Nielen ostatný „biely“ svet, ale najmä Európa, hrdá na slávne a na mýtoch založené tradície, veľmi zle znáša ústup z ekonomickej, politickej i kultúrnej slávy. Veď ho sprevádza nielen bolestná prestavba identity, ale aj pre belochov rovnako bolestné zosadzovanie z piedestálu, ktoré v horšom prípade prechádza do prepólovaného rasizmu. A nebiely zvyšok sveta, veľmi, veľmi dlho odstavovaný od žľabu, sa prebúdza. Možno aj s túžbou po odvete…
Leč přiznejme jistou historickou ironii zvratu, kdy se vedle Číny pomalu a jinak, ale vzmáhá i další titán expanzí kapitalismu a Západu kdys znásilněný, uvržený na dvě století do úpadku a bídy, protože podřízení systému světového kapitalistického trhu znamenalo rozvrat jejich hospodářské struktury: Indie (přičemž oba tyto starověké asijské kolosy ještě v závěru 18. století ekonomicky i sociálně převyšovaly zbytek světa).
Antirasismus jako politický kapitál
Foto: Michael Kocáb
Autor foto: ChewieDC
Ústup z ekonomické, politické, a na ně navázané, jelikož z nich živené, kulturní slávy, provázený bolestivou přestavbou identity nedobře snáší zvláště Evropa, hrdá na své slavné, na mýtech založené tradice. Pro bělocha je rovněž bolestné jeho sesazování z piedestalu, v horším případě přecházejícím do přepólovaného rasismu. Pod pichlavým vlivem této rasistické ironie však splaskne nejedna nafoukanost. Nebílý zbytek světa, velmi, velmi dlouho odstavovaný od žlabu, se probouzí, a nedivil bych se, kdyby v sobě dříve či později objevil touhu po odvetě.
Z nové geopolitické, hospodářské i demografické fakticity okcidentu mají rozervané, ne-li zlomené srdce i hlavu elity a což teprve chudák prostý člověk, kterému rasismus celoživotně zvedá sebevědomí. A třebaže problematiku rasismu české společnosti devalvují amorální trendoví podvodníčci a vychcánci, kteří z něj vytloukají politický kapitál (jako například vrchcáb Kocáb, jehož jedinou, ale zřejmě dostačující kvalifikací k řešení romské problematiky je, že vyrůstal v rodině protestantského pastora a kdysi zapěl „rasisty já nikdy neměl rád“) a doufají, že TOP 09 budou volit i squateři (když ne bezdomovci) a romofilové (když ne Romové), je nutno tomuto tématu přiznat vážnost a připustit, že vybízí k zamyšlení.
Kdo nejsi rasistou, hoď…
Ilustračné foto: jandudas
Vezměme si kupříkladu běžného, na první pohled seriozního a slušného člověka, který považuje za správné tvrdit o Romech, že jsou línou, špinavou a páchnoucí, nepřevychovatelnou, nevzdělatelnou, „přičmoudlou“, politicky korektněji řečeno „opálenou“ verbeží. (Tento „bělošsky“ populistický šprým chutě vytahují i konzervativní politické elity od Čunka až po Berlusconiho, který jím přivítal nového presidenta USA Baracka Obamu.) Po celý život je pak častuje podobnými degradujícími posměšky a řehoní se nechutně rasistickým vtipům na jejich účet, a takto stmeluje své bílé společenství. Západní masmédia sice již neužívají v takové míře jako kdysi rasových karikatur a falešných stereotypů, leč i dnes pravidelně objevují se v mnoha rozverně veselých televizních reklamách – jako protiklad sladké bílé krasavice, jež divákům decentně obnažuje záhyby svého sladce bílého těla a kde jakýsi neběloch koná cosi převelice směšného, pitvoří se, cupitá nebo třepe jako čurák. Je úlisně úslužný či karatisticky (ú)skočný, namísto normální mluvy kňourá anebo šišlá, bez protestu se nechává všelijak ponižovat, někdy ale vrhá perfidně krhavé pohledy, peče psy, hady a housenky, nosí komické oděvy, zejména pokrývky hlavy apod. Skrátka i nynější globálně propojené kultuře plní onu starou funkci „štěkajícího“ barbara, jako kdysi ve starověkém Řecku.
