Nadnárodní demokracie

Noví europoslanci zasednou do lavic složité instituce. Nikdo z nich netuší, jak budou vypadat jejich pravomoci na konci volebního období. Volby do Evropského parlamentu (EP), které proběhnou na od 10 do 13. června ve všech členských státech Evropské unie (EU), jsou součástí velkého experimentu s nadnárodní demokracií. Vzniká evropský politický systém, jehož formování nemusí být nikdy završeno vytvořením celoevropského státu. Zatím EU zůstává něco mezi tradiční mezinárodní organizací a demokratickým státem, nebo je tak trochu obojím. Největším ostrůvkem demokracie v Unii je bezesporu EP, volený na pětileté období. Světová originalita Obdobně jako Unie je i EP neobvyklou institucí. Třeba tím, že má sídlo ve Štrasburku, ale pracoviště má též v Bruselu a Lucemburku. Štrasburk je pokládán za město francouzsko-německého usmíření. Zajímavostí je, že tento triangl těsně míjí Cáchy, které si vybral jako hlavní město francké říše Karel Veliký. EP je též poměrně velkým tělesem – v době, kdy byl devíti státy založen, měl 410 europoslanců. Před posledním rozšířením už 626 a od 1. května letošního roku jich má 732. Ve světě neexistuje žádný podobný sbor, který by pracoval s takovou jazykovou růzností, pokud jde o překlad jednání a dokumentů – po rozšíření na 25 členských států s rovnými jazykovými právy se dokonce vzdálil jazykově pestrobarevným parlamentům v Indii a Jihoafrické republice. Statistikové uvádějí, že jen v roce 2001 bylo v EP přeloženo 758 tisíc stran nejrůznějších materiálů. Nejvíce do němčiny (74 tisíc), nejméně do angličtiny (58 tisíc). Samotný akt voleb do EP prochází proměnami. Když se tento, řečeno slovy Římské smlouvy z roku 1957, zástupce „lidu států sdružených v Evropském společenství“, sešel v roce 1967 poprvé, vybraly europoslance národní parlamenty. V roce 1979 se konaly první přímé volby, které proběhly podle volebních pravidel užívaných při volbě domácích sněmů. V současné době se ve všech zemích při volbách EP užívá systém poměrného zastoupení. Převládá pojetí státu jako jednoho volebního obvodu. Podle této zásady probíhají volby například na Slovensku, poprvé i v Česku, ale také ve Francii, Španělsku a Dánsku. Naopak podle regionů se konají volby třeba ve Velké Británii, Itálii a Belgii. Obě tyto zásady se kombinují v Německu.Přibližně v polovině členských zemí EU se užívá preferenční hlasování. Většinou jsou kandidujícím subjektům přidělovány mandáty pomocí d´Hondtovy metody volebního dělitele. Jak vyvážit práva Při přijímáním ústavy se často hovoří o nerovnoprávném zastoupení jednotlivých států v europarlamentu, komisi či radě. Jenže spravedlivě vyjádřit váhu jednotlivých zemní a občanů v Unii je nesmírně obtížné. EP je toho názorným příkladem. Na první pohled je zřejmé, že hlas Německa, které zastupuje 99 europoslanců, je silnější než pozice Lucemburska, které má šest europoslanců. Jeden německý europoslanec však zastupuje 826 tisíc obyvatel Spolkové republiky, kdežto Lucemburčan jen 72 tisíc. V zásadě tedy platí, že čím větší země, tím více europoslanců, ale též více obyvatel na jeden mandát. Na Slovensku, kde se volí 14 europoslanců, připadá na jeden mandát přibližně 386 tisíc obyvatel, V Česku, kde zvolí 24 europoslanců, je to okolo 428 tisíc obyvatel. A třebaže může někomu přidělené množství mandátů připadat jako spravedlivé, ve skutečnosti je ale při volbě do EP porušena jedna z nejdůležitějších demokratických zásad – princip rovnosti hlasů. Od roku 1993, kdy vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva, má každý občan členského státu EU, který žije v jiné zemi Unie, právo volit nebo být volen ve volbách v zemi trvalého pobytu. Od roku 1984 však již bylo zvoleno celkem devět poslanců v zemích, které nejsou jejich domovinou. Voleni jsou lidé s různou životní zkušeností. Například při posledních volbách do Evropského parlamentu bylo mezi europoslanci zvoleno 28 % kandidátů s praxí v národním parlamentu a 10,2 % pracovalo v minulosti ve funkci ministra. Měnilo se zastoupení žen v europarlamentu. V roce 1979 tvořily europoslankyně 16,5 % celého sboru, po volbách v roce 1999 už 29,7 %. Výsledku eurvoleb vždy hodně ovlivnila a nejspíš opět ovlivní účast. V Česku je obtížné ji odhadnout. Z přiložené tabulky vyplývá, že při volbách do EP dochází v průběhu let k poklesu volební aktivity. Analýzy ukazují, že tento pokles odpovídá poklesu účasti i ve volbách do národních sborů. Při posledních volbách se účast pohybovala od 24,0 % oprávněných voličů ve Velké Británii po 90,0 % v Belgii. Jenže v Belgii, stejně jako v Řecku a Lucembursku, je účast na volbách povinná. U nás odhady slibují účast na rakouské (49,0 %) či německé (45,2 %) úrovni, tedy spíše pod 50 %; v Česku ovšem výzkumy slibují účast nad 60 %. Motivace kandidatury Slovenští europoslanci, stejně jako jejich kolegové, budou velkými cestovateli. Kromě toho, že budou muset strávit nějaký ten