„My Tří králové, my jdeme k vám, štěstí zdraví neseme vám, štěstí zdraví neseme k vám zdaleka…“
Koledu jsem se naučil v hodině náboženství od pana katechety Dobrovolného a od paní učitelky Neužilové.
S posvěcenou křídou jsme chodili za koledou i s tím černým vzadu.
Pravda – milodary se později už nedržely – bylo to označeno za žebrotu, ale tradice se alespoň u nás pořád zachovávaly.
A podnes se zachovávají.
Nedotkly se jich ani padesátá léta, ani znovuzrození, ani normalizace, zkrátka nedotklo se jich vůbec nic. Možná jinde se našel nějaký vyprázdněný zupák, který z moci úřední chtěl Tří krále vymazat i z kalendáře, ale nesetkal se s žádným jásotem.
Trávil jsem tento svátek většinou v ateliérech svých kamarádů – výtvarníků, u skleničky rybízového i hroznového vína, zejména u slovutného malíře a grafika Jarouška Sůry, žáka Karla Svolinského.
Sbíral jsem pohlednice s tématem Tří králů, pobízely nás k veselému novému nadcházejícímu roku.
S Třemi králi to bylo – jak ubíhal čas – jako s 28. říjnem, když namísto připomenutí vzniku Československé republiky se stal Dnem znárodnění.
Jak pro koho?
S Třemi králi to později bylo jako s Mezinárodním dnem studentstva 17. listopadem –, kdy jsme vzpomínali krutého naložení německých fašistů s českými, ale i polskými a dalšími studenty v roce 1939!
Byl po roce 1989 nahrazen nápisem Dne boje za demokracii a za svobodu. Nic proti tomu. Kdyby jej však duté hlavy nevyzmizíkovaly na desetiletí i z kalendářů. Trvalo to drahných třicet let, než se vrátí opět do kalendáře roku 2021 i původní podoba. Daná světovými okolnostmi a rozhodnutím vně našich národních hranic.
Hanba – aby nás všechny fackovala!
Každoročně jsem zaznamenával před pražskou Hlávkovou kolejí strnulé tváře politiků – ODS, KDÚ a dalších – bez studu a bez hany, jak se nestyděly při burácení jiných na vrata. Jiné představoval předseda Nadace Josefa, Marie, Zdeňky Hlávkových, předseda ČSBZS, studentského parlamentu, poslední sachsenhausenský vězeň Mojmír Srdečný (1919) – dohromady vyzývali mocipány, abychom nenosili před světem z ostudy kabát!
Nepomáhalo vůbec nic!
Až loni slunce vysvitlo. Ale do kalendářů se návrat už nestihl.
Snad jej spatříme v příštím novém roce…
Ej juchněm, my Češi jsme opravdu hrdý – pro někoho i vyvolený národ.
Sám si to ani v nejlepším vůbec nemyslím.
Udavače, kolaboranty, práskače jsme měli za Rakouska-Uherska, za protektorátu, včera i dnes. A jak mi zvěstí přišlo z jednoho letošního novoročního poselství ústavního činitele České republiky – máme udavače ve vztahu k Evropské unii – i dnes!
Sám bych je mohl v řadě jednoho po druhém vyjmenovat…
Bibličtí Tří králové – ani ten černý vzadu – to nejsou.
Tomu jsem moc rád!
Ilustrace: Ak. mal. Jaroslav Sůra
