V případě ekonomiky, která je umělým subsystémem přírody (či spíše subsystémem přírodě podřízeného systému kultury), mohou bez větších problémů narůstat jen virtuální ekonomické veličiny, jako je např. množství peněz v oběhu. Pokud jde o růst spojený s reálným fyzikálním významem, tj. o rozšiřování výroby a zvyšování objemu finální produkce, používá ekonomická věda pojmu růst matoucím způsobem. Tento pojem proto komplikuje správné myšlení a chápání světa. Ekonomika jako subsystém kultury, musí – má-li existovat či „růst“ – z přírodního prostředí, které je hostitelským prostředím kultury i její ekonomiky, přijímat látkovou a energetickou výživu. Pouze tak může vytvářet užitečné kulturní produkty a do přírodního prostředí je nakonec vracet jako odpad.
Vyčerpávanie zdrojov je zavádzajúci eufemizmus
Jen v tomto smyslu, tj. za cenu vyčerpávání výživy a vracení odpadů do hostitelského prostředí, by mohla ekonomika jako umělý systém uvnitř pozemské přírody (spolu s kulturou) fyzikálně růst. Ale tato zdánlivě správná systémová úvaha je stále ještě poplatná konvenčnímu myšlení. Na vysoce přirozeně uspořádané Zemi je vše mnohem komplikovanější. Pouze při nekritickém pohledu, který je dnes v ekonomických vědách i v publicistice rozšířený, se může zdát, že ekonomika, která roste, jen prostě vyčerpává hostitelský systém, ekonomickou mluvou řečeno zdroje. Ale žádné neuspořádané zdroje neexistují a pojem vyčerpávání je v případě růstu hospodářské činnosti eufemismus, je silně zavádějící. Vztah růstu a zvyšování uspořádanosti systému k vyčerpávání jeho vnějšího prostředí dává smysl jen při možnosti vzájemných přechodů látky, energie a informace mezi příslušným systémem a prostředím. Platí v onticky jednotné přírodě, kde v rámci přirozeného řádu dochází k neustálé reprodukci a zániku živých systémů uvnitř neživého i živého prostředí a kde každý živý systém musí chemické prvky, z nichž je postaven, opět vracet planetě.
Vyčerpávání prostředí nedává naopak žádný racionální smysl v rámci ontického konfliktu kultury s přírodou. Tento pojem nemůže sloužit pochopení růstu ekonomického systému, který je příjmem i vracením látek, pomineme-li energii, závislý na odlišně uspořádané přírodě. Příroda sama žádný nestravitelný odpad nevytváří a proto jej ani nemůže jinému systému vracet. Protože ekonomika jednak přímo destruuje přírodní struktury (při výrobě zboží), a jednak jejich další rozpad připravuje (po uvedení zboží na trh), je aktivně škodícím subsystémem přírody, který připomíná bujně rostoucí abiotický tumor v jejím přirozeném těle. Ekonomika totiž neumí a ani nemůže tvořit jako příroda. S výjimkou pro zemědělství musí přirozené struktury rozbíjet a nově strukturovat, musí produkovat odpad, který je obtížně stravitelný pro přírodu i kulturu.
Kultura proto přírodu nevyčerpává, ale rozvrací a zamořuje umělými produkty, které pro biosféru nejsou snadno rozložitelnými látkami, ale cizorodou a pro všechny živé systémy poškozující zátěží.
Likvidácia jedinečného prírodného bytia
Je mimo veškerou pochybnost, že v abiotické hospodářské činnosti, do níž dnes patří hromadná výroba i hromadná osobní spotřeba (včetně hromadného užívání osobních automobilů), již nemůže jít o pouhé čerpání, tj. půjčování látky a energie pro přírodu nepoškozující konstruování a užívání produktů. V nynější abioticky orientované ekonomice jde stále více o záměrné technické konstruování z vytěžených, a proto nutně poškozených a znovu jinak složených struktur přirozeně uspořádané přírody. Jde bohužel o nevratnou likvidaci jedinečného přírodního bytí, a to nejen s ohledem na meze budoucí produktivní schopnosti ekonomiky, nýbrž i s ohledem na tvořivé schopnosti přírody samé. A tuto zpravidla totální strukturní likvidaci neodstraníme ani důsledným oddělováním umělého ekonomického metabolismu od přirozeného metabolismu živých systémů.