čas doma, potřebují strávit jeden týden v měsíci na plenárním zasedání ve Štrasburku. Doplňující dvoudenní zasedání budou mít v Bruselu. Dva týdny v každém měsíci na ně čeká práce ve výborech, které se scházejí v Bruselu. Tam také sídlí mnozí z funkcionářů a zaměstnanců politických skupin EP. Sekretariát europarlamentu však sídlí v Lucemburku, odkud řídí generální tajemník EP práci 3,5 tisíce úředníků. To nejsou jediní zaměstnanci, také politické skupiny mají své vlastní pracovníky a poslanci své asistenty. Politické skupiny napomáhají identifikaci europoslanců s Unii a voličů s představou euroobčana. Také naši europoslanci nebudou zasedat v jednací sále podle příslušnosti k národní delegaci, ale podle zařazení do politických skupin. Těch je v současné době sedm, ne všichni europoslanci jsou zařazeni. Bude zajímavé sledovat, jak se tato situace po volbách koncem týdne promění. Očekávají se hlavě změny na levici. Ti tuzemští kandidáti, kteří jdou do světa kvůli penězům, určitě nechudnou, ale budou patřit ve Štrasburku k těm chudším. Již pro stávající europoslance se jednalo o lukrativní zaměstnání, byť ne pro každého stejně – největší roční příjem mají europoslanci z Itálie, a to 128 tisíc euro, zatímco nejméně berou europoslanci poslanci ze Španělska, kteří si přijdou na 34 tisíc euro. Zato ti, kteří se ženou do EP za slávou, budou asi zklamáni. Zviditelnit se v tělese, které má více než sedm set hlav, je velmi obtížné. I když je EP jediným orgánem Unie, který zasedá a jedná veřejně, na rozdíl od národních parlamentů se většina důležitých částí pracovního života europoslanců neodehrává na plénu, ale ve výborech. A do výborů televizní kamery pronikají jen zřídka. ;Spokojeni naopak mohou být ti, kteří se těší na práci. Roste časové vytížení – jen od roku 1990 do roku 2000 stoupl počet zasedání Evropského parlamentu ročně z 60 na 71 a počet hodin jednání ze 420 na 576 hodin. Mladá instituce Diskuse o evropských institucích často zastiňují otázku, zda existuje jednotný evropský politický systém. Zda demokratické procedury v celoevropském měřítku dokáží nahradit diplomacii mezi státy. Demokracie bývá zpravidla s parlamentem spojována ve třech rovinách: volbou poslanců, zákonodárná mocí a vyvažováním výkonné i soudní moci. V této chvíli je bezesporu nejdemokratičtějším prvkem výběr poslanců. Maastrichtská smlouva (1992) a Amsterodamská smlouva (1997) roli europarlamentu posílily a zvýšily tím nároky na jeho členy. Rozrůstá se agenda ve všech základních liniích práce ústředních zastupitelských sborů, jimiž je legislativní pravomoc, rozpočtovou pravomoc a kontrolní pravomoc. Zatím ale nedorostla úrovně práv a povinností národních parlamentů. Jenže i zvýšené legislativní pravomoci EP ponechávají zákonodárnou iniciativu na Komise či Radě ministrů; završení legislativního procesu zůstává na Radě či na dohodě s Radou. Právo odvolat komisi sice existuje, ale europarlament nikterak sám o sobě na Radu nedosáhne. Nejvíce pravomocí má EP v rozpočtové oblasti, ale i tu musí počítat s jistými limity a potřebou kompromisů. Svázané ruce mají například u pevně stanovených výdajů. Například rozpočet EU v roce 2002 nasměroval 46,2 % ze všech výdajů do zemědělství a 33,6 % na tak zvaná strukturální opatření, tj. opatření na podporu méně prosperujících regionů. Pouze 6,4 % výdajů bylo na další vnitřní politiky, například na výzkum a na sociální opatření. Dalších 5,4 % rozpočtu bylo vyčleněno k zajištění chodu orgánů a institucí EU. Pouhých 1,08 % výdajů tvořil rozpočet EP, takže jeho provoz přišel v minulém období každého euroobčana na 2,5 eura ročně. Zahraniční politika, včetně rozvojové pomoci, si vyžádaly 7,6 % rozpočtu a 2,7 % se využívalo na přípravu přistoupení nových členských států. Pokud by se ale měly v Evropské unii měnit priority, je EP mimo hru. Třeba omezení celkových výdajů na zemědělství vyžaduje zásadní politické rozhodnutí na úrovni summitu členských států EU. Vliv EP Diskuse o vznikání evropského superstátu jsou víc než předčasné. Unijní výdaje představují přibližně tři procenta veřejných výdajů všech členských zemí Unie, zbývajících 97 % výdajů zůstává na státní úrovni či v rukou samosprávy. Otázkou ale je, kam bude – třeba v souvislosti s přijetím ústavy EU – směřovat další vývoj: zda pozice EU posílí, nebo zeslábne. Současně se může změnit i role EP, a to dokonce v průběhu jednoho legislativního období. Jenomže i když volby europoslanců získávají demokratický ráz, vliv EP na zákonodárnou činnost i kontrola komise či rady je stále na hony vzdálen zvyklostem z vnitrostátní politiky členských zemí. Nutno ale říci, že nikde není dáno, že fungování nadnárodního společenství – jako je Unie – musí nutně probíhat podle demokratických zásad. Ovšem již dnes je při zavádění demokratických principů do své práce Evropská unie nejdál ze všech mezinárodních organizací. Autor (1948) je spolupracovníkom týždenníka SLOVO