Za dávných časův, jenž byly vycajchnovaný (ach, ten sentiment věčný!) bohatstvím chleba a strdí, v těch dobách někdejších, bylo na ženy hleděno buď jako na kočičky anebo na zmije, na vampy anebo – krávy. Ptal se mě jednou v této souvislosti můj akademický přítel, stejně jako já zaražen světovládným feminismem a bujarým transvestitismem: „A co by se ve věci této tak choulostivé dalo říci o mužích, ty vole?“ ––– Už holý fakt pohlaví, tedy ona ožehavá rozdílnost orgánů v oblasti stydké, je dnes, zdá se, problém zvící atomové katastrofy. Ale situaci bereme klidně, takříkajíc normálně, tedy: Jako kdyby se nedělo zhola nic podstatné. Jde totižto na jedné straně o otázku uvědomělosti takzvaně slušného občana, který pásne do noty i nejzarytějšímu svatouškovi mezi ideology – a na straně druhé je tu problém sociálního nevědomí. Ovšem (i když se dnes už může psáti o všem) tam dole, do hlubin duše ni těla nedohlédnete divadelním kukátkem… I proto mě nadchlo, když nedávno, tichounce, po pěšince, vyšla najednou v Praze vzácná kniha masivního mezinárodního kolektivu psychiatrů, vlastně betelný sajtny autorů, pod titulem Sociální nevědomí u osob, skupin a společnosti (IRENE PRESS, 2017).
Kniha dává sice víc otázek než odpovědí, ale poučná a inspirující je pro každého, kdo se, jako autoři, nevěnuje úzce individuální a skupinové psychiatrické terapii. Psychiatrickou terapii totiž – dnes už nutně – potřebuje nejvíce a fatálně naše civilizace samotná jako celek. A tu neposadíte do různě po místnostech schrastěných židlí v úhledném kruhu. Civilizace je epiorganický gigant (epiorganismus = zábavná sejšn velkých organismů, složených z organismů menších a menších a menších – až po miliardy jednotlivců). Tolik židlí snad na světě ani není. Leda tak těch zviklaných, jako je civilizace samotná. Židle židlí – podobna té desetimetrové na střeše jistého supermarketu – přišla by vhod… ––– Předmětem výzkumu sociálního nevědomí jsou obsahy mysli, o kterých sice nevíme, ba nemáme ani tucha, avšak navzdory tomu fatálně ovlivňují naše chováni, testování (obraz) reality a tudíž i rozhodování. V úvodní studii uvedeného díla Earl Hopper a Haim Weinberg píšou: „Schopnost být »nevědomý« je mozkovou i tělesnou funkcí. Kognitivní psychologie dokázala, že emočně nabitá slova [jako např. Trumpovy předvolební chuligánskévýroky typu: Clintons are criminals!!!] můžeme vnímat nevědomě.“ – To však v praxi znamená úlet od reality, rezignaci na reálný obsah takových slov či vět. „Tyto funkce“ pokračují Hopper a Weinberg, „se podle všeho rozvíjejí dříve, řídí je emoční a tělesné reakce a je pro ně charakteristický nelineární režim, který umožňuje vnímání vzájemně se překrývajících realit.“ V praxi to znamená, že emocím nedáváme jména – jsou nelineární, mnohovrstevnaté a holistické (od řeckého hólos = celek en gros). Pojmenování, řeč vůbec je však stroze lineární řadou smysluplných hlásek, slabik, vět a syntaxí. Drama dějin lidstva spočívá v tom, že tyto dvě dimenze kultury jsou neslučitelné. Jedna funguje a dráždí smysly na úrovni první signální soustavy (biologie potřeb a reflexů). Druhá pracuje na neslučitelné úrovni druhé signální soustavy (intelektu). Osoba lidská je tedy něco jako spojené nádoby. A tyto dvě uvedené těkavé tekutiny, které se většinou úporně ale marně snaží dostát přírodnímu