Tato esej z prosince 2021 je součástí nové ročenky „Levicové strategie v době pandemie Covid-19 a po ní,“ kterou připravuje politická nadace transform!europe. Obsah ročenky si můžete prohlédnout zde.
V posledních letech se mezinárodní aréna vyznačuje rostoucím napětím mezi velmocemi, které je doprovázeno rostoucí militarizací – to vše navzdory rostoucí klimatické nouzi a pandemii Covid-19. V současné době existují ve světě dvě vážná místa vojenského napětí – ve východní části Evropy na hranicích s Ruskem a v Černém moři a v Asii v Jihočínském moři. Obě místa jsou potenciálními ohnisky konfliktu mezi velmocemi s nepředvídatelnými, ale s největší pravděpodobností ničivými důsledky. Ve východní části Evropy se Rusku, USA a Evropské unii nepodařilo po skončení studené války vytvořit inkluzivní bezpečnostní systém. Rozšíření NATO až k bezprostředním hranicím Ruska se stalo výrazem vojenského a bezpečnostního soupeření mezi Západem a Ruskem. Nyní již můžeme s jistotou konstatovat, že rozšíření NATO nepřineslo Evropě více bezpečnosti, naopak vytvořilo spirálu bezpečnostních dilemat.
V Asii se v posledních čtyřech desetiletích připravoval vzestup Číny. Čína dokázala obnovit své hospodářství a obnovit své regionální i globální ambice. Během posledního desetiletí začala Čína – země ovládaná komunistickou stranou – vykazovat mnoho rysů moderní velmoci, včetně rostoucího technologického náskoku a jedné z největších světových armád a námořnictva. Iniciativa Pásmo a stezka velmi jasně ukázala, že Čína má skutečně globální ambice a zájmy, které zahrnují novou koncepci rozvoje (kterou Západ po studené válce opustil), nový důraz na geopolitiku, která zahrnuje infrastrukturu a zdroje, a konečně jasnou ambici posílit své hospodářství do budoucna.
Tento článek se snaží lépe porozumět příčinám krize ve vztahu k Rusku v Evropě a vzestupu Číny v Asii (a celosvětově) v kontextu globální finanční krize v letech 2007/2008 a jejích důsledků. Krize otřásla pilíři západní hegemonie a zpečetila již probíhající změny v politické ekonomii globálního systému. Podkopala ideologické základy západní hegemonie, včetně kapitalismu úspor a západocentrické neoliberální globalizace, a způsobila vážnou krizi mezinárodních institucí a jejich zavedených postupů. Navíc zpochybnila prestiž USA jako globálního lídra s věrohodnou vizí budoucnosti a otevřela cestu k tomu, co Gramsci nazval interregnum, pro které je typická dysfunkce zavedených institucí a praktik na jedné straně a zvýšená ideologická polarizace a nejistota na straně druhé. Důsledky krize jsou tedy dlouhodobé – globální finanční krize byla spíše organická a systémová, než aby byla jen další z konjunkturálních krizí kapitalismu. To znamená, že dysfunkce a rozpory systému mohou být samy o sobě transformační silou pro jeho překonání.
Politické reakce velmocí na hospodářskou krizi se neprojevily všechny najednou, ale když se projevily, vytvořily geopolitické napětí. V roce 2013 Čína vyhlásila záměr vybudovat nový hospodářský pás Hedvábné stezky a zároveň zahájila výstavbu budov na sporných územích Spratlyho a Paracelských ostrovů v Jihočínském moři. V roce 2014 se Čína stala největší světovou ekonomikou z hlediska PPP (Purchasing Power Parity – parity kupní síly), ekonomicky předstihla USA a má vyhlídky stát se největší ekonomikou světa. Tento ukazatel jen potvrzuje obecný trend směřující k tomu, že nové těžiště kapitalismu se nenachází v atlantickém světě, ale v Asii s Čínou v jeho středu. Rusko zasáhlo na Ukrajině a anektovalo Krym, čímž zároveň posílilo svůj strategický vojenský potenciál vůči USA a deklarovalo svou nepodřízenost západní hegemonii a zároveň proklamovalo své vlastní národní zájmy a civilizační jedinečnost. Obě tyto události lze považovat za výzvu uspořádání po studené válce (nebo podle některých „liberálnímu mezinárodnímu řádu“).
