Pokud by Rusko útočilo svojí armádou na Ukrajině, nesměřovalo by to k vytvoření zamrzlého konfliktu, ale k rychlému odstranění zamrzlého konfliktu, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: V minulých dnech vyvolal velké pozdvižení výrok nastupujícího předsedy Vojenského výboru NATO generála Petra Pavla na nedávné konferenci s příznačným názvem Naše bezpečnost není samozřejmost, že Rusko je schopno během dvou dnů obsadit Pobaltí. Jak hodnotíte jeho tvrzení?
Analyticky je správné na úrovni, s níž pan generál pracoval. Tedy především početnost a mobilita ruské armády plus schopnost Kremlu pružně přijímat obtížná rozhodnutí. Porovnávání této schopnosti s NATO je ale zavádějící. Aliance je mezinárodní organizací, která má zákonitě komplikovanější rozhodování – obdobně jako Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, ke které patří Rusko. Pružnost rozhodování Ruska, jeho výzbroj a četnost armády je nutné porovnávat s jinými mocnostmi. To je patrné i z generálovy poznámky, že je také nutné zvažovat, jak bude Rusko reagovat na „odstrašení, které Aliance představuje svým článkem pět nebo svým jaderným komponentem“ – NATO žádné jaderné zbraně nevlastní. Ty mají plně pod politickou a vojenskou kontrolou ty mocnosti v Alianci, které je vyrobily. Tedy ve Washingtonu, Londýně a Paříži – Brusel o použití jaderných zbraní nerozhoduje.
PZ: Tak proč zazněla tato slova generála Petra Pavla?
Můžeme jen hádat. Mohlo jít o úvahu, kterou následně senzacechtiví novináři přetavili na vizi aktuální ruské hrozby. Nebo šlo o propagandistické prohlášení, které mělo zalichotit spřáteleným mocnostem a povzbudit vojenské výdaje. Osobně se přikláním k první verzi, ale mohu se mýlit.
Generál Pavel se zapojil do hrozeb Rusku jaderným úderem
PZ: Jenže informace o ruské hrozbě středovýchodní Evropě se násobí. V posledních dnech například zajetí dvou ruských vojáků na Ukrajině, informace o shromažďování ruských jednotek u hranic s touto zemí…
Nezbývá než do omrzení opakovat, že ruská armáda má 800 tisíc vojáků, ne dva, a její útok by vypadal jinak…
PZ: Tak, jak to naznačil generál Pavel?
Podobně. Útok by nesměřoval k vytvoření zamrzlého konfliktu, ale k rychlému odstranění zamrzlého konfliktu. Jenže ruským zájmem není takováto eskalace mezinárodního napětí, nýbrž uklidnění situace. Dramatizaci vyvolávají především přestřelky na konfliktní linii s povstalci, obecně pak nedodržování minských dohod. A taková obtížně pochopitelná rozhodnutí ukrajinského prezidenta Petro Porošenka, který prý jmenoval bývalého gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho gubernátorem Oděsy. Nejde jen o to, že Saakašvili není Ukrajinec, ale je znám svými protiruskými postoji, a je poslán do města, kde 29 % obyvatel tvoří etničtí Rusové a kde loni došlo ke krvavému masakru lidí nesouhlasících s převratem v Kyjevě. Proti Saakašvilimu je v rodné Gruzii vedeno trestní stíhání.
PZ: Ukrajina je ale suverénní stát. Může rozhodovat, kdo bude jejím spojencem, jaké nakoupí zbraně, kam na svém území pošle vojáky, komu zakáže vstup na své území. A kdo bude gubernátorem.
To samozřejmě ano. Stejně jako Rusko. Navíc obecně platí, že ve svobodné zemi by měl mít každý právo historicky se znemožnit. Tedy i ukrajinský prezident. Problém je v tom, že u státníka by se měla svoboda rozhodování spojovat s odpovědností. Provokace nejsou cestou k míru na Ukrajině, který je zapotřebí už kvůli jiným válkám a konfliktům.
PZ: Máte na mysli Islámský stát?
Především, ale nejen.
PZ: V posledních dnes se zdá, že bojovníci Islámského státu překvapivě na bojišti získali iniciativu. Čím si to vysvětlujete?
Dva faktory jsou důležité. Předně máme špatné informace o situaci na bojišti. Několik týdnů jsme byli zaplavováni informacemi o úspěších spojeneckého letectva, což byly nekriticky přebírané zprávy tiskových mluvčích velení onoho letectva.