Každým takovýmto fórkem na veřejném fóru získává rasismus ve společnosti větší vnitřní oporu a legitimitu, byť nutně nemusí být navenek individuálně reflektován a explicitně manifestován, protože si jej buržoazní subjekt dostatečně neuvědomuje – viz. např. ono rázovitě evropské či středoevropské (najmě pak české, slovenské a maďarské): „Nejsem rasista, ale Romy nemám rád.“ Od sociálně demokratického středu (poněvadž levici opustil už minimálně před třiceti lety) napravo není politická strana, kde by se nevyskytl zmetek, který využívá tento rasisticky voličský potenciál a vychází vstříc, slovy buržoazních médií „vysílá signály“, této neblahé tendenci. Nezapomeňme též, že příslušníkům ozbrojených složek kapitalistického státu je rasismus, včetně své symboliky, přinejmenším blízký, nejčastěji vlastní.
Rasismus – uzávaná norma
Ilustračné foto: Katka. S.
Když ve 30. letech minulého století v Německu doutnal v národě antisemitismus, mezi lidmi kolovaly vtipy zesměšňující bohaté a mocné Židy – a nacisté, třesoucí se na židovský kapitál, mnuli si ruce. Dnešní zburžoazněný proletariát v anekdotách hrubě ponižuje chudé Romy – a vládnoucí třída kapitalismu se směje pod vousy. Díky hospodsky rozverné mytologii, navázané na rasistickou tradici majoritně bílých komunit zemědělsky a městsky usazených – cítících nepřeklenutelný odpor k nomádství a zvyklých překonávat krize vyvoláváním ambivalentních duchů pospolitosti -, se snadněji zapomene na podstatu ničemných struktur a institucí kapitalismu. Kde zpravidla končí většina státních prostředků? Kdože to vlastně kvůli své nenasytnosti zadlužil, zadlužuje a chystá se dále zadlužovat stá? Kdože si to svými pletichami a podvody z veřejného ve velkém odebral, odebírá a chystá se dále odebrat, co ještě zbylo? Kdože je to vykořisťuje v práci a odebírá jim sociální jistoty?
Ať se pošklebují „směšné“ řeči Romů (jazyk těch „druhých“, navíc minoritních a sociálně slabších je vždy zdrojem spontánního, zlého humoru moci), vyprávějí si historky, jistě i pravdivé, o tom, jak někomu cigán ukradl šrajtofli a jak by rád koláčky bez práce; kapitalistické elity moci, vyjadřující se na veřejnosti pouze vybranou, formálně uhlazenou mluvou, ideologicko-právně-ekonomicky vytříbenou, ji pak v klidu a bez větší námahy „vybílí“ státní kasu, ukradnou společné bohatství nevytvořené (přírodní) i vytvořené (společenské).
Líheň neonacistických bujůvek
Ilustračné foto: Bahman Farzad
Pročpak se potom vůbec někdo diví, že sociálně „automaticky“ musí dojít v líhni neonacistické bojůvky k vyklubání deprivanta, který považuje za správné upálit romskou rodinu, včetně maličké holčičky? Vždyť za zády cítí podporu bezmála celé české „bílé“ veřejnosti, včetně politických elit.
Ani náhodou jej nemůže zastavit zástupný zákaz Dělnické strany, který neřeší příčinu opětovného probouzení obliby fašistických řešení hospodářské krize. A neřeší ani jejích reálně bolestivé dopady na chudé vrstvy všech barev pleti, mezi bílými dělníky, tzn. polarizující kapitalismus, od prvopočátku mající rasismus pod kůží. Beztak přišel pouze proto, aby na základě téměř identického obvinění byla později postavena mimo zákon Komunistická strana Čech a Moravy (politický subjekt poněkud personálně senilní, nicméně jediný levicový v buržoazním českém parlamentě), jelikož ta buržoazii rozčiluje více než všichni fašisti i s Mussolinim a Hitlerem dohromady.
Vezměme si kupříkladu historickou zkušenost z Německa, kde se s nacismem bez nějakých větších komplikací spojil kapitál nejen národní (Krupps, IG Farben), ale i americký, již tehdy spíše nadnárodní či globální (Ford, General Motors, IBM), a podpořil a profitoval z jeho militantní rasistické diktatury.
