O plytké hloubce

Velký francouzský filosof Herni Bergson (1859-1941) pěstoval ve vztahu k ontologii, a hlavně k etice, dvě klíčové kategorie: „le moi superficiel“ (Jáství povrchové/povrchní) a „le moi profond“ (Jáství hluboce lidské). První tvoří sféra subjektivních, často klamných pocitů, dojmů či iracionálních sympatií/antipatií. Druhou je oblast vědomí, rozumu a střízlivé logiky. Jáství  (německy Ichheit) je podle českého psychiatra Vladimíra Vondráčka (1885-1978) vnitřní správou/spravováním, jakýmsi managementem či dokonce hospodařením s našim Já, s našim vnitřním/mentálním světem či vědomím. ––– Polský profesor filozofie Jan Legowicz (Základy doxografie. Bratislava 1973, s. 542-543) k tomu dodává: „I etika [Bergsonova] je dvojí: statická a dynamická, uzavřena a schopna vývoje. Statická etika má kořeny ve společnosti, která určuje konání člověka podle požadavků a sankcí, jenž si sama společnost ustanovila. Proto člověk jako jedinec i jako osobnost je v ní nepodstatný. Cílem statické etiky je především starostlivost o udržování toho, co souvisí s fungováním společnosti, o podřízení všech individuálních úsilí těmto cílům a o udržení úzkého spojení mezi zásadami a požadavky jednotlivých skupin, vrstev nebo společenských tříd. […] Dynamická etika má naopak individuální charakter, formuje se pod vlivem vynikajících lidí, je postulátní, ale ne kategorická. Je osvobozena od společenského nátlaku, a jejím cílem není determinování, ale tvořivé zlepšování života.“ ––– Klíčové slovo pro Bergsonovu dynamickou etiku je kategorie „postulátní“. Bez jasně stanovených postulátů a definic je totiž výraz etika jen prázdným slovem. Neboť kdysi, v antickém Řecku neměla etika vlastně nic s externím regulativem, jenž dnes nazýváme morálkou. Ba morálka vlastně neexistovala. Slovo éthos/etika mělo ve starořečtině svůj pendant ve slově íthos (= charakter; temperament, ale i mravní spolehlivost osoby). Jde tu o ostenzní synonymii, kde se záměnou hlásky signalizuje/zdvojuje významová nuance jednoho výrazu. Jakási odstíněná synonymie. Jako, například, v naší dvojici slov padlý/podlý (podlý člověk je také padlý, avšak úzce v mravním smyslu a takříkajíc definitivně). ––– Plutarchovu poučku „Tó íthos éthos éstí polychrónion“ pak musíme číst jediným možným způsobem, i když stále poněkud nepřesně: Charakter, toť postoj/mrav jest dlouho trvalý. ––– [Slovo mrav souvisí se staroslovanským nravъ (= povaha, obyčej, ale také vzhled). Proto také v ruštině nráviťsja značí líbiti se, zamlouvati se (komu co). Dnešní sémantika adjektiva mravní je však už ovlivněna potřebou vyjádřit domácím lexikem neologismus latinského původu – morálka/morální. K tomu invariantní výraz „morózní člověk“ označuje naopak osobu z nějakého hlediska přehnaně zdrženlivou (tedy nudnou, nebo na všechno bručící – viz níže výklad latinského slova mōs/mōris).] ––– Termín éthos (řecky έJος) v původním – ne však archaickém – významu (protože ten platí stále stejně; starořečtina se už několik tisíciletí nevyvíjí) označoval kulturně-mravní princip (jak se v dané společnosti má jednat a jak ne, co se líbí a co je naopak nelibé), označoval obyčej, kulturně-hodnotovou situovanost, kulturní identitu osoby,i pluralitní úctu k identitě jiných osob (často dokonce otroků – Ezop), či dokonce (v medicíně nebo při zdůvodňování humánního zacházení s válečnými zajatci) nedotknutelné sacrum, důstojnost osoby jako lidské bytosti. Starořečtina se později už nevyvíjela přirozenými cestami; své udělala římská okupace, ale hlavně téměř pět století turecké nadvlády nad Peloponésem, proto starořecký výraz už svůj význam nemění. ––– Něco jiného než éthos je morálka, středověká teologická nauka o zdrženlivosti ve smyslu latinského mōs (v genetivu mōris = řád; pravidlo; ještě přesněji – co je třeba dodržovat a zachovávat v podobě neměnné). Ale výraz morálka souvisí také s latinským mora (= prodlení, zadržení; v našem kontextu hlavně zdržení se něčeho). Jinými slovy, morálka vznikla jako patristická (teologická) nauka o křesťanské zdrženlivosti (ve středověkém smyslu slova) a měla být protivahou pohanské – daímonické (Sokrates) – pluralitní etice antických Řeků. Za základ (kodex) morálky byly stanoveny externě dané, vnější pravidla: Deset biblických přikázání a církevní nauka o hříchu. Bez postulátů a exaktních důkazů. ––– Naproti tomu postulátní je zcela jednoznačně deontologie Jeremy Benthama (1748 – 1832). Termín Bentham utvořil jako neologismus ze starořeckého tó déón (= co má být, a hlavně proč to má být). Je to však – na rozdíl od oněch předcházejících souborů pravidel lidského jednání – nauka exaktně zdůvodňující své postuláty a definice dobra a zla. Exaktně ve vztahu k aktuální legislativě doby a k aktuálním profesním i právním normám dané profese (např. medicíny či stavbařské statiky). Je to profesní norma nového typu – přísně zdůvodňuje daná pravidla profesionálního chování. Bergsonovské „le moi profond“ – tj. Jáství, jenž je hluboko lidsky zaujato a sociálně angažováno logicky důsledným odůvodňováním jednání daného individuálního či skupinového subjektu. ––– Nezaměřuje se na kategorie, pojmy a zobecnění, nýbrž na fakty. V novější, v dnešní aktuální podobě se pak deontologie stává pragmatickou disciplínou vázanou na pravidla a zákony spojené s výkonem všech povolání. ––– Bentham užil prvně tohoto termínu ve svém posledním dokončeném díle Deontology or the Science of Morality (vyšlo posmrtně péčí Benthamova přítele rok po odchodu autora, roku1834). Zde se Bentham jako významný politolog a teoretik liberalismu pokusil vymezit, na rozhraní práva a ekonomie, závazná pravidla, určující profesionálně ušlechtilý (angl. virtue) přístup a/ k podnikání a b/ respektování zákonů jako svého druhu „sdružení zájmů a povinností“ (Bentham). Deontologie je pak „naukou o tom, co je správné nebo vhodné; a je speciálně aplikována na oblast podnikatelské mravnosti nebo na ta odvětví lidské činnosti, která nejsou předmětem veřejných právních předpisů. Je uměním přiměřených činů; jako věda pak poznáním, co je, při jakékoliv příležitosti, právě vhodné udělat“. (Bentham)