S tím souvisí i sebevražedně neanalytický pohled na takzvaný Islámský stát. Jeho bojovníci jsou představováni jako personifikované absolutní zlo. Kdyby tomu tak bylo, nikdy by nedosáhli současných úspěchů. Musejí přinášet něco, co části obyvatelstva vyhovuje – tak jako Hitler sliboval vyšší zaměstnanost. Je třeba analyzovat tyto nabídky a uspokojit je vlastní cestou.
PZ: Můžete být konkrétnější?
Úspěchy bojovníků Islámského státu nepřinesli náboženští fanatici, ale zkušení vojáci. Pravděpodobně ti, kteří byli vyhnáni ze státní služby po okupaci Iráku. Je nutné jim nabídnout nějakou budoucnost. Je nutné hledat sociálně nadějné cesty domů pro miliony běženců. A hledat mír mezi šíity a sunnity.
Bojovníci Islámského státu jsou sunnité, kteří se podle všeho necítí rovnoprávní v novém Iráku. I proto se těmto bojovníkům daří v sunnitských oblastech. Bude to jistě též jeden z důvodů, proč nová irácká armáda bojuje tak špatně. A proč jsou do důležitých bojů nasazovány šíitské milice, které se netají svým napojením na Írán.
PZ: Chcete říci, že šíité jsou přirozenými spojenci Západu?
Konflikt mezi sunnity a šíity patří k příčinám toho, proč se muslimský svět nespojil a netvoří alternativu západnímu individualismu. Probíhá mimo zájem demokratických médií nebo je přímo mylně interpretován. Například stále je pěstována iluze, že nejčastějšími cíli muslimských teroristických útoků jsou Židé či lidé ze Západu. Dlouhá léta to není pravda. Nejčastějším terčem muslimských teroristických útoků jsou – muslimové. Terorismus je užíván jako nástroj vnitrokonfesního sporu, což někomu zřejmě vyhovuje. Jenže občas se to může vymknout z rukou.
PZ: Tak ještě jednou: při bojích v Iráku a v Sýrii se šíité jeví jako spojenci Západu?
V této chvíli a v této oblasti ano. Jenže nikoliv pro Turecko či Saúdskou Arábii. V Jemenu dnes probíhá válka mezi sunnitskou hlavou státu a šíitskými povstalci. Podle vzoru Spojených států vytvořil sunnitský, konkrétně wahhábistický Rijád proti povstalcům v koalici bojujících států – a pod touto hlavičkou v rámci operace Decisive Storm bombarduje šíitské pozice. Třeba letiště v Saná chvíli předtím, než tam mělo přistát letadlo i íránskou humanitární pomocí…
PZ: Jen jestli to byla humanitární pomoc…
Máte pravdu, to nevíme. Ale tahle úvaha směřuje jinam. Saúdská Arábie se začala učit v posledních týdnech užívat přesně naváděné bomby. To je velmi nepříjemná informace pro Izrael. Zvláště v tuto chvíli, kdy světové agentury přinášejí zprávu, že ministerstvo zahraničí USA odsouhlasilo prodej 1600 řízených bomb do Sjednocených arabských emirátů, což jistě není koncová adresa dodávky.
PZ: Myslíte si, že komplikující se situace na Středním východě je důvod, proč ve Washingtonu nehrotí v této chvíli konflikt na Ukrajině?
Ano, ale situace se komplikuje i v Asii. Tento týden se konal tzv. Dialog Shangri-La. To je pacifická obdoba Mnichovské bezpečnostní konference. V singapurském hotelu Shangri-La se od roku 2002 schází představitelé vlád a veřejně diskutují o bezpečnostních tématech. Letos došlo k příznačné výměně názorů náměstka ministra obrany USA a zástupce náčelníka generálního štábu Čínské lidové osvobozenecké armády. O plavbě v Jihočínském moři. Americký zástupce hájil svobodu plavby, čínský svobodu moří pro obchodní loďstvo a naznačoval, že americkému zástupci jde o volný pohyb válečných lodí a letadel USA.
PZ: Spor se vede o tamní ostrovy, na které si činí nárok celá řada států. Nezdá se Vám, že čínská vojenská výstavba na nich je uzurpací?
Myslíte něco jako přisvojení si ostrova Guam, který Spojené státy takzvaně koupily od Španělska poté, kdy je porazili ve válce? A dnes tam mají vojenskou základnu pro celý Pacifik? Podstatné je něco jiného. Je třeba hledat nevojenská řešení i těch nejkomplikovanějších sporů. Není třeba přitom podléhat slepému pacifismu. Stačí pragmatický poznatek, že v 21. století zatím žádná válka ani barevná revoluce problémy nevyřešila, ale zkomplikovala.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího
