strategickou výhodou, což v Moskvě vnímají s obavami. Ruské obavy byly dány opakovaně najevo, včetně toho, že prezident Vladimir Putin o tématu hovořil s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, který jako vždycky hraje dvojí hru.
Kromě toho došlo k dalším problémům v linii vztahů Rusko a NATO a dále v rámci „normandského formátu“. V prvním případě Rusko suspendovalo svoje vztahy s aliancí v reakci na vyhoštění osmi ruských diplomatů z natovské mise. Krok nebyl překvapivý, jen potvrdil naprostou krizi tohoto formátu (linie NATO-Rusko), který už dlouho ukazuje, že si s krizemi vztahů mezi aliancí a Ruskem neumí poradit. V druhém případě došlo ke krachu přípravy jednání ministrů zahraničí Francie, Německa, Ukrajiny a Ruska v normandském formátu. Rusko dokonce v bezprecedentním kroku uveřejnilo diplomatickou korespondenci mezi Paříží, Berlínem a Moskvou ohledně případného jednání. Diplomatická korespondence ukázala, že mezi zainteresovanými stranami panují závažné rozdíly ve výkladu minských dohod a jejich plnění, přičemž Francie a Německo v procesu straní Ukrajině a nehrají mediátorskou úlohu. Rusko naopak na svoji roli „prostředníka“ (a ne strany konfliktu) tvrdě trvalo a poukazovalo na kroky Kyjeva, které podle Moskvy minský proces bojkotují. Podle některých se jednalo o „konec normandského formátu“, nicméně velmi záhy z úst Vladimira Putina zaznělo opakované „minské dohody nemají alternativu“.
V říjnu publikoval místopředseda Bezpečnostní rady a brzy znovupotvrzený předseda vládní strany Jednotné Rusko (tolik k jeho „hození přes palubu“ Putinem, o kterém psali v českých médiích místní „experti“) Dmitrij Medveděv článek, který naznačil poměrně jasně, že Rusko nevidí žádné důvody pro přímé jednání se současnou vládou v Kyjevě, protože ztratilo důvěru v to, že v pondělí dohodnuté bude v úterý ještě platit. Jeho argument byl dvojí. Jednak opakoval tezi o tom, že Rusko jedná se suverénem (a ne s vazaly), jednak ale také naznačil, že politická vnitřní situace na Ukrajině a postavení Volodymyra Zelenského je natolik nestabilní, že to brání v jednání. Článek byl „dárečkem“ pro Victorii Nulandovou, která zrovna jednala v Moskvě.
NATO ale také nezahálelo. Během října NATO a USA zintenzívnily svoji diplomacii na linii Ukrajina a Gruzie (návštěva amerického ministra obrany v obou zemích) a Skandinávie (Stoltenbergovo turné do Finska a Švédska, které sice mají s NATO blízké partnerství, ale členy aliance stále nejsou). Jens Stoltenberg v Helsinkách neopomenul připomenout, že jako nečlenům jim nikdo v případě napadení vojensky nepomůže a pro zemi jsou do NATO „otevřené dveře“, zatímco finský prezident Sauli Niinistö krátce na to směřoval na pracovní návštěvu do Ruska a jednal s ruským prezidentem. Niinistö v Kremlu mimochodem znovu oživoval už roky polomrtvého „ducha Helsinek“ v souvislosti s finskými ambicemi na hostitelství výročního jednání OBSE v roce 2025.
Patová situace pokračuje
Shrnuto, poslední vývoj ukázal na pokračující nedůvěru a na zvyšování napětí mezi NATO/USA a Ruskem, které navíc zhušťuje pokračující patová situace (tupik, jak to zvučně pojmenovává ruština) geograficky situovaná do oblasti Ukrajiny a širší východní Evropy. Ruská strana dávala znovu najevo, že rozšiřování NATO v blízkosti svých hranic považuje ze ohrožení ruské národní bezpečnosti, zatímco NATO a západní politici do Moskvy v podstatě vzkazovali, že je ruské obavy vlastně nezajímají. Krátce před summitem americký prezident Joe Biden silácky prohlásil, že USA žádné ruské „červené linie“ neuznávají (protože musel hrát teátr směrem domů, aby nakonec nedopadl jako Trump). Šéf NATO pak do Moskvy vzkázal, že Rusko nemá právo na žádnou „sféru vlivu“, což mimochodem dobře odhalilo, o co tu ve skutečnosti jde. Smyslem západní politiky je očividně dostat Rusko do pozice, kdy nebude regionální velmocí na vlastním dvorku, který je pro Rusko zdrojem moci i bezmoci. Postavení regionální velmoci je obvykle krokem k tomu, aby daná země mohla pretendovat na globálnější roli. Je to klasická velmocenská hra, která vyvolává nutně ruský protitlak. Skandalizace tohoto naprosto logického a očekávaného protitlaku Ruska jako podstatou ofenzivního/agresivního jednání je jenom snahou o legitimizaci vlastních ofenzivních kroků Západu vůči Rusku. Prezentuje lidem pokřivený obraz reality, která souvisí mnohem víc s mocí a nadvládou než s nějakými hodnotami. Zásadní ale je, že dlouhodobě hazarduje s mírem, který zřejmě už hodnotu nepředstavuje…
O Ukrajině a bez Ukrajiny
V těchto složitých a provázaných kontextech se tedy 7. prosince konal v uzavřeném režimu virtuální summit mezi Bidenem a Putinem. O jeho konkrétním obsahu samozřejmě nic nevíme. Obě strany následně poskytly komuniké, která sama o sobě prozrazují odlišné přístupy. Americká strana se omezila na jeden odstavec, který se v podstatě skládá z naprostých frází jako „Prezident Biden vyjádřil velké obavy USA a evropských spojenců o ruské eskalaci sil obklopujících Ukrajinu“ a „Prezident Biden zopakoval svoji podporu pro suverenitu a územní celistvost Ukrajiny a apeloval na deeskalaci a návratu k diplomacii“. Ovšem také „…dal jasně najevo, že USA a spojenci odpoví na vojenskou eskalaci silnými ekonomickými a dalšími kroky“. Nakonec vyjádření Bílého domu říká: „Oba prezidenti uložili svým týmům pokračovat (v jednání) a Spojené státy tak učiní v úzké spolupráci se spojenci a partnery“. Další dvě témata jednání prezidentů zahrnovala podle Bílého domu „kyberbezpečnost“ (kde mimochodem došlo k určitým pozitivním posunům od ženevského summitu) a „Írán“.
