V uplynulých dnech se v českých médiích objevily informace o průzkumu seniorských aktivit na internetu pod názvem parafrázujícím první a nejslavnější český filmový muzikál Starci na chmelu. Pod titulkem Starci na netu v něm jeho autoři „nabonzovali“ starší generaci jako množinu omezených hlupáků, kteří po internetu bezmyšlenkovitě přeposílají nejrůznější články a zprávy, aniž by si ověřovali jejich pravdivost a „ozdrojovanost“, a šíří tak dezinformace z dílen „ideodiverzních centrál“. Poslední termín uvedený v uvozovkách jsem si ovšem vypůjčil ze slovníku dob dávno minulých, protože – hezky česky řečeno – sedí jak praseti feremetka.
Ne že by ona základní informace byla nepravdivá. Staří lidé jsou většinou pomalejší a pohodlnější než mladí a mívají odlišné zájmy. Vyčítat jim, že častěji přeposílají nejrůznější články, které dostávají jako přílohy mailů od svých přátel či známých, jimž důvěřují, aniž by si jejich pravdivost nějak ověřovali, je stejně hloupé (a asi též marné), jako vyčítat mladým lidem, že dělají v podstatě totéž, když sdílejí nejrůznější neprověřené zprávy a články na facebooku, kde jsou senioři mnohem méně aktivní. Takže celá studie, zpracovaná údajně na nejmenované vysoké škole, má cenu použitého toaletního papíru.
A zejména pak v době, kdy sílí vliv investigativních novinářů, kteří údajně suplují orgány (ne)činné v trestním řízení a přitom leckdy stojí i u zrodu nejrůznějších fuck news a konspiračních teorií. Tzv. investigativci jsou všude ve světě dobře placeni, většinou lépe než obyčejní reportéři – podobně jako jsou jejich kolegové zvaní paparazzi lépe honorovaní než běžní fotografové. Ale jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Měl by být asi takový jako mezi soukromým „očkem“, jehož byznysem je slídění a pořizování kompromitujích fotek nevěrných manželů a manželek, a skutečným soukromým detektivem, který pátrá po důkazech pro obhajobu, nebo odhaluje skutečné pachatele trestných činů. Měl by být, ale většinou není. Paparazzi sledují celebrity, aby pořídili nějaké senzační fotky z jejich soukromí, fotky, z nichž žijí bulvární časopisy, zatímco investigativní žurnalisté se zaměřují na odhalování skandálů, ev. trestné činnosti VIP, zejména pak politiků. Sami sebe rádi označují za hlídací psy demokracie, bohužel jen té demokracie, která se chová jako děvka nebo „zlatokopka“.
Nakonec dá vždycky tomu,
kdo má tvrdší pěsti,
kdo nosí víc peněz domů
a má větší štěstí.
V úterý 27. února, dva dny po odhalení vraždy mladého slovenského investigativce Jána Kuciaka a jeho snoubenky, se ve Slovenském domě v Praze konala vernisáž výstavy fotografií Antona Diváckého a následený křest publikace Jiřiny Divácké o slovenské postmoderně Čas v súvislostiach. A protože autorka, známá pražská galeristka, oslavila pouhý den předtím své 80. narozeniny, sešlo se tu několik desítek jejích kolegů a spolupracovníků. Měl jsem tedy možnost probrat onu krvavou slovenskou aktualitu s několika přítomnými českými a slovenskými výtvarníky a v následujících dnech i s několika českými a slovenskými novináři.
A až překvapivě často jsem se setkával s dosti odlišným postojem a hodnocením celé kauzy. Jistě, každá vražda je odsouzeníhodná, ovšem nájemná vražda provedená profesionálním zabijákem je zvláště pobuřující, ať už za ní stojí mafie, soukromá osoba nebo politik, a také že ji odsoudil každý, s kým jsem o případu mluvil. Ale byla to opravdu profesionální likvidace nepohodlného novináře? Proč potom vrah zabíjel i jeho snoubenku? Nebyly náboje ponechané na místě činu, které prý znamenají vzkaz, že tak dopadne každý, kdo bude ve věci pokračovat, jen snahou zavést policii na falešnou stopu? Nevraždil náhodou jen nějaký zhrzený nápadník zabité dívky, nebo žárlivý, protože méně úspěšný novinářův konkurent?
Možné je samozřejmě všechno, ale většina médií dospěla až příliš rychle k závěru, že šlo o nájemnou vraždu, za kterou stojí osoby s podezřelou minulostí a nějakou tou vazbou na premiéra Fica. Nechci si hrát na chytrého z druhého břehu řeky Moravy, ale nemohu zamlčet svůj dojem, že „sedmá velmoc“ opět jednou fatálně selhává, ingnoruje presumpci neviny a pomalu ale jistě rozdmychává další z honu na čarodějnice, jakých lidstvo od dob působení inkvizice přes „hilsneriádu“, tuzemské procesy a McCarthyho výbor pro stíhání neamerické činnosti z počátku 50. let až po známý „únik“ Kubiceho zprávy v předvečer českých voleb do poslanecké sněmovny v roce 2006, jenž vedl až k volební porážce ČSSD, zažilo už spoustu.
A veřejnost názorovém tlaku médii jako obvykle podléhá a bezmyšlenkovitě papouškuje názor, že dojnásobná vražda investigativce a jeho snoubenky znamená nebezpečné ohrožení slovenské demokracie. Inu, možná že ano. Ale možná že také ne. Nelze přece vyloučit, že jde o ryze kriminální delikt, který se někdo pokouší zneužít k likvidaci svých politických oponentů.
Zásada, že se občané nemají sami pokoušet odhalit či zadržet ozbrojené zločince, protože tím riskují život, by měla v jistém slova snyslu platit i pro novináře. Jinak se totiž ocitají ve dvojité pasti. Tím, že svá podezření a případné důkazy nezákonné činnosti okamžitě neoznámí orgánům činným v trestním řízení, sami porušují zákon a vystavují se možnosti soudního postihu. A tím, že se sami snaží odhalit mimořádně závažnou trestnou činnost vysoce postavených osob a vysloužit si tak žurnalistické ostruhy a s nimi spojený rychlý profesní postup či mimořádné honoráře, riskují dokonce smrt.
Ale není to jen marná lásky snaha chtít po bulvární žurnalistice a mladých ctižádostivých novinářích v konzumní společnosti řízené a ovládané tržními principy více etiky a pudu sebezáchovy? Obávám se, že je. Vždyť o peníze jde až v první řadě.