zákonu a udržet hladiny (jak to správně v mechanice kapalin je a nemůže nebýt) na stejné úrovni či výši. U někoho je na výši druhá signální soustava a v komunikaci dá bez problému přednost věcnému výrazu pohlaví. Osoba uvězněná ve své biologii s rozkoší naopak vychrlí kadenci synonym: nářadí, nádobíčko, vocas, šulín, macek. A v ostychu použít dnes ideologicky vocejchovanné, zatížené slovo vagína, řekne radši bez zardění: kezrfíka, v lepším případě klenot, houstička, broskvička (aby nebyl obviněn z harašení – což vážná věc: zdvořilost a kompliment sympatické ženě se, jak známo, stal trestním činem – ve trestním kodexu hned za vraždou prvního stupně). ––– Antonio Damasio v díle Descartesů omyl (Praha 2000) popisuje tento problém (s. 197) mnohem výstižněji, dokonce jedinou větou: „Původní a nezbytnou funkcí mozkových neuronů je zajišťovat mozku informace o tělesném stavu a funkcích, duševní činnost je až druhotným projevem.“ Jako starému bělovlasému novináři je mi jasné, že právě tato konstituce mysli je prostředkem pro umělé vyvolávání sociální patologie davové poruchy ve společenském dění, pro umělé a cílené šíření poruch hodnocení osob, situací, událostí – počínajíce Goebbelsovou propagandou a konče tupou propagandistickou agresivitou Donalda Trumpa (kam se na něj hrabe miláček bruselských kardinálů Donald Tusk…)! – Jenže toto jsou právě ony příčiny. Jak konstatují autoři Sociálního nevědomí: „Neuvědomování sociálních objektů je motivováno potřebou regulovat úzkost, která by vyplývala z jejich uznání a z pochopení“ jejich skutečné povahy: Proto zajisté mnozí milí čtenáři, čtouce tyto řádky a mé spílání Trumpově chuligánstvím – projdou spontánní inverzí z intelektuální do biologické částí spojených nádob mysli a v rámci proti-úzkostné psychohygieny přikloní se radši k pocitu, že chuligánstvím je ve skutečnosti takovéto psaní o jeho excelenci presidentovi… Amen! Tak to je. Psychiatrie označuje tento dynamický projev nevědomé úzkosti termínem odpor [= odmítání mysli, často až dravé, přijmout realitu, jaká je].
„Psychologickou metodu Freud zužuje na interpretující (vysvětlující) analýzu jistých útvarů vědomí osobitého typu, které je možno redukovat na jejich nevědomé zdroje. Jaké jsou to útvary? Jak už víme, nevědomí má zakrytý přímý přístup do vědomí a předvědomí, protože na jeho prahu pracuje jakási cenzura. Zároveň víme, že potlačené pudy neztrácejí svoji energii, a proto se stále usilují proniknout do vědomí. […] Může se jim to podařit jen částečně a za cenu kompromisu a zkreslení, čímž obelžou bdělost cenzury. Zkreslení a zamaskování potlačených pudů se uskutečňuje, přirozeně, v oblasti nevědomí, odkud zamaskované pudy, které oklamaly cenzuru, pronikají do vědomí, kde zůstávají nepoznané. Zde, ve vědomí je nachází vědec a podrobuje je analýze. […] Všechny tyto kompromisní útvary můžeme rozdělit do dvou skupin: 1) patologické útvary – hysterické symptomy, chorobné bludné představy, fobie, patologické jevy každodenního života, jako zapomenutí jmen, přeřeknutí, chyby při psaní, záměna vypínačů elektřiny a podobně; 2) normální útvary – sny, mýty, umělecké obrazy, filozofické, sociální a dokonce politické ideje, tj. celá oblast ideologické tvorby člověka,“ píše M. M. Bachtin v díle Marxizmus, freudizmus a filozofia jazyka (Bratislava 1986).
