Země Maghrebu, tedy severní Afriky, jsou obydleny směsí etnických skupin, v nichž většinou původní Arabové převládají. Převládá v nich také islamská víra a politický islamismus se projevuje téměř pravidelně ve více spíše než méně militantních formách.
Západní demokracie, reprezentované předevím Spojenými státy (USA) a dnes i Evropskou unii (EU) se především z ekonomických důvodů už od poloviny minulého století úzkostlivě pokoušejí o udržení vlivu původně hlavně v zemích Arabského poloostrova. Jak ovšem postupovalo objevování ropy a současně upadala koloniální moc západu, úsilí o udržení politického a samozřejmě hospodářského vlivu postupovalo i do států Maghrebu, ba i do ásijských islamských zemí. V této úvaze ponechám (zatím) Asii stranou a budu se zabývat pouze tzv. Ligou arabských států, hlavně zeměmi Arabského poloostrova a severní Afriky – s výjimkou několka silně absolutistických monarchii ve většině z nich ona takzvaná islamská revoluce proběhla.
Západní demokracie USA a EU, reprezentovaná především Francii, Německem a Itálii, se musely relativně rychle rozhodnout, zda v nové situaci podporovat staré vlády – své dosavadní spojence – nebo postupně k moci přicházející povstalce, vedené téměř bezvýhradně islamisty. V demokracích ovšem rozhodování je zřídkakdy rychlé a snahy o kontrolu vývoje například prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN skončily bez větších úspěchů.
A tak pod záminkou ochrany lidských životů a pod tlakem především Itálie, která jsa v mizerné hospodářské situaci hleděla na postupně mizející sféru svého vlivu v Libyi, ale také Francie, Německa a samozřejmě USA se pomoc povstalcům rozšiřovala od potravin a léků na zbraně a dokonce na ozbrojenou podporu. Bez například bombardování Libye ze vzduchu a od moře by tam povstalci – militantní islamsté – byli sotva zvítězili a ostatně dodnes jejich vláda zemi zcela nekontroluje. Podobná je situace v Egyptě, Jemenu, ale svým způsobem i v Tunisku a Alžírsku. Irák a Afghanistan jsou přes intervenci NATO stále nepokojnými zeměmi, i když tam o takzvanou revoluci nešlo.
Nyní je ovšem na řadě Syrie, donedávna jakýsi spojenec západu i východu a zde se západní demokracie už sotva orientují. Rusko a Čína odmítají souhlasit s pomocí povstalcům, USA před prezidentskými volbami do žádného sporu s nimi nepůjde a už vůbec ne do intervence. Jde přitom o strategicky klíčovou zemi na hranicích s NATO (Turecko), s Izraelem, který už leta okupuje část Syrie na Golanských výšinách a s Iránem, momentálně nepřítelem západního světa na cestě k zisku jaderných zbraní a také jedním z největších světových producentů ropy. I v případě Syrie jde o etnicky smíšenou zemi s velkou křesťanskou ale i drúzskou menšinou.
Připomenu, že syrský prezident Assad jako mladý lékař a zdánlivě demokrat jen nerad přebíral vládu po smrti svého totalitářského otce. Dnes, ve snaze o udržení moci bojuje proti povstalcům už celkem bez ohledu na životy obyvatel v místech ovládaných povstalci. Ti jsou ovšem nejednotni a bez možnosti bojovat proti dobře vyzbrojené syrské armádě bez moderních zbraní.
To je zhruba situace v době, kdy se objevuje nová zřejmá provokace ve formě jakéhosi amatérského filmu „Nevinnost muslimů“ a svět se znovu stává obětí hloupostí na straně východu i západu. Dovolím si připomenout situaci před několika lety po publikaci série karikatur Mohameda v provinčních, nicméně největších dánských novinách Jyllandsposten. Dlouho se téměř nic nedělo, pak ale propukly první divoké demonstrace na dalekém východě a postupně se šířily v islamských zemích. Odvážím se tvrdit, že většina demonstrantů článek s karikaturami nikdy neviděla, že dánsky rozumí jen pár vyznavačů islámu a že sfanatizovat nevědoucí lidi pro nějakou autoritativní víru nemusí být těžké. V době moderních médií, kterými školení nejen islamisté bez problémů vládnou je to naopak celkem snadné.
Podobná situace nastala nyní. Samotný film málokdo viděl, málokdo mu také rozuměl. Všechno nasvědčuje, že jde o primitivní hloupost. Sfanatizovaným statisícům ovšem našeptávají schopní „revolucionáři“ něco jiného a bouře v islamském světě jsou hotovou věcí. Pár dnů po jejich začátku přichází o život několik amerických diplomatů spolu s velvyslancem v Lybii a situace je čím dál choulostivější. Málokdo by asi dnes chtěl být v kůži prezidenta USA. Ještěže běží prezidentská kampaň, aspoň to omluví jeho omezené reakce.
Jenže bez ohledu na volby v USA dochází k oboustranným pitomostem. Na západě kdekdo argumentuje svobodou tisku a vyjadřování, francouzský časopis ve jménu toho otiskuje ukázky z filmu a zvyšuje náklad, vůdkyně tamější krajní pravice přichází se stupidními návrhy na zahalení hlav islamských žen a údajně ve jménu rovnoprávnosti také zákazu nošení „jarmulek“, přikrývek hlavy především ortodoxních židovských mužů. Tak vnímá nacionalistická pravice rovnoprávnost, jež se ji, jaksi, netýká.
Vedle úmrtí lidi (hlavně mezi samotnými fanatickými demonstranty) se mi ovšem nejobludnějším krokem zdá být nabídka peněžní odměny za zabití tvůrce filmu ministrem pakistanské vlády, takto spojence USA. O vraždě amerického diplomata nepadlo přitom ani slovo. Předseda řečené vlády sice nabídku svého ministra odsoudil, nenapadlo ho ovšem ministra z vlády odvolat. Možná ho chce za trest poslat na čele vládní delegace do Spojených států…
To jsou příklady nesmyslných odvetných reakcí. Nejnesmyslnější ovšem je argumentace svobodou slova ve jménu nás všech. Je to opravdu tak, že kdokoli z nás může svého bližního očernit, pomluvit a urazit ve jménu této svobody, aniž by to bylo žalovatelné a třeba i trestné?
Celý život jsem za svobodu slova bojoval a stojím si za tím. Ale takto svobodný být nechci.
Foto: Záber z filmu Nevinnosť moslimov, zdroj Youtube
