Lpění na tradici, antropocentrismus. Žijeme sice v systému globalizovaného kapitalismu, ale média se předhánějí v tom, že ukazují národní politiku téměř jako subjekt světového dění. Žádný takový subjekt však neexistuje. Planetární civilizace (kultura), podobně jako biosféra, se spolu s přísunem energie samovolně strukturuje ve směru svého evolučního nastavení. Jaké je však toto nastavení, když v rozporu s pozitivními prognózami ekonomů a politologů se šíří skepse, že celá dnešní kultura je sporná? Ohrožují ji nejen přírodní podmínky Země, vyčerpávání, znečištění a oteplování planety. Hrozbou, a to patrně vážnější, je proces narušování fyzického a duševního zdraví lidí složitostí kultury, způsobem života, zamořenou vodou, půdou a potravinami.
Domnívám se, že média, odrážející nejen skryté zájmy bohatých a mocných, ale i úroveň pokleslé filosofické vzdělanosti, už několik desetiletí lidem nesdělují pravdu o stavu světa. Jakoby kdyby nebylo zřejmé, že planeta Země tu není pro člověka, pro jeden druh z miliónu ostatních, vzájemně závislých druhů a forem života. Tápou v otázce, jakým jsoucnem je příroda, a co je kultura. Zamlžují fakt, že kultura nemůže být pokračováním přirozené evoluce, ale že je umělou konstrukcí, bez vlastního teritoria, budovanou z přírodě odcizené látky, energie i špatně přečtené informace. Neodhalují příčinu skrytého predátorského duchovního nastavení kultury.
Bez důkazu tu připomenu, že anatomicky moderní lidé se objevili poměrně nedávno (před 200 tisíci lety) a že jejich vrozená útočná adaptivní strategie není jediným ani hlavním důvodem nynější predátorské orientace kultury. Po celou dobu byla provázena úctou a pokorou před přírodou. Již v procesu starší evoluce člověka, kdy naši vzdálení předkové, žijící v korunách stromů, ztráceli svůj přirozený domov, mohla být cesta lidského zrození zcela přerušená. Nějakým zázrakem se to však nestalo. I když v Africe za Velkou příkopovou propadlinou postupně mizely pralesy, naši vzdálení předkové ztrátu přirozeného domova přežili, adaptovali se na novou niku, na tvrdé podmínky života v otevřené savaně. Základy predátorské orientace, zbavené duchovní pokory a úcty k přírodě, paradoxně přineslo až zemědělství.
Dvě tisíciletí před jeho koncem, se totiž v Řecku objevuje abstraktně pojatá filosofie jako věda. To sice nebylo okamžitě důležité, ale v pozdější novověké Evropě, která na tento duchovní odkaz navazovala, to duchovní sílu vědy odevzdávalo do područí nastupujícího kapitálu.
Vzdělaní Řekové neznali biologii, antropologii, ani souvislost života s neživými strukturami. Jejich abstrakce, zejména geometrie a matematika, předměty, jimž se dosud vyučuje na školách, spolu s duchem kapitalismu vytvářely nynější div Západu. Dodnes jsme pyšní na tento výkon, aniž tušíme, že směr kulturní evoluce, který Řekové založili, je neudržitelný.
Nynější technologická expanze, která Zemi ani člověku neodpovídá, prospívá hlavně nejbohatším zemím, bankám a korporacím. Nevratně poškozuje širší přírodní systém, který nás vytvořil, s nímž jsme sourodí, a který rozhodne o naší budoucnosti. Pod tlakem sociálních a politických problémů však nejsme s to uvažovat v širších souvislostech, systémově, ontologicky. Důraz na člověka a jeho zájmy, na spotřebu, lidská práva, demokracii a subjektivitu kultury, je matoucí. Demoralizuje populaci, která se současně dovídá, že nynější sofistikované struktury kultury, které poškozují lidské zdraví civilizačními chorobami, se po jejím zániku nezachovají. Zachovají se ale zničené a poškozené oblasti, vyhubené druhy, zpustošená planeta.
Chceme-li obnovit naději, která se nezávisle na šíření vědy z lidského života vytrácí, musíme najít odvahu pojmenovat skrytou systémovou příčinu krize. Domnívám se, že touto příčinou je neslučitelnost globální kultury se Zemí, ontický konflikt kultury s přírodou. Tak prostá je pravda o stavu světa. Proč je však tato pravda zarytě odmítána, komolena a spojována s mýty a moralizováním? Proč její hledání není předmětem společenských věd, vzdělávání a politických diskusí? Neuznáme-li však tuto příčinu, ostatní sociální a politické problémy včetně terorismu a zbrojení nevyřešíme.
Kultura je zvláštní umělou strukturou, která dnes roste na úkor organismu Země, jako její planetární tumor. Oslněni antropocentrismem přehlížíme, že Země je dokonale funkční a krásná i bez nás. Také proto jsme nepřijali hledisko všemu nadřazené subjektivity Země, ani filosofický koncept Ústavy Země.[1] Neusilujeme o vědomou spolupráci kultury s přírodou, o zastavení procesu vykrádání a pustošení planety. Vedeni úctou k tradici dodržujeme staré predátorské paradigma, jehož základ se zrodil v řecké filosofii a vědě, ale které dnešnímu světu neodpovídá. Vzdělání, věda, právo i politika by se dnes měly pod vedením filosofie spojit ke spolupráci na změně tohoto paradigmatu. Kultura se musí v další evoluci nechat vést nikoli predátorsky orientovanou vědou a principem zisku. V souladu s biofilní orientací by se měla utvářet s ohledem na přírodní systém, který je starší, širší a mocnější než umělá a dočasná kultura. Může sice zůstat sama sebou (náhradní nikou člověka), ale musí kooperovat se systémem, který se již několik miliard let samovolně strukturuje, optimalizuje a rozvíjí. Například primát biofilně orientovaného zemědělství přestavuje ekonomickou oporu tohoto sebezáchovného úsilí.