V rámci zmíněné ironie dějin ale mnoha tvarohově bělostným rasistickým ostraváčkům ze severu Moravy nezbývá, než pracovat pro globálního kapitalistu gipsy vzezření, ježto identického, indického původu, vysokoškolsky vzdělaného miliardáře „lanšmíta“ Mittala, k nerozeznání podobného snědým obyvatelům proslulých ostravských čtvrtí, Mariánských hor či Přívozu. Ať žije spojení ostravské nové (c)huti s Indií!
Rasismus nebarevný
Jenomže jak v návaznosti na postindustriální změny nebo hospodářskou krizi klesá světová výroba oceli, jdou dolů i ceny akcií světové jedničky tohoto oboru. A až bude ArcelorMitall propouštět, vylije se neuvědomělý a mnohdy zlumpačený proletariát divokého východu republiky – Ostravsko-Karvinska vztek na československých „cigoších“, místo aby demonstracemi a okupační stávkou vytáhl proti mrzkým vlastníkům (v čele s mrzkým nejbohatším indickým i evropským podnikatelem) i mrzkým nohsledům ve vedení podniku. A rovněž pak aktuální a kontinuálně mrzké vládě (poněvadž je absolutně fuk, zda zrovna modré či oranžové), která vždy a s nasazením neslouží zájmům obyčejných lidí, ale kapitálu nadnárodnímu či národnímu – minimálně tak jako jeho soudruzi, ocelářští dělníci z Mittalových továren, položených západněji od Mitteleuropy, kteří v květnu roku 2009 při výročním zasedání akcionářů v Lucemburku zaútočili dýmovnicemi a rozmlátili jim alespoň okna.
Ale abychom Ostravakum ostravskim nekřivdili, v nynějších časech třídní polarizace a bourání sociálního státu je k rasismu náchylná i německá, britská, francouzská neb italská dělnická třída. Protože je dosud masmédii a konzumem zpitomělá, třídně neuvědomělá, ideologií buržoazní společnosti obluzena,její hegemonií zotročena, neobviňuje ze svých existenčních alterací pravé původce, ale obrací svou zlobu vůči třídním bratrům. Vůči komunitě romské, turecké, arabské, albánské či jiné. Ke škodolibé radosti globální i lokální buržoazie se proletariát bílé kůže pere s proletariátem barevným a ženy proletářky přetahují se o žvanec se svými protějšky opačného pohlaví.
Místo nenávisti obdiv
Ilustračné foto: Dude Crush
Rasistická a patriarchální společnost žádá si být povalena. Nicméně po všelikerých oprávněných a spravedlivých emancipačních bojích vedených sociálními hnutími vládnoucí třída na hromadu peněz, s nimiž se hodlá podělit se zbytkem společnosti, v posledku nepřidá ani chlup. Spíše – v rámci odtučňování státu blahobytu – jich několik miliónů ubere. Barevní a ženy, jež byli donedávna pro buržoazii na celém světě pracovní silou pracovitější, levnější a submisivnější než jejich protějšky, se osmělují, dožadují spravedlnosti. Ale dostanou-li přidáno, vedle dalšího nákladu a, obrazně řečeno, ran bičem, také na mzdě, je to vždy jen na úkor bílých mužů. Což na vlastní kůži pocítily mnohé rodiny: manželky vydělávají víc, jejich partneři méně, a všichni dohromady si udržují průměrný standard jen za cenu vyššího a dlouhodobě destrukčního vypětí sil, rozpadu kvality vztahů, někdy i zadlužování. Bílí muži pak ze vzteku a blbosti upadají do grobiánského chlapáctví fanoušků sportovních klubů, nebo přímo fašizoidních či fundamentalistických osidel.
A aby vše bylo ještě absurdně ubožejší, podřízená třída buržoazii dokonce obdivuje a promítá se do ní. Místo aby ji kategoricky nenáviděla, opovrhovala jí a tuto třídní zášť jí dala náležitě pocítit, když nemá sílu na to, aby proti ní společně a soudružsky povstala, zbavila se jejího panství, případně ji zničila.
Autor je filozof a spisovateľ
Medzitituky Slovo