Reakce Západu na změnu geografie globálního kapitalismu a globální finanční krizi byla opožděná a většinou špatně odhadnutá. Byla také komplikována pokračující politickou krizí na domácí scéně. V oblasti hospodářské a sociální politiky se západní demokracie do značné míry spoléhaly na úsporná opatření a socializaci soukromých dluhů (zatímco zisky zůstaly notně zprivatizované). Tato chybná interpretace krize a jejích dopadů s sebou přinesla nejen vážné sociální dopady, ale také politické důsledky pro západní demokracie. Vzestup populismu na Západě naznačoval, že v jádru západních liberálních demokracií je něco shnilého, a zároveň rostla poptávka po změně. Globální finanční krize se stala také krizí demokratického systému, přičemž západní establishment odmítl nabídnout jakýkoli seriózní program zásadní změny v rámci neoliberálního paradigmatu, který je založen na strategickém oddělení ekonomiky od demokratické politiky. Krize západní demokracie umocněná globální finanční krizí byla navíc příliš často chápána pouze jako vnější problém, způsobený neposlušným Ruskem.
Místo reformy hospodářské a sociální politiky zkrachovalého neoliberálního modelu Západ vyvinul tři hlavní strategie: vojenskou expanzi zejména prostřednictvím NATO, ideologické zpochybňování svých konkurentů a externalizaci svých vnitřních problémů. Nicméně tyto strategie je třeba vnímat tak, čím ve skutečnosti jsou – jako chorobné symptomy odumírajícího systému v rámci probíhajícího interregna.
Expanze, zpochybňování a externalizace problémů jako chorobné příznaky
Krizi vztahů s Ruskem nelze chápat mimo proces rozšiřování (jinými slovy expanze) NATO a EU ve východní Evropě. Zatímco Rusko vnímalo rozšiřování EU až do roku 2013 poměrně neutrálně, rozšiřování NATO bylo od počátku 90. let 20. století vnímáno jako negativní proces ovlivňující ruskou bezpečnost. Navíc se zdálo, že rozšiřování NATO je v přímém rozporu s duchem mírového ukončení studené války v Evropě. Z dráždidla pro slabé Rusko v 90. letech se rozšiřování NATO změnilo v závažný problém vnímaný jako „hrozba“ pro konsolidované Rusko 21. století. Události na Ukrajině na přelomu let 2013 a 2014, které internacionalizovaly vnitropolitickou krizi, připravily půdu pro potenciální členství Ukrajiny, která s Ruskem bezprostředně sousedí. Pomohly také legitimizovat účel NATO a navýšit jeho vlastní rozpočet i rozpočtové položky jeho členů na obranu až na 2 % HDP. Kromě toho ukrajinské heslo „revoluce důstojnosti“ znamenalo také odmítnutí Ruskem vedeného euroasijského integračního programu, který byl do značné míry vytvořen podle vzoru EU a snažil se ekonomicky integrovat většinu postsovětského prostoru a zachovat roli Ruska jako regionálního hegemona. V tomto smyslu se rozšíření Evropské unie nevyhnutelně střetlo s ruskými ambicemi v ekonomické oblasti.
Nicméně mnohem závažnější bylo potenciální nebezpečí, že se Ukrajina stane členem NATO, což vedlo k anexi Krymu (podle Ruska šlo o „sjednocení Krymu“), intervenci na východní Ukrajině a nakonec k ruskému útoku na Ukrajinu. Navzdory vlastenecké legitimizaci těchto opatření byl jejich skutečný účel strategický a bezpečnostní. Ruské chování bylo jednostranné, ale ve skutečnosti jen zrcadlilo praktiky USA, které poměrně často projevovaly neúctu k mezinárodnímu právu a zároveň otevřeně (vojensky) zasahovaly do suverenity jiných států či politických společenství za účelem prosazení bezpečnostních či ekonomických zájmů USA. Ve vztahu k Rusku USA jednoduše dosáhly bodu zvratu – Rusko přestalo respektovat specifické postavení USA jako jediného globálního hegemona, který smí porušovat a zároveň prosazovat pravidla. Ve skutečnosti si Rusko v tomto ohledu nárokovalo vlastní výsady.
