Hodně se hovoří o tom, zda právě levicové strany, přes veškeré pochybnosti k nim zařaďme nyní KSČM a ČSSD, by měly v nějaké formě podporovat vládu oligarchy Andreje Babiše.
Důvody pro podporu – které jsou bytostně taktické – pochopit dokážu, i když s ní nesouhlasím.
Jenže vidina toho, že představitelé KSČM budou více v televizi, kam je dříve nepouštěli, nebo to, že jejich předseda získá místo velvyslance ve Vietnamu, jsou krátkodobé, konjunkturální složky. Pokud převáží nad jádrem – řekněme nad duší levice – pak taková strana bude z dlouhodobého hlediska mrtvá.
Kresba: Ľubomír Kotrha
U ČSSD je to složitější. Vím dobře, že určitá část strany ráda ujišťuje o tom, jak je státotvorná, prozápadní a proevropská, přestože mezi voliči sociální demokracie eurohujerství nikdy moc nebodovalo. Leč, někteří představitelé této strany měli a mají dojem, že musejí dostat podrbání za uchem od Respektu a dalších pravicových médií, aniž by rozpoznali, že to bývá neomylná ukázka toho, že se se svými tradičními voliči zcela míjejí.
Existuje dle mého názoru jedno téma, které levice nikdy zradit nesmí. Koneckonců i u toho oligarchy si můžeme vzpomenout na Marxe – i s ďáblem se můžeš spojit, ale musíš vyhrát!
To jedno téma, z něhož NIKDY ustoupit nelze, je podpora války.
Válka vedená na základě vylhaných důvodů není nic nového. Pamatuju, když jsem studovala mezinárodní vztahy na VŠE. Byla jsem jediná ze studijní skupiny, kdo tvrdil, že zdůvodnění vojenské intervence proti Iráku je vylhané a byla jsem, samozřejmě proti válce. Do dnes, a je to už hodně let, si vybavuju, jak na mě profesor řval – muselo to být slyšet až na Hlavní nádraží. Ale taky jsem si z toho odnesla ponaučení, že pravda se uřvat nedá – a vyjde nakonec najevo.
Spojením s Babišovým ANO, ať už přímou účastí na vládě, nebo „tichou“ podporou, obě dvě strany nesmírně riskují. Snad bude ČSSD trvat na vnitrostranickém referendu, aby se účast na vládě nestala jen příležitostí pro několik vybraných jedinců dle hesla „každej den dobrej.“
Ale podpora války znamená dostat se na stranu válečných štváčů.
Není možno hovořit o jakékoliv ekonomické alternativě, když není MÍR. Mír je předpokladem veškerých plánů a snažení ke zlepšení života občanů naší země. Mír je předpokladem demokracie – v době války je demokracie suspendována!
Levicové strany si musejí stanovit jako hranici, pokud už chtějí spolupracovat s Babišem, že není přípustná jakákoliv podpora válek, že není možné (a není to ani v zájmu ČR), aby bylo porušováno mezinárodní právo na základě vykonstruovaných obvinění.
Servilita a zbabělost jak Babiše samotného, tak jeho ministra zahraničí (prostě špatný scénář pro pana herce, chtělo by se říci), jistě i ty, kteří Babiše volili, zaskočila. Možná je povede i k přehodnocení podpory této „strany.“ Byť vláda v demisi, pak Babišová vláda, nabízí cennou sociální zkušenost, která ovšem může otevřít prostor pro skutečné alternativy, nejen ty předstírané. I na to by levice měla pamatovat.
Milá levice, podpoříš-li za krátkodobá koryta válkychtivou vládu, přestáváš být levicí!
