Tápání levice vypadá už jako obehraná písnička. Tentokrát ovšem nebudeme rozebírat globalizaci, jejíž kořeny do dnes většina levice nepochopila, ale půjde o postoj k Evropské unii. Co s ní? Určitá část levičáků by chtěla EU reformovat, protože není spokojená s tím, jak funguje, neví ovšem jak. Intenzivní hledání je patrné v Řecku, které je nejvýraznějším obětním beránkem (nikoliv ovšem jediným) současného kurzu EU. A jaký že to je kurz? Odpověď, že neoliberální, je příliš jednoduchá.
Kresba: Ľubomír Kotrha
V roce 2013 autorka těchto řádků napsala článek: Evropské Německo? – spíš německá Evropa. http://blisty.cz/art/68040.html
Se zpožděním tří let vydává nyní Project Syndicate celou sérií článků se stejným názvem: German Europe or European Germany. https://www.project-syndicate.org/onpoint/german-europe-or-european-germany-by-hugo-drochon-2016-09?utm_source=Project+Syndicate+Newsletter&utm_campaign=4b4cecb703-Rogoff_The_Case_Against_Cash_11_9_2016&utm_medium=email&utm_term=0_73bad5b7d8-4b4cecb703-104941701
Dominance německých priorit počínaje novými ujednáními a smlouvy (Pakt euro plus, Fiskální kompakt), bankovní unie (princip bail in), „řešení“ migrační krize, vydírání Řecka (červen 2015) atd. atd. je nepřehlédnutelná. Vzhledem k vývoji to vypadá, že němečtí představitelé si vytkli za cíl zničit Evropu potřetí – tentokráte ovšem nikoliv vojensky.
Než se tak stane, podívejme se na iniciativy, které se – více či méně zoufale – snaží najít nějakou cestu ven, ven z patu, ve kterém je bezradnost politických „elit“ velice patrná. Z Řecka vzešly dvě zajímavé iniciativy, na které stojí za to se podívat poněkud blížeji.
Jednak je to již poměrně známé hnutí DieM25 (Democracy in Europe Movement 2025), za kterým stojí Janis Varufakis, bývalý ministr financí Řecka. V rozhovorech nyní udává, že – na rozdíl od premiéra Tsiprase – tušil velmi dobře, co se stane a měl představy „jak bojovat proti Trojce“. Protože se mu nepodařilo prosadit svá řešení v Tsiprasově vládě, zkouší nyní, jistě poučen tím, jak s Řeckem bylo zacházeno, vytvořit široké protestní hnutí zdola.
Varufakisovo hnutí má do deseti let EU komplexně změnit – proto i uvedený rok 2025. Problém ovšem spočívá v tom, že není jasné, kdo má tu změnu vlastně uskutečnit. Idea, že se lid Evropy společně postaví současným tendencím, zní bezesporu dobře – a koneckonců u odporu proti TTIP jsou i konkrétní výsledky. Varufakis ví (a sám to také v jednom z rozhovorů přiznal), že progresivní řešení nutně skončí silným střetem s evropským establishmentem. Jak ale bude takový střet vypadat? A je opravdu dobré odmítat referenda o odchodu z EU, jen z toho důvodu, že za nimi jsou spíše pravicové síly?
Minulý týden přišel se svou troškou do mlýna i řecký premiér Tsipras, který do Atén svolal zástupce zemí Středomoří v širším smyslu slova. Tsipras se tak jasně pokouší – poté, co podepsal III. Memorandum, které je ještě podstatně horší než ta dvě předchozí – vytvořit alianci „shora“, soubor států, které by se postavily Německu a jeho představě o té jediné správné hospodářské politice. Zástupci „jižních“ vlád sice dorazili (kromě Španělska, které se nachází v dlouhodobě poněkud prekérní politické situaci, která může indikovat, že když dlouho nemáte vládu, je to nakonec jedno), ale jaké budou výstupy?
Mediální reakce ukázaly, že se zlobí intenzivně CSU a pan Schauble, což by samo o sobě bylo dobré znamení. http://www.eunews.it/2016/09/09/schauble-su-atene-quando-leader-socialisti-si-incontrano-non-ne-esce-mai-nulla-di-intelligente/66673 /
(Jak ukazuje titulek článku z italské verze EU news, německý ministr financí nás oblažil výrokem: „když se sejdou socialističtí lídři, nemůže z toho vyjít nikdy nic inteligentního“). Slovník typu, že Tsipras zase něco zkouší, zatímco my nyní potřebujeme jednotu, autorce nutně vybavil citát z oblíbeného filmu Bílá paní – „musíme se stlemit“).
Na setkání tzv. EUmed v Aténách zaznělo opakovaně, že je potřeba mít prorůstový program (Hollande) a že je potřeba, aby Evropa své národy zase inspirovala (Tsipras). Zjednodušeně vzato: jde o bití na poplach nejen z hlediska socio-ekonomického, ale celkového (katastrofálního) řízení EU, které motivuje k soudržnosti strachem z trestu (viz reakce řady představitelů EU, jak „zatočí“ s Velkou Británií, jejíž lid se prostě rozhodl k tomu říci: odcházíme), ale pozitivní motivací.
Ale i kdyby se zástupci těchto zemí shodli na společném postupu, jaký společný postup by to byl, když ho Německo bude stejně tak jako tak vetovat? V Německu není ani vidu, ani slechu po posilování nějaké „alternativně progresivní síly“. Německá die Linke je ráda, že je ráda a spíše celkově oslabuje. Alternative fur Deutschland má snad ještě více neoliberální přístup k hospodářské politice než CSU (a je v tom podobná rakouské FPO).
I z těchto důvodů se – zejména v italském tisku – objevuje stále více úvah o tom, že reformovat EU nelze. V řadě případů je Varufakisova snaha „evropského lidu zdola“ považována za nesmyslnou, neboť žádný evropský lid neexistuje. Lidé jsou zakořeněni ve svých státech (což nevylučuje spojení se pro, resp. spíše proti určité konkrétní hrozbě, jako je právě TTIP), což koneckonců vidno i z volební účasti na volbách domácích a na volbách do Evropského parlamentu.
https://www.jacobinmag.com/2016/09/yanis-varoufakis-eu-syriza-diem25-europe-brexit/
O tom, že se již EU dostala za bod, kdy by reforma ještě možná byla, hovoří i italský ekonom, profesor Brancaccio.http://temi.repubblica.it/micromega-online/brancaccio-unione-non-e-piu-riformabile-va-fermata-la-circolazione-indiscriminata-dei-capitali/
Domnívá se, že v progresivním slova smyslu je EU nereformovatelná.
Kladivo ke zničení nefunkční struktury ovšem nedrží v rukou levice (ke které by tak nějak patřilo, že), ale spíše pravicové síly. Protože levice není schopná nabídnout NIC – ani EU zreformovat, ale zároveň se (až na Corbyna, který si dobře uvědomuje úskalí společného trhu) bojí z EU odejít. Část levice má dokonce pocit, že musí EU hájit – navzdory všemu, co se děje, stůj co stůj, čímž dělá vlastně establishmentu užitečné idioty. Není divu, že v takové situaci sílí pozice pravicových sil.
Odcitujeme nakonec řízně kritický článek Lee Jonese (kritický především k Varufakisovi): „Smutnou pravdou je, že Levice nemůže zrevolucionalizovat v Evropě nikde nic. Což znamená, že je zde možný jen jeden směr akce – bojovat proti silám, institucím a ideologiím, které potlačují její oživení. A k těm hlavním patří Evropská unie samotná.“