I sama klasická etika (i když to nebyla v pravém slova smyslu nauka, ale kulturně-pluralitní přístup k lidem), na rozdíl od (historicky mnohem mladší) morálky, se dnes pak profiluje – žel, čistě formálně, bublinoidně – jednak a) jako teoretická nauka o profesních pravidlech jednání, ale také – zejména v posledních desetiletích – jako b) kulturní zdroj principů formování profesních identit novinářů, lékařů, právníků a jiných profesí; jinými slovy: Je to jakási gramatika pro formulování profesního etického kodexu (novinářského, lékařského, právnického a podobně – přičemž přívlastek etický je dnes třeba vnímat jako velice drsný archaismus bez jakéhokoliv aktuálního obsahu).

Ovšem, už jsme konstatovali – tzv. etika je bublina,  dutá hlava, nic, přežitek totalitních režimů. Co s tím? A to je právě to, co neurvalí byrokraté EU dobře znají a umějí. 

Žurnalistika a smrdutý vánek ze Štrasburku
 

Řekněme si pár slov o žurnalistice. Zlatým teletem novodobé žurnalistiky se stal – etický kodex. Vzhlížejí k němu, modlí se k němu. Přitom lžou o biologických zbraních v Iráku či v Sýrii… Dodnes ještě, i po 55 letech také nenapsali ani řádek pravdy o vraždě JFK v Dallasu na Elm Street v listopadu 1963. Atd. Proč? Protože tzv. etika je bublina, dutá hlava, nic, jen přežitek totalitních režimů minulého století.

Tzv. etický kodex má zastupovat jakýsi pomyslný dobrovolný a uvědomělý systém práv a povinností novinářů, a to ponad ústavní a legislativní systém států, resp. simultánně s nimi. Absurdum ingenium… ––– Klasická žurnalistika nepěstovala bublinózní etiku, ale občanskou slušnost a mravnost. Swift, Defoe, Štúr. Je tomu tak i dnes? No jasně, že není! To vidí i školák ze šesté lidové a rád se tím dá vychovávat. Je to totiž onen skok pod laťku, je to jednodušší – což samo o sobě je tragédie. Tragédie budoucí generace. ––– Média, mediální organizace 1. nejsou volenými subjekty a nemají tudíž žádnou právní odpovědnost vůči veřejnosti (tvoří je lidé s obrovským množstvím peněz, to je jediná jejich preference a dobrá stránka2. obvykle ani nemají stanovená pravidla zpětné vazby na čtenáře/diváka, s výjimkou průběžných průzkumů své vlastní komerční úspešnosti na mediálním trhu. ––– Proto jsou ustanovení o povinnostech a odpovědnosti médií v etických (totiž bublinózních) kodexech pro ně tak důležité. Vytvářejí zdání serióznosti. Ovšem nevymahatelné a proto na smích. – Ale legrace to není, milý pane! Pravila Popelka za dávných časův… (Autoři pohádky to trochu srovnali – vždyť co ty malé děti, však?… Stejně tak princezna Aňa ve filmu Williama Wylera Prázdniny v Říme – pohádka pro dospělé děti – nevloží ruku do kamenných Úst pravdy. Nebo coby, kdyby?…) ––– Rozumný postoj k tomuto všemu roku 1993 zaujalo Parlamentní shromáždění Evropské unie přijetím žurnalistické etické normy, která vešla do dějin jako ušlechtilá a smysluplná Rezoluce 1003 o etice žurnalistiky. Zacitujme alespoň dva – ovšem velice výstižné a výmluvné – paragrafy z Rezoluce 1003: