Poté, kdy jsme mohli v přímém přenosu pozorovat štvanici na Miloslava Ransdorfa, kdy v žádném případě nebyla dodržena presumpce neviny a kdy tomuto levicovému politikovi byla nasazována psí hlava podvodníka (bez jakéhokoli věrohodného důvodu), můžeme něco obdobného sledovat v případě Jana Kellera. Řada těch, kdo se označují za levici a kdo si osobují právo určovat, kdo je a není levicový, mu podsouvá nálepku „fašisty“. Jen proto, že má odlišný názor na řešení imigrační vlny.
Jan Keller v Klube Nového slova,
október 2013.
Foto: Emil Polák
Vyšlo v LUK-u č. 38/2016 – 5. októbra 2016
Osobně Janu Kellerovi vyčítám jeho přednášku v Institutu Václava Klause, protože si myslím, že je možné ledacos kritizovat, ale na neutrální půdě – a nebudit zdání podpory Klausovu institutu. Respektive přišlo mi, že Jan Keller neodděluje dvě věci – systém, který z podstaty věci není humanismu schopen – a s demokracií není již více kompatibilní – a pomoc potřebným, kteří jsou všude na světě stejní, bez ohledu na barvu pleti, náboženské vyznání atp. a kteří by se měli spojovat, a nikoli rozdělovat a štvát proti sobě. Je mi totiž jasné, že hodně imigrantů tu zažívá velkou deziluzi – a jejich děti ji v sobě obtisknou – a jednou z ní může vykvést ta nejčernější nenávist.
Trvám si dál na tom, že lidem by se pomáhat mělo – ale uvědomuji si, že nemohu kreslit vzdušné zámky. Žijeme v systému, který je ahumánní a který – i když se tváří, že pomáhá, tak pomáhá leda ziskům korporací a finančních institucí. Těch největších. Beze změny tohoto systému se nehneme. V oboru jeho hodnot je pak imigrační vlna neřešitelná.
Nelze si nevšimnout, že velká část těch, kdo kopou do prezidenta Zemana a tváří se jako největší ochránci humanity, hájí protiruské sankce a podporují na Ukrajině režim, jenž vykazuje prvky jak fašismu, tak nacismu. Nevšiml jsem si, že by jim tekly slzy nad vraždou O. Buziny nebo nad masakrem v Oděse, kde se pro jistotu nic nevyšetřilo.
Také se již tolik nemluví o dírách ve vyšetřování okolností útoků 11. 9. 2001. Přitom ty se staly záminkou pro „totální boj proti terorismu a islámským zemí
Není selektivního humanismu…
Humanismus buď je, nebo není. Selektivní humanismus je toliko přetvářkou, která skutečné humanitě škodí více než negace humanismu. Lidé totiž snadno pochopí, kdy někdo něco myslí vážně – a kdy si na něco pouze hraje.
Za dobrý skutek ovšem nemohu označit politiku, jejímž cílem je zničit Írán. Ten by byl totiž po pádu Asada na tapetě – a lidi by před válkou utíkali dál. To už by nás ale patrně nezajímali, jako nás nemají zajímat prchající před fašistickými ukrajinskými prapory, k nimž se „evropské hodnoty“ jaksi pro jistotu nevyjadřují.
Zpozornět bychom měli tam, kde se „humanista“ zdráhá volit Sanderse, že by byl příliš „slabý“ – a raději podporuje americké „jestřáby“ či Obamu hodnotí hůře než válečníka G. W. Bushe.