Protože nám pro pochopení podstaty tohoto nevratně destruktivního procesu (skrytého za dnešním abiotickým blahobytem) chybějí slova, neboť přirozené jazyky nikdy nemusely podobnou situaci vyjadřovat, jsme nuceni pojmenovat tento proces dnes běžnými pojmy „ničící privatizace, loupežná krádež“. Jde tedy o zcizování jedinečných abiotických i biotických částí celistvé přírody mladou a odlišně uspořádanou kulturou. Víme však, že pojem zcizování podstatu problému stále plně nepostihuje. Způsob návratu přírodě zcizených a po té odlišně kulturou uspořádaných struktur zpět do přírody, nebo jejich rychlou a od přírody izolovanou kulturní recyklaci, zatím neznáme.
Výsledkem nadměrné ekonomické aktivity v nynějším predátorském duchovním paradigmatu kultury je proto nejen nebezpečné snižování přirozené uspořádanosti Země, zmenšování rozlohy (drobení) přirozených ekosystémů, ale také poškozování člověka a přírody umělým technickým metabolismem. Výsledkem je ztráta přirozené informace (uspořádanosti), zamořování Země produktivními i spotřebními odpady.
Konvenční ekonomické myšlení však vytrvale spojuje hospodářský růst pouze s rozšířenou představou zvětšování blahobytu lidí, přičemž odhlíží nejen od toho, jak a na úkor čeho se blahobytu dosahuje, ale i od toho, že tyto statky nejsou ani v rámci příslušné země, ani v rámci planety spravedlivě rozdělovány. Toto myšlení nebere v úvahu, že ekonomický růst zahrnuje rozšiřování měst, komunikací a spotřební techniky a že musí probíhat na úkor úbytku biologicky aktivní půdy, volně žijících zvířat a vegetace, tj. za cenu zatlačování původní přírody, s níž lidský organismus, a to navzdory technickému a ekonomickému vývoji, zůstává sourodý.
Odpad ako dedičstvo ďalším generáciám
Záměrně tu odhlížíme od faktu, že ekonomickou aktivitu dnes provází rozvinutý finanční trh, který kvantitativními abstrakcemi a propočty celý problém zkresluje, v jistém smyslu kryje. Dnes však již pozitivně víme, že finanční obchodování svým objemem mnohonásobně překračuje objem produkce zboží a služeb a že podnikatelům nabízí vyšší zisky než tradiční ekonomika. Víme, že národní státy jsou dnes slabé a velké podniky a banky naopak silné a že politická kontrola ekonomiky včetně finančního sektoru je už dlouho nedostatečná. V situaci, kdy banky půjčují peníze na splácení úvěrů v jiných bankách, se po sérii takových kroků může stát, že nikdo v příslušné zemi (ale ani v planetárním měřítku) neví, kolik peněz je vlastně v oběhu. Z hlediska účinné kontroly ekonomiky politikou by bylo logické, že přibližně tolik, kolik bylo vytvořeno společenského bohatství, kolik bylo vyrobeno užitečného zboží a kolik je poskytováno služeb. Víme však, že je to mnohonásobně víc, protože právě tímto způsobem se dnes uplatňuje anonymní moc korporací a místní i světové finanční oligarchie.