Krize na Ukrajině otevřela celou skříňku problémů, které se v posledních dvou desetiletích připravovaly. Často také nebyly vnímány v souvislosti s globální finanční krizí, stejně jako s neúspěšným „unipolárním momentem“ USA. Za prvé, vnitropolitická krize na Ukrajině souvisela s velkými ekonomickými problémy ukrajinského oligarchického kapitalismu, které byly umocněny místní verzí krize. Za druhé, proces přistoupení k EU – v podobě asociační dohody, z níž měl prospěch především evropský a ukrajinský kapitál – spolu se změnou politického režimu v Kyjevě na režim se silnou proevropskou rétorikou a narativem byl dobrým řešením skutečné vnitřní krize evropského projektu. Stručně řečeno, zatímco jihoevropské členské státy byly podrobeny nucené europeizaci s novými úspornými opatřeními, která ničila jejich sociální a veřejnou sféru a zahladila sliby konvergence, obrázky z kyjevského náměstí Majdan s mořem vlajek EU potvrzovaly přitažlivost téže EU se stejnými sliby konvergence. Takto byly události v Kyjevě do značné míry prezentovány v evropském politickém mainstreamu. Vývoj na Ukrajině také posílil tendenci EU projektovat nikoli zdánlivou „měkkou moc“, ale „úzkou moc“ ve smyslu Karla Deutsche. O úzké moci Deutsch říká: „Moc v tomto úzkém smyslu je priorita výstupu před příjmem, schopnost mluvit místo naslouchat. V jistém smyslu je to schopnost dovolit si neučit se.“ Politika EU vůči východní Evropě byla z hlediska svého deklarovaného cíle na Ukrajině zcela neúspěšná, neboť nedosáhla svých hlavních proklamovaných cílů – podpory stability a míru.
Ideologický spor se velmi rychle stal další strategií, jak zmírnit narůstající rozpory a problémy. Přesněji řečeno, stal se odpovědí na rozpadající se hegemonii, která je explicitně či implicitně zpochybňována nejen ze strany Ruska a Číny, ale také zevnitř západních společností. Podmínky interregna naznačují koexistenci různých a soupeřících hegemonických projektů ve stejnou dobu. Jedním z klíčových rysů tohoto interregna je, že je spíše postliberální (zejména v západním kontextu, kde by neliberální tendence měly být vnímány jako do značné míry postliberální), což znamená, že klasický liberalismus je stále více ideologicky zpochybňován disentními hnutími a strukturálně velmocemi. Západní establishment na tuto novou situaci, která zpochybňuje jeho zdroje postavení a moci, reagoval rostoucí ideologickou konsolidací (která podkopává klíčové principy liberalismu, jako je názorová rozmanitost a tolerance) na domácí půdě. Kromě toho postupně formuloval nový narativ o boji mezi demokracií a autokracií. Nedávno Bidenova administrativa uspořádala „summit pro demokracií“ (prosinec 2021), jehož cílem bylo využít demokratický narativ k legitimizaci a prosazení vedoucí role USA ve světových záležitostech, zejména s ohledem na jejich soupeření s Čínou. Skutečná praxe opět podkopala normativní rozměr americké politiky, protože skutečný výběr pozvaných účastníků nebyl diktován kvalitou jejich demokracie, ale užšími zájmy USA. Nesoulad mezi rétorikou a realitou není u velmocí ničím neobvyklým, v případě USA je však kontextualizován vleklou krizí amerického vůdcovství/hegemonie, kterou opět umocnila globální finanční krize a trumpovská reakce na ni.
