Pod tímto titulkem „Dosť bolo Havla!“, napsaným mou rukou, vyšla v LUKu 8/2018 21.února 2018 moje fotografie z Bratislavy, kde jsem byl na služební cestě v roce 1989. Je z návštěvy Václava Havla v Bratislavě, kam přijel s prezidentskou vlajkou na mercedesu po návštěvě Bonnu, krátce po té, kdy se hanebně omluvil Němcům za zločiny Čechů při jejich „vyhánění“.
Bratislavské Náměstí Slovenského národního povstání burácelo. Havel se svou ochrankou, kterou mu sestavili z „práčat“, ze studentů pražského Institutu tělovýchovy a sportu běžel, jako když do vrabců střelí pod lešením. Běžel přímo k autu, které mu dav poškodil. Snímek se podařil.
O léta později jsme si o tomto mém husárskému kousku povídali s Něžným barbarem, s Egonem Bondym, v bratislavské Laurinské ulici, když přijal slovenské státní občanství. A pozval mne písemně na návštěvu k sobě s oslovením „Milý soudruhu Zdeňku“, napsaným zeleným inkoustem.
Ta fotografie je mým rodinným stříbrem.
Odehnala ode mne desítky mých někdejších přátel, i hodně blízkých lidí, mezi nimi i několik „ukomunistů“, kterým jsem v minulosti hodně pomohl k existenci. Nosili na klopách placky s fotografií a nápisem „Havel na Hrad!“. Dneska sice už zase nadávají a závidějí jako včera, stačili si nahospodařit, ale Havla přesto nejenom orálně milují. Neberu jim to.
Čo bolo, to bolo! Jsem skoro v exekuci.
Řádky píšu ne kvůli sobě; často dělám skoro dislektické chyby. To ví Karel Sýs, MUDr. Ivan David i Emil Polák dobře. Stejně jako to vědí i jiní. Ale píšu to proto, že ta fotografie nyní vyšla v LUKu, jako by z objektivu Františka Dostála. Moc si Františka po desetiletí vážím jako chodícího profesionála a kamaráda a dobře vím, že naše vztahy k Mesiáši, kterého si já ale vůbec ani za mák nevážím, se značně liší. Takže jsem si dovolil napsat, že fotografie s Václavem Havlem, když ho z Bratislavy hnaly „sametové“ davy jako kozu, utrženou z řetězu nebo po výprasku, je z mého objektivu, nikoliv z jeho.
Foto: Autor
píšte na slovo@noveslovo.sk