Takovým pseudohumanistou je K. Dolejší, který nepokrytě vede nekritickou ideologickou válku nejen proti Rusku, ale i proti Íránu: „Írán, který je v nepřetržité nevyhlášené válce proti USA od roku 1979, předvádí svaly, zajal americká plavidla, která údajně zabloudila do jeho vod, když utrpěla mechanickou poruchu, zabavil z nich část navigačního vybavení a ponížil posádku v rozporu s Ženevskou úmluvou. Americká odpověď je smířlivá. Můžete se tedy spolehnout, že příště si dovolí ještě mnohem více. Írán může testovat rakety v rozporu s rezolucemi RB OSN, jiné odpalovat do blízkosti plavidel v mezinárodních vodách, a ponižovat americké námořníky. Nic z toho nevadí, koncem ledna budou stejně zrušeny mezinárodní sankce proti tomuto darebáckému státu.“ (K. Dolejší, John Kerry v zájmu šéfa lže o mezinárodním právu a Spojené státy přicházejí o poslední zbytek respektu na Blízkém východě, Britské listy, 16. 1. 2016)
V zájmu humanismu do války?
Je vyloženě škoda, že se značná část lidí, kteří vyjadřují sympatie uprchlíkům, rekrutuje z podhoubí antiruské nenávisti, která nemá s humanitou pranic společné. Na tento fakt potom řada těch, kteří si uvědomují rizika imigrační vlny, správně upozorňuje. To je také důvod, proč mnoho lidí není schopno vnímat tristní postavení řady uprchlíků, neboť vidí pokrytectví jejich obhájců – a brání se manipulaci. Je též zcela jasné, že řešení situace nenabízí nikdo, kdo chce přijímat všechny imigranty, ale současně burcuje do války proti Rusku a Íránu.
Podobně jako Dolejší se ovšem faulů dopouští i druhá strana, která zase příčinu všeho zla vidí právě v imigraci. Kdopak z „alternativní scény“ používá velice rád termín „západní sebemrskačství“ (a řadí se tak vedle J. Pehe)? Stačí si přečíst knihu B. Kurase Jak zabít civilizaci? (BARONET, Praha 2011). Na straně 29 své knihy Kuras píše: „Prorokem antizápadního sebemrskačského masochismu se všem pokrokovým intelektuálům hned po druhé válce stal Jean-Paul Sartre, který si zhnusil Ameriku za své návštěvy na konci války. S logikou pokrokového filosofa vymudroval toto: Ve světě rozděleném na hegemonii sovětskou a hegemonii americkou, které jsou přibližně stejným zlem, musí západoevropský pokrokový intelektuál bojovat proti americké, jednoduše proto, že na vývoji zóny sovětské nemůže nic změnit. Zato ale může, jako příslušník koloniálních mocností, do boje proti západnímu imperialismu naverbovat své koloniální poddané…“
Kuras ohledně útoků z 11. září 2001 nepřipouští žádné pochybnosti, třebaže dodnes má oficiální verze neudržitelné mezery, které svého času otiskly i Britské listy. Právě Britské listy se prezentují jako jediný „důvěryhodný server pracující pouze s fakty“. Jejich povýšenectví a arogance neznají mezí. Třeba ve článku Fachidiocie je v ČR běžná i u lékařů (26. 3. 2016) se mj. píše: „Kdokoliv, kdo vůbec publikuje na serveru Parlamentní listy, se tím nenávratně diskredituje. Soudný člověk se ani pětimetrovou tyčí nedotkne serveru, který šíří rasismus, nenávist vůči náboženství a skupině obyvatelstva a rozšiřuje kolektivní vinu.“ Nechme nyní stranou kvalitu článků na Parlamentních listech. V parafrázi na Čulíkův výrok lze říci, že: Soudný člověk se ani pětimetrovou tyčí nedotkne serveru, který šíří antiruskou hysterii podloženou hoaxy a vytrháváním věcí z jejich kontextu, který vyjadřuje povzdech, že došlo k nějakému československému národnímu obrození a který hájí americké jestřáby a jejich antihumánní politiku, jež se vyznačuje pleněním, vražděním a nepředstavitelným chaosem. Tímto jednáním byla například z Britských listů donucena odejít objektivní analytička, Veronika Sušová-Salminen – která svými nezaujatými rozbory obohatila Parlamentní listy a jejich čtenáře. Je na čtenáři, aby si z různých serverů dokázal vytvořit co nejobjektivnější pohled na svět. V žádném případě však neplatí, že by měl na jedné straně „božské“ Britské, a na druhé „ďábelské“ Parlamentní listy.