Toto ideologické soupeření založené na narativu „demokracie versus autokracie“ je další nostalgickou strategií Západu, neboť pomáhá oživovat duchy studené války. Za prvé to ukazuje, že Západu velmi vyhovuje černobílé vyprávění, přestože se rétoricky hlásí k liberalismu. Za druhé, nostalgie je často neklamným příznakem úpadku a neschopnosti přizpůsobit se novým podmínkám a novým výzvám. Toto vyprávění je do značné míry mimo mísu, když dává Rusko a Čínu do jedné škatulky, protože postrádá strategickou hloubku a špatně chápe obě země a jejich zájmy.
A konečně třetí strategií Západu, jak se vypořádat se současnými výzvami, je externalizace problémů. To napomáhá neřešení těchto problémů, protože jejich řešení by podkopalo postavení, prestiž a moc akcionářů neoliberálního kapitalismu. Proto se krize západní demokracie a populistická hnutí, neliberalismus či sociálně konzervativní reakce, ale také vzestup konspiračních teorií, nedůvěra a dezinformační iracionalita ve veřejné sféře prezentují nikoli jako to, čím jsou – tedy důsledky neoliberalismu, individualismu a komodifikace všeho s jejich destruktivními dopady na společnost, politiku a blahobyt. Spíše jsou vnímány jako něco cizího, importovaného, a jako takové jsou tyto problémy vytěsňovány ven. Proto jsou zdrojem „hybridních hrozeb“ pro západní demokracie spíše Rusko nebo Čína než oligarchie, dobývání renty, nefunkční sociální a vzdělávací systémy a ztracená vazba mezi reprezentanty a reprezentovanými. Donald Trump tak mohl být zvolen prezidentem USA jen proto, že Rusko zasahovalo do amerického volebního procesu. Nebo je možné odpovědnost za prakticky jakýkoli nesouhlasný názor velmi snadno a mylně připsat Rusku a Číně, takže výměna názorů se stále více podřizuje logice konfliktu. Navíc se vytváří nová, velmi nebezpečná mystifikace – iluze, že geopolitické vítězství nad Ruskem a Čínou by tyto problémy nějak vyřešilo.
Tyto reakce se vzájemně posilují, ale jsou také instrumentalizovány ve stále výraznějším velmocenském soupeření, jehož klíčová dynamika však není ideologická, ale strukturální – transformace od unipolárního uspořádání vedeného USA k multipolárnímu uspořádání světa se stále více nezápadními rysy.
Rusko a Čína: Jaký typ výzvy?
Rusko a Čína jsou v současném mezidobí velmi odlišnými typy aktérů. Za prvé, Rusko lze považovat za postliberálního regionálního hegemona, který se snaží prosadit své postavení v postsovětském prostoru za každou cenu. Klíčová strategie Ruska je defenzivní a konzervativní. Z hlediska ekonomiky, vzdělání, lidského kapitálu, inovací nebo blahobytu Rusko nenabízí atraktivní domácí model ani systémovou alternativu. Z ekonomického a demografického hlediska Rusko spíše upadá, což znamená, že Putinova strategie se do značné míry zabývá „brzděním“ úpadku (po napadení Ukrajiny už ani tím ne – poznámka autorky), ale nikoli jeho zvrácením – na což dnes Rusko nemá dostatečné kapacity.
