Ne, nemám na mysli nějakého politicky se angažujícího pravoslavného kněze, ani někdejší Festival politické písně v Sokolově. Slova politický pop se mi derou na jazyk v souvislosti s třicátým výročím rozvodu českého a slovenského národa, rozvodu, který se oslavuje jako vznik samostatné nebo také osamělé České republiky.
Pravda, byl to rozvod rychlý a pokojný, který dojednali Václav Klaus a Vladimír Mečiar s tichým souhlasem Václava Havla, jenž poté, co neuspěl ve volbě prezidenta Československé federativní republiky na další volební období, pochopil, že už mu zbývá jediná šance – být zvolen prezidentem samostatné republiky české. Na názor občanů se nikdo neptal, stejně jako se většina rozvádějících se manželů neptá na názory svých dětí. Žádné referendum vypsáno nebylo a rozchod se upekl v rekordně krátké době na půli cesty mezi Prahou a Bratislavou v brněnské vile Tugenhad.
A dnes se tedy oslavuje výročí toho podrazu, který si po třiceti letech pochvaluje ani ne polovina dnešních občanů České republiky a pouhých 47 % občanů SR. (Tedy pokud se dá věřit výsledkům sociologických průzkůmů publikovaných v médiích.)
Nejvíc si třicet let starý rozvod pochvalují představitelé obou republik. Což je pochopitelné, protože kdo ví, jaké by byly jejich kariéry, kdyby k rozvodu nedošlo. Já sám jsem si dopřál vánoční projev prezidenta České republiky, který byl současně jeho posledním poselstvím českému národu, a dnes projev předsedy Senátu pana Vystrčila. Oba jsou to Milošové, stejně jako byl někdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, ale za to nikdo z nich nemůže, jména si člověk nevybírá, ta nám vybírají naši rodiče. Ovšem názory a životní dráhu si do jisté míry vybíráme sami, i když někdy jsme ke své volbě dotlačeni rodinou, přáteli, životními partnery či politickými okolnostmi. Nebudu tedy a ani nemohu zodpovědně zkoumat, kdo donutil Miloše Zemana k tomu, aby vyměnil profesi prognostika za profesi politika, která ho vynesla až na Hrad, ani co dotlačilo Miloše Vystrčila k výměně učitelského povolání za povolání politika, jež ho přivedlo do Valdštejnského paláce, odkud už je to na Hrad co by kamenem dohodil. Ale mohu zkoumat a hodnotit jejich projevy.
Ten první, Zemanův, mi připomněl vltavský parník nečekanmě nabírající vodu a proto rychle směřující do přístavu, kde by chtěl zakotvit v síni slávy, zatímco Vystrčilův eskamotérský pokus o popření Archimedova zákona, který – jak známo – praví, že těleso ponořené do kapaliny je nadnášeno silou rovnající se váze kapaliny tělesem vytlačené.
Co přesně vytlačil předseda Vystrčil bohužel nevím, protože celou tu dobu, co mluvil, jsem vzpomínal na to, jak při své návštěvě Tchajwanu prohlásil: „Jsem Tchajwanec!“ Zlí jazykové ho tenkrát osočovali, že chtěl napodobit amerického prezidenta Kennedyho, ale já si myslel něco úplně jiného. Byl jsem přesvědčený, že se tak chtěl Tchajwancům nevtíravým způsobem omluvit za to, že jsme si přivlastnili jejich verzi EET a účtenkové loterie. Dnes ovšem vím, že jsem se mýlil. Elektronická evidence tržeb byla u nás zrušená, a to za výrazného přispění našeho Senátu a jeho předsedy. Věčná škoda, že pana Vystrčila nevzali Tchajwanci za slovo a neudělili mu své státní občanství. Už mohl vyzývat k jednotě je a ne nás!
Dnes večer nás ovšem čeká ještě vystoupení předsedy vlády a říká se, že nejlepší nakonec. Ale já už si ho asi odepřu. Jednak nemusím mít všechno a navíc pan premiér Fiala zhusta vysílá různé signály, kterým nerozumím. Jako branec od dětství vážně nemocný, jsem kdysi dávno nebyl odvedený a dostal jsem modrou knížku. Takže jsem se nedostal k vysněné armádní složce, kde by se mi bylo dostalo i šifrantského výcviku. Tím pádem dnes neumím dešifrovat ani páně premiérovy signály. Ať se snažím, jak se snažím! A jediné, co mě uklidňuje, je, že náš příští prezident s lipovými ratolestmi to zvládne i za mne levou zadní…