Kreml poskytl detailnější informace o hlavním tématu summitu (tj. Ukrajině), kde například konstatoval, že „ruský prezident ilustroval konkrétními příklady destruktivní linie Kyjeva, jejímž cílem bylo úplné zrušení minských dohod a dohod uzavřených v normandském formátu, a vyjádřil vážné znepokojení nad provokativními akcemi Kyjeva vůči Donbasu.“ Kreml také informoval o Bidenových vyjádřeních o sankcích proti Rusku jako odvetě za jeho údajně agresivní chování. Dále Putin „zdůraznil, že odpovědnost by se neměla přesouvat na bedra Ruska, protože právě NATO podniká nebezpečné pokusy o získání ukrajinského území a buduje vojenský potenciál na našich hranicích. Rusko má proto vážný zájem na získání spolehlivých, právně závazných záruk, které vylučují expanzi NATO na východ a rozmístění útočných zbraňových systémů v sousedních státech.“ Toto vyjádření bylo zcela v souladu tím, co Rusko a sám Putin zdůrazňovali poslední týdny, zatímco netušíme, jak na ně Biden kromě silácké rétoriky reagoval. Poslední věta kremelského komuniké byla konzistentní s Bílým domem: „Lídři se dohodli, že dají pokyn svým zástupcům, aby se zapojili do věcných konzultací o těchto citlivých otázkách.“ Jinak řečeno, budeme jednat, což je nejpodstatnější informace o summitu, která je nicméně velmi obecná.
Jedna skutečnost je na celém summitu Biden-Putin zásadní – oba lídři (podle Kremlu „převládající místo v rozhovoru“ patřilo Ukrajině) se věnovali tématu Ukrajiny bez přítomnosti Ukrajiny (což je protikladem normandského formátu a potvrdilo to velmocenské postavení USA i Ruska). Rozhovor s prezidentem Volodymyrem Zelenským má mít Joe Biden ve čtvrtek, zatímco před i po summitu s Putinem si našel čas telefonovat si s představiteli dalších velmocí – s Francií, Německem, Itálií a Velkou Británií. Na zemi, o které se mluvilo, dojde řada jako na poslední.
Rétorika a narativ po summitu se z americké strany snažily o zdůrazňování odstrašování Ruska, znovu se skloňovaly sankce proti Rusku v případě eskalace a opětovně se opakovala mantra o tom, že země si mají právo vybrat svoje aliance bez ohledu na cokoliv (tedy zřejmě i na konkrétní následky). Až tedy k žádné invazi nedojde (a je jedno, že třeba žádná nikdy nebyla v plánu), můžeme si představovat, že to zařídil Joe Biden…Poradce Vladimira Putina pro zahraniční otázky Jurij Ušakov po summitu rozvinul ruské vidění situace následovně: „Putin řekl, že vy, Američané, se obáváte našich praporů na ruském území tisíce kilometrů od Spojených států a my se skutečně obáváme o naši bezpečnost, bezpečnost Ruska v globálním smyslu, v globálním měřítku.“
Dva pozitivnější náznaky deeskalace ale další summit Biden-Putin přinesl. USA odstranily z návrhu státního rozpočtu sankce proti plynovodu Severní proud 2, sankce proti Putinově okolí a proti suverénnímu dluhu Ruska a Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jack Sullivan se nechal slyšet, že „by měla existovat alternativní cesta, kterou bychom mohli dosáhnout pokroku v donbaské diplomacii a jejímž prostřednictvím bychom mohli řešit bezpečnostní obavy NATO a USA a ruské bezpečnostní obavy prostřednictvím širšího mechanismu, který by odpovídal tomu, jak jsme fungovali v průběhu posledních 30 let..“ (sic!) Putinův mluvčí Peskov zase ve středu bez dalších detailů naznačil, že se Biden a Putin dohodli na „operativním jednání o složité, konfrontační situaci a strategické bezpečnosti na kontinentu“. Podobně se později ve středu vyjádřil také Joe Biden.
Sullivan má pravdu. Současná situace potřebuje skutečnou diplomacii, která překonává spory a odlišná vidění, a potřebuje alternativní pohledy na celou situaci, do které Západ a Rusko společně zabředly a i nadále zabředávají. Celá krize má ovšem systémový charakter, což její řešení značně komplikuje. Bez elementární důvěry a naslouchání si k žádnému posunu dojít nemůže a bezpečnostní situace v Evropě se bude jen zhoršovat. Jestli ale tato jeho slova dostanou konkrétní obsah a summit povede nejen k situační deeskalaci, nejde dva dny po summitu vytušit a ukáže to teprve čas.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