Odvolává-li se pan Čulík na různé „nezávislé organizace“ pro úroveň tisku, měl by dodat, že tyto organizace často selhaly, a to právě v případě informování o dění na Ukrajině. Na toto do nebe volající selhání takzvaného civilizovaného tisku upozornil například Wolfgang Bittner (Dobytí Evropy Amerikou).
Je to pan Dolejší z Britských listů, kdo líčí Rusko jako hegemona, který ohrožuje „civilizovaný Západ“, jemuž docházejí síly bránit „dobro“. Odrazoval od volby levicového kandidáta Sanderse, který na rozdíl od H. Clintonové nemá krev na rukou, a jehož označuje za „slabého“: „Jestliže Turecko zahájí pozemní intervenci v Sýrii, Moskva získá záminku k jeho napadení. V takovém případě Ankara bude chtít aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy. Kdyby se jí to podařilo, NATO vstoupí do války s Ruskem. Kdyby se jí to nepodařilo, NATO se rozloží, bude jednou provždy papírovým tygrem – a Putinovi už nic nezabrání realizovat expanzionistické plány také ve Východní Evropě. Nejméně do 20. ledna 2017 má Putin volnou ruku, protože si je téměř jist, že ať udělá cokoliv, Obama půjde na golf.
Jestliže by se Obamovým nástupcem stal Donald Trump nebo dokonce v zahraničně politické oblasti zdaleka nejslabší prezidentský kandidát Bernie Sanders, bude si moci ruský prezident i po mnoho dalších let dělat, co ho jen napadne, aniž by se musel zabývat úvahami o možných reakcích Spojených států.“ (Krize v Sýrii a zřejmě nejhorší týden vašeho života, 16. 2. 2016)
Na jiném místě K. Dolejší bagatelizuje zcela nepokrytý a zjevný fašismus na Ukrajině (6. 8. 2015): „Strašení ‚kyjevským fašismem‘ přineslo Ukrajině občanskou válku, tisíce mrtvých a obrovské ekonomické škody.“ Toto má být věcný rozbor situace od člověka, který se jinak prezentuje jako vzor humanismu a opora lidí prchajících před válkou? Nelze se lidem divit, že přesně od těchto „vůdců“ a „morálních arbitrů“ se odvracejí – i za cenu potlačení humanity. Aby mohli humanismus zastávat, je zapotřebí, aby byl aplikován neselektivně, univerzálně. A aby moralizovat druhé nemohl někdo, z jehož slov ukapává nenávist vůči Rusku a vůči Putinovi, jemuž podprahově připisuje – samozřejmě bez důkazů – jak sestřelení civilního letadla, tak vraždu B. Němcova. Zato novináři, za jejichž smrt je souzena Savčenková, nebo zastřelený spisovatel O. Buzina, pana Dolejšího a jemu podobné evidentně netrápí.
Uvědomme si jedno. Boj proti elitářství je bojem prvořadým, jenž by měl jít ruku v ruce s bojem za práva sociální.
Je otázkou, jak bude vypadat hybatel, který systémovou změnu umožní. Jedno je ale zřejmé. K cílům humanitním, a tedy sociálním a demokratickým, máme v tuto chvíli na hony daleko. Cesta k nim bude ještě svízelná a strastiplná. Šanci máme jedině v případě, že nám dojde, zač je potřeba bojovat – na kom to vybojovat.
