Představme si, že vláda padla. Ve všech větších městech probíhají masové demonstrace, většina podniků a úřadů přerušila svoji činnost v důsledku generální stávky. V jednotlivých městech se z řad občanských aktivistů urychleně formují stávkové výbory, které vytvářejí celostátní síť s jediným požadavkem: odstoupení vlády a vypsání předčasných parlamentních voleb. Pod masovým nátlakem rozhořčených občanů a po selhání všech pokusů o silové řešení, vláda a parlament na požadavky občanů přistoupily. Budou vypsány předčasné volby
Co tedy způsobuje dočasnou a jen současnou pasivitu? Proč zje nejsou masové demonstrace, když volání po silném vůdci, který zde „udělá pořádek“ a které se nyní pojí s iluzemi o významu přímé volby prezidenta. Jak je zřejmé, kult osobnosti je v naší spoločnosti stále živý.
Již v tomto faktu, volání po vládě pevné ruky, se ukazuje hlubší příčina občanské pasivity. Tento výzkum bychom jistě neměli přeceňovat, není zde podrobnější analýza tohoto postoje, ale přece jen něco důležitého naznačuje. Po silné osobnosti, která nás zachrání, volají lidé bez sebevědomí, lokajské povahy, které hledají pána, k němuž by se přimknuly. Od nich nelze čekat vlastní aktivitu při řešení současné krizové situace, ale jen přidání se do davu kolem silného vůdce.
Prvním úkolem občanských aktivit je proto probuzení hrdosti a občanského sebevědomí. To je nutná podmínka pro nalezení demokratického východiska z této krizové situace.
Tímto dospíváme k další důležité příčině občanské pasivity. Jaké je vlastně ono demokratické řešení současné krize? Jak jsem již naznačil výše, není v tomto shoda ani mezi občanskými aktivisty, natož v široké veřejnosti. Poměrně záhy se sice dospělo k poznání, že pád vlády nic neřeší, avšak nic neřeší ani předčasné či řádné volby, pokud by k nim došlo. I kdybychom upnuli své naděje k ČSSD, což by na základě všech dosavadních historických zkušeností s tímto typem stran, nebylo moc prozíravé, zcela určitě nepřekročí v těchto volbách 50%. Pokud by tato strana měla vládnout, musí vstoupit do koalice. Nejméně pravděpodobná, kvůli značnému odporu významné části ČSSD, je koalice s KSČM. Pak již zbývá jen ODS a TOP09, příp. nějaká nová, zázračně se vynořivší strana.
Této pasti stávajícího politického systému si je hodně lidí vědomo. V souvislosti se silnou nedůvěrou v ČSSD, hojně rozšířenou, dospívá tak mnoho lidí k názoru, že situace je neřešitelná, a nemá tudíž smysl se o něco snažit. Mnoho z nich je přesvědčeno, že nakonec by veškerou občanskou iniciativu jen využila některá ze stran k tomu, aby se dostala k vytoužené moci. Na „lidi z ulice“, kteří bojovali za změnu, by pak velmi rychle zapomněla.
Jestliže mnoho občanů nevidí možnost zásadní změny v rámci stávajícího systému, proč ji nehledají v podobě systému nového, kvalitativně lepšího? To je složitá otázka a zde se pokusím ukázat jen jednu z příčin, proč tomu tak dosud není.
Většina veřejnosti i levicových intelektuálů si neumí představit jinou alternativu ke stávajícímu kapitalistickému systému než nějakou formu centralizované moci a plánované ekonomiky. Ale to jsme zde již měli a vracet se k tomuto neefektivnímu systému přece jen většina lidí nechce. Systémově alternativní myšlení se tak ocitá v pasti, v níž je současný kapitalistický systém sice nepřijatelný, ale systém zdánlivě alternativní rovněž. Problém je o to obtížnější, že minulý režim, sám sebe nazývající socialistickým, byl vnitřně podstatně spřízněn se současným systémem. Oba jsou založeny na nadřazenosti tzv. elitní menšiny nad většinou společnosti. Z hlediska jeho vlastní podstaty byl tzv. socialismus, stejně jako současný kapitalismus, režimem pravicovým. A proto to, co se zdá být alternativou, vlastně žádnou alternativou není, ale je jen modifikací toho, co zde máme i dnes.
Za co tedy mají lidé bojovat na ulicích a náměstích? Za návrat toho, proti čemu vlastně velmi nedávno zvonili klíči?
To je asi nejvážnější příčina pasivity většiny občanů. Nevidí alternativu, nemají vizi, za níž by stálo za to bojovat a jejíž naplnění by jim přineslo lepší život.
A zde je druhý podstatný úkol občanských aktivistů a levicových intelektuálů. Dospět k vizi nového světa a zprostředkovat ji co nejširší veřejnosti, získat tuto veřejnost pro ni a pro aktivní boj za její uskutečnění. Bez definitivního rozchodu s teorií avantgard, totalitním snem o platónském králi filosofu přetaveném do podoby vedoucí úlohy strany apod., tj. bez radikálního rozchodu se vším, co tvořilo minulý režim, se to nemůže podařit.
Tato nová vize proto musí být radikálně demokratická, a to jak ve své politické, tak i ve své ekonomické části. Jen za takovou vizi budou občané ochotni bojovat. Jen ona jim totiž může dát naději.
(Vyšlo na Britských listoch 26. 1. 2012)