V souvislosti s hospodářským růstem vznikají však i další problémy. Upozorníme tu pouze na jeden z nich. Abstraktní ekonomické přístupy nemohou brát v úvahu, že užívání jednoho druhu zboží, např. osobních automobilů, vyvolává řetězovou reakci opatření, která znovu destruují přírodu, aniž by občanům či místní kultuře přinášela příslušný užitek. V případě výroby a užívání osobních automobilů jde například o stavbu a údržbu komunikací, čerpadel pohonných hmot, restaurací, parkovišť a garáží, o přestavbu měst a budování obchvatů obcí, o výstavbu rozsáhlé a na zábor půdy náročné dálniční sítě. Jde však také o rozšiřování zdravotní a policejní služby, prodejen, reklamy, opraven, pojišťoven, nemocnic atp. Investice do všech těchto činností se totiž stávají součástí hrubého domácího produktu (HDP), který je pak pouze fiktivním ukazatelem zlepšování podmínek lidského života. A již na tomto jediném příkladu vidíme, že množství peněz v oběhu (zachycených v údajích o HDP) nemůže odpovídat množství užitečného zboží a služeb pro občany. Nemůže odpovídat užitku hospodářské činnosti, který rovněž neumíme definovat. Jinými slovy, HDP nás neinformuje o ničem podstatném pro člověka, kulturu a přírodu.
Připomeneme-li na závěr ještě jednou zapeklitý problém odpadu, pak se HDP jako ukazatel růstu hospodářství rovněž neosvědčí. Když se nám například podaří polovinu výrobního odpadu a polovinu spotřebního odpadu znovu uměle recyklovat na použitelné zdroje, pak se hospodářský růst vyjadřovaný v penězích přiměřeně zvýší, ale reálný růst (množství zboží a služeb, velikost užitku pro občany) se sníží. V případě odpadů to zatím není příliš patrné jednak proto, že technicky vyspělé země dovozem surovin ponechávají těžební odpad v příslušné méně technicky rozvinuté zemi, a jednak proto, že část svého spotřebního odpadu do nich přesouvají. A tak nakonec problém recyklace abiotického odpadu, podobně jako proces oteplování planety, lehkomyslně ponecháváme jako úkol, který by měly řešit příští generace.
Veľká ekonomická krádež prírodného bohatstva
Problém hospodářského růstu by se snad částečně vyjasnil tím, kdybychom zřídili „konto Země“ a začali přírodě platit za tzv. „zdroje“, tj. kdybychom s přírodou jako zvláštním „podnikatelským subjektem“ uzavřeli smlouvu o prodeji, recyklaci a dalších službách. Ale i tak bychom narazili na další, tentokrát ryze kulturní překážku. Příroda sice dnešní ekonomice zadarmo dodává všechny polotovary včetně ekonomicky aktivních lidí, ale živou práci těchto lidí, kterých v planetárním měřítku přibývá, ekonomika, která je způsobem aplikace vědy zaměřená jen na úsporu výrobních nákladů, stále méně potřebuje. Všechny dnešní vyspělé ekonomiky se potýkají s nezaměstnaností, kterou bude obtížné řešit i proto, že převážná část populace, která má vrozené předpoklady pracovat v zemědělství, v řemesle či v průmyslu, postrádá analogické předpoklady pro tvůrčí práci v sektoru řízení a správy kulturního systému. A tak nejen proces poškozování Země, nýbrž i proces poškozování člověka ztrátou smysluplné práce jsou empirickými důkazy nepřiměřeného vykořisťování aktivity neživých přírodních sil. Jsou hmatatelnými důkazy velké ekonomické krádeže přírodního bohatství, dokladem nevratného pustošení přirozené uspořádanosti Země.
Dnes se občas objevují formulace, že žijeme na dluh vůči příštím generacím, na dluh vůči Zemi. S touto formulací, i když rozumíme jejímu duchu, vzhledem k výše uvedeným argumentům nemůžeme souhlasit. Dnešním nevratným poškozováním přírody děláme totiž „dluhy“, které v principu nelze splatit. To, co odnímáme přírodě jí neumíme vrátit. Příštím generacím připravujeme vážné existenciální starosti, protože jim předáváme vyčerpanou, zpustošenou a extrémně vysokou spotřebou zamořenou Zemi.
Profesor Josef Šmajs pôsobí na Masarykovej univerzite v Brne, prednáša ontológiu, gnozeológiu a filozofiu. Dlhodobo sa zaoberá filozofickou problematikou vedy a techniky, otázkami vzťahu prírody a kultúry.
Medzititulky Slovo
Foto: Joost J. Akker IJmuiden