Podpora Janu Kellerovi
Závěrem chci Janu Kellerovi vyjádřit svou podporu, a to v časech, kdy bude i tzv. levičáky pranýřován jako fašista (z druhé strany zase bude nenáviděn jako marxista). Tito „levičáci“ si neuvědomují, že jen díky obratné Zemanově politice je u nás Národní demokracie s Bartošem v čele zcela bezzubá a krčí se v koutě, což ji musí nesmírně štvát. Těmto zaslepencům nikdy nedojde, že se Schwarzenbergem na Hradě by dnes již Bartoš šikoval 10–20 % frustrovaných občanů-voličů (nemluvě o podpoře Konvičkovi s Černochem, navzdory Bártovi za bukem). Nedojde jim, že lidé prostě potřebují někoho, kdo si všimne, že existují, co je trápí a čeho se bojí. A nejen že si toho všimne, ale bude se snažit něco pro ně udělat.
Zapamatovat bychom si měli následující Kellerova slova: „Jestliže nejsme schopni situaci zlepšit, musíme aspoň žít ve stejných podmínkách jako ostatní. Posera není ten, kdo má strach, ale ten, kdo se strachu vyhne tím, že se nevystaví rizikům, ve kterých musejí žít i se svými dětmi druzí lidé.“ To je přesně to, čím se většina mainstreamových politiků neřídí.
U Kellera je také třeba ocenit, že sráží modlu některých „levičáků“, zlaté tele v podobě A. Merkelové. Političky, která je spojená s tlakem na Řecko a jeho občany a která se podepsala na zbabělé politice Unie vůči Rusku, kdy jsme přijali nesmyslné jednostranné sankce – aniž tlačíme na ukrajinský režim. Merkelová jako symbol humanity je do nebe volající simulakrum, jež je třeba rozbít na prach, protože je to mýtus. Nebezpečný mýtus, který neodpovídá pravdě, tak, jako pravdě neodpovídaly svého času podvrhy Rukopisů. Ještě v roce 2010 Merkelová vykřikovala, že „multikulti“ v Německu prostě nejde. J. Keller zde jasně říká: „Mně se Angela nelíbila ani jako propagandistka Honeckerovy mládeže, ani jako vůdkyně německých křesťanských konzervativců. Obojí sice dělá naprosto profesionálně, chybí mi však v tom aspoň špetka věrohodnosti. Proč to nechybí mnoha Němcům, to je pro mne velká záhada.“
Podobně jako Jan Keller figuruji na různých seznamech – na Bartošově, na White médiích – patrně i na seznamu „ruských agentů“.
Mrzí mě, že nejsme schopni vést racionální debatu. K té patří uznání obou relevantních názorů: 1) Uprchlíkům je třeba pomoci, 2) Evropa musí být schopna zajistit svým občanům bezpečnost. Jakmile bude jeden z těchto názorů nálepkován jako „zrada“ nebo jako „projev fašismu“, je diskuse v samotném zárodku znemožněna – a je zřejmé, že ti, kdo se z ní právem cítí být vyloučeni, budou deprivováni – a budou nenávidět zastánce „jediné pravdy“.
Tímto tedy Janu Kellerovi vyjadřuji podporu vůči všem, co ho onálepkují jako „zrádce levice“, „hnědého“ či přímo „fašistu“.
Tito lidé si nepřiznají podstatu problému – a tou je kolaps systému. Systému, který není schopen pomoci a integrovat. Vytvoří jen další otroky a ty, které předhodí jako nejslabší na oltář maximalizace zisku pro co nejužší počet nadnárodních společností a finančních institucí. Jak se asi budou cítit lidé, kteří nám mají být vděčni, že jsme je přijali, kteří ale nezavadí o práci – a budou svědky, jak „humanisticky“ bombardujeme země, odkud pocházejí. Nebudou nás náhodou za naše pokrytectví nenávidět? Nenechají se zverbovat do boje proti nám? A komu to vše bude hrát do karet?
Takto bychom se měli ptát dříve, než v zájmu „vyšších principů“ uštveme dalšího člověka, který si dovolil vidět věci jinak.
