K porážce Ruska by musel Západ do ukrajinské anabáze vstoupit doopravdy, nejen hecováním prezidenta Zelenského a Ukrajinců. Jenže to se nestane. Takže si Ivan Hoffman klade otázku, co může Ukrajina ve válce, která už se přehoupla přes půlrok, vlastně dokázat.
Z historie známe války, ve kterých se slabší vzdali bez boje, který nešlo vyhrát, i války, kdy slabší bojovali, i když věděli, že prohrají. Když Československo v srpnu 1968 přepadly armády Varšavské smlouvy pod záminkou internacionální pomoci, na ozbrojený odpor nenarazily. Reagovali jsme „pasivní rezistencí“. Předností nenásilného odporu bývají ušetřené lidské životy. Kdybychom bojovali, mrtvých by tenkrát nebylo 137, ale tisíce. Národům, které se nebrání, ale chybí v učebnicích dějepisu kapitoly o hrdinství, které si připomínají příští generace.
Vybavuji si, jak se tenkrát diskutovalo, zda jsme se měli, či neměli bránit. Jako teenager jsem měl jasno, že jde o princip a s okupanty že je třeba se porvat, abychom se nemuseli stydět za zbabělost. O pasivní rezistenci rozhodli staří, kteří tehdy ještě pamatovali druhou světovou válku, uměli si představit smrt a bylo jim jasné, že nám nemá kdo přijít na pomoc. Obětovat životy za socialismus s lidskou tváří, když jsme v minulosti nepozvedli zbraně proti Hitlerovi? To od našich politiků skutečně nehrozilo.
Válka na Ukrajině se prezentuje jako příběh s otevřeným koncem, ale již dnes lze přemýšlet nad smyslem tohoto marného boje, neboť informace z bojiště pro Ukrajince nevypadají dobře. Ukrajinský prezident nevolí mezí vítězstvím a porážkou. Rozhoduje leda o tom, kolik se v učebnicích dějepisu bude oslavovat ukrajinských hrdinů, pobitých ruským dělostřelectvem. Pokud se tedy bude na Ukrajině ještě vyučovat z vlasteneckých ukrajinských učebnic.
Ukrajinských mrtvých hrdinů přibývá díky vojenské, finanční a logistické podpoře Západu, který sleduje vlastní zájem zadržování a oslabování Ruska. Povzbuzování Ukrajinců, že mohou Rusko porazit a stát se západní liberální demokracií, členem EU a NATO, může válku pouze prodloužit. Aby ukrajinští vojáci neumírali zbytečně, a Rusko bylo poraženo, musel by do „války Američanů s Rusy do posledního Ukrajince“ vstoupit Západ doopravdy. A to se nestane. Za útrapy světové války Ukrajinci Američanům nestojí.
Šanci vyhnout se marnému boji Ukrajinci zřejmě ztratili při Majdanu 2014. Od tohoto převratu jsou logikou historie, kterou dnes jako kdykoli v minulosti píší silnější, na cestě do záhuby. Svět si bude pamatovat, jak se Ukrajinci bránili ruské přesile, a Ukrajinci budou vzpomínat, že než by se smířili s potupnou neutralitou, nechali se raději připravit o území, na kterém nechali v předem prohraném boji vykrvácet své hrdiny. Odpověď, zda to mělo cenu, závisí na tom, koho se ptáme. Vlastenci a nacionalisté bez zaváhání odvětí, že umírat byla dobrá volba.
Kdo si prostý lidský život cení víc než hrdinský zápis do historie, ten v předem prohrané válce smysl nevidí. Jenomže s prvním výstřelem ve válce se mír stává sprostým slovem. Nebránit se vypadá jako zbabělost a jít na smrt se bere jako výzva osudu. Zpětně je jasné, že neutralita byla od Ruska onou mafiánskou nabídkou, kterou nelze odmítnout. Západ Ukrajincům namluvil, že lze…
To my bychom v šedesátém osmém brali neutralitu všemi deseti!
(Text vyšiel na ParlamentníListy.cz 4. 9. 2022)
CELÝ SERIÁL: POHLED IVANA HOFFMANA