Termín ideologie nemá u Bachtina nikdy úzce politický, manipulační obsah; je pro něj synonymem pojmu kultura jako komunikačně-civilizační systém: Jinými slovy: jaká je kultura, taková je její ideologie, jaká je ideologie, taková je pak její kultura. Problém je hluboké vnoření populací do tohoto přírodně-humánního plazmatu, a tudíž nemožnost nahlédnou do soustavy z nějakého bodu mimo soustavu. Podle novodobé psychologie buduje osoba/subjekt (individuální i skupinový, jako je např. rodina) své psychické pole aktivit v dvou dimenzích: Autoplastické a aloplastické. Jde o dva typy mentálních operací na rozhraní interakce organismu a prostředí, ve kterém je mu žít. První je obrácena dovnitř subjektu – mentalizuje a epistemologicky organizuje/systematizuje své vlastní vnitřní modifikace. Druhá mentálně indikuje a mentálně mapuje prostředí. V tomto smyslu má široké Bachtinovo chápání ideologie zásadní význam. Nepřiznané reálné obsahy, prožitky a evidence mysli nemají jen vnější, aloplastickou dimenzi: Jako je například chybné vypnutí počítače namísto stolní lampy, když už se ráno rozednělo. Nebo chybné výroky, jak je uvádí Freud, například při slavnostní inauguraci profesora pronese rektor namísto zdvořilého „mimořádně plodný vědec a pedagog“, nespolečenské přeřeknutí a vysloví spontánně, co si o novém profesorovi reálně myslí: „mimořádné neschopný vědec a pedagog“ – a zpravidla si to ani neuvědomí, vždyť se právě projevila reálná hlubina jeho mysli. Je tu však i vnitřní, autoplastická dimenze subjektivní obsluhy mentálního prostoru: A to je oblast, kde se tvoří nesprávné, někdy velice zásadně chybné, mentální mapy reality. Prezident-vlastizrádce je vnímán jako hrdina jen z toho důvodu, že je Prezident. Co na tom, že ho ve druhém kole zvolilo (při značné neúčasti voličů) jen necelých 18 procent občanů. ––– Chybné mentální mapování politického světa propaganda cíleně buduje legendami o všudypřítomném terorismu, nebo komunistickém nebezpečí (jež, jak se ukázalo, byl strašák na hliněných nohou), nebo – jako náhrada – legenda o chystané ruské agresi prosti civilizovanému světu (což podvědomě implikuje, že Rusko je necivilizované). Stále stejná písnička. Svého času Británie tímtéž trikem zachraňovala „necivilizovanou“ Indii. Přitom v jednom i druhém případě jsou a byly cílem – masivní zdroje surovin, respektive suprlevné pracovní síly. Kak prósto!
Koláž: autor
Zmatek nad zmatek. Čím hůř, tím líp. A nedá to mnoho práce. Sociální nevědomí je něco jako moderní záchodky. S choulostivými činnostmi zamykáme za sebou dveře. Průměrně zdravý jedinec je schopen vnímat vlastní tělo, názvy ulic, pamatovat si cestu do práce, nebo do baru na pobřeží, kde byl před lety prvně na dovolené. Většina však – a to je podstata sociálního nevědomí, s důrazem na slovo většina – vůbec nevnímá psychické a sociální fakty, „například vlastní mysl a interpersonální vztahy, skupiny [jejich strukturu], skupinové procesy, organizace […]. Pojem sociálního mozku jim připadá jako protimluv“ (Sociální nevědomí, str. 35). Vzhůru ke strojům, střízlivé nás nedostanou – A přitom, chce to je trochu empatie a nadhledu, vidět tomu všemu štreku – kam až to dojde, ale i dojít nemusí. Ukazuje se, že ne občanská nauka, ale tréning empatie ve školních osnovách by mohl být cestou z katastrofální situace. Jestli už, ovšem, není pozdě. Pak budeme táhnou vorangutána všichni, a nebude třeba ani lahvinku – o sudu nemluvě.