Rusko si chce udržet svůj velmocenský status jako klíč k národnímu přežití. Být velmocí není pro ruské politické myšlení nic menšího než existenční otázka. Proto je expanze západních institucí v jeho bezprostřední blízkosti čtena jako snaha o oslabení jeho postavení na jeho zadním dvorku. Na mezinárodní úrovni se Rusko angažuje v něčem, co se označuje jako neorevizionistická strategie: Rusko považuje OSN s její Radou bezpečnosti a mezinárodním právem za životaschopnou platformu pro multipolární uspořádání. Rusko však zpochybňuje praktické provádění mezinárodních norem a vládnutí, které jsou od konce studené války do značné míry založeny na unilateralismu USA. Jak naznačuje Richard Sakwa: „Ruský neorevizionismus představuje kritiku západních postupů na obranu univerzálně proklamovaných principů. Rusko neodsuzuje zásady mezinárodního práva a správy věcí veřejných, ale praktiky, které provázejí jejich uplatňování.“ Stručně řečeno, ruský neorevizionismus zpochybňuje spíše hegemonii USA a její praktiky než mezinárodní organizace, na nichž byl tento mezinárodní systém vybudován. Trvá však na rovnocenném partnerství Ruska s USA a dalšími evropskými mocnostmi a zároveň si nárokuje právo podílet se na definování pravidel. Jinými slovy, pro Rusko není „univerzalistický“ totéž co „západní“. Ke střetu s Ruskem došlo proto, že se Západu, respektive EU a USA, nepodařilo integrovat Rusko do Evropy po skončení studené války prostřednictvím společné vize. Je to paradoxní, protože včasná integrace Ruska do nově vytvořeného bezpečnostního systému by pravděpodobně nijak drasticky nezpochybnila ani projekt EU, ani hegemonii Západu jako celku. V současné situaci však odcizení Ruska a jeho neorevizionismus západní hegemonii zpochybňují. Zde můžeme tvrdit, že západní „úzká síla“ přispěla ke krizi vztahů s Ruskem, která z Moskvy – zbytečně – udělala geopolitického soupeře v Evropě.
Čína je na zcela jiné trajektorii. Za prvé, navzdory komunistické ideologii, na níž je moderní čínský stát založen, je jeho vzestup hlavním důsledkem jeho integrace do globální kapitalistické ekonomiky. Tím se Čína stává méně ideologickým vyzyvatelem a zároveň se neutralizuje její potenciál systémového vyzyvatele ve srovnání se SSSR v době studené války. Čína však možná nevědomky zpochybňuje jeden z klíčových předpokladů Západu – souvislost mezi demokracií a ekonomickou prosperitou. Nezápadní komunistická Čína je na vzestupu, což ji proměňuje ve vznikajícího regionálního hegemona (jímž byla do 19. století) a velmoc na globální úrovni. Z hlediska ekonomiky a technologií, ale i vojenského potenciálu může Čína držet krok se Západem a zejména s USA. Navíc má skutečně šanci je v nepříliš vzdálené budoucnosti překonat. Potenciál Číny tak přesahuje rámec regionální hegemonie.
Globální vzestup Číny je také historicky jedinečný, což znamená revizi mezinárodního systému. Jak říká Oskar Krejčí: „Čínský vstup do globalizovaného světového systému coby suverénní mocnost představuje geopolitický zlom, který mění uspořádání celého světa. Začalo období hledání nových pravidel světové politiky a ekonomiky. V této situaci nejprestižnější modely chování mocností, s nimiž pracuje západní teorie mezinárodní politiky, vnímají rostoucí schopnosti Číny jako základ neodvratných mezinárodněpolitických konfliktů. S ohledem na skutečnost, že tyto vize mají velký vliv na chování mocenských elit Západu, mají v sobě zakódovanou tendenci stát se sebesplnitelným proroctvím.“
Čína přitom představuje rostoucí mocnost s velmi specifickou strategickou kulturou, kterou nelze chápat pouze na základě eurocentrických předpokladů. To je velmi důležitý bod, protože ačkoli Čína jedná v rámci mezinárodního systému ovládaného Západem, má zároveň jedinečnou orientaci, která vysvětluje její zájmy, rozhodnutí a cíle. Je zřejmé, že „úzce mocenské“ přístupy, které převládají mezi západními politiky a analytiky, je budou při chápání Číny zavádět.
Selektivní spolupráce Ruska a Číny není odrazem podobných ideologií, režimních preferencí nebo politických kultur. Mnohem více vychází z jejich pragmatických zájmů, které jsou spíše bezpečnostní, strategické než pouze ekonomické. Na druhou stranu jejich spolupráce může fungovat i proto, že si Moskva a Peking uvědomují, kde se nacházejí jejich slabá místa nebo potenciální zdroje konfliktů. Tento typ pragmatismu je něco, co západní velmoci a Rusko ve svých vztazích po studené válce nedokázaly praktikovat. Házet Rusko a Čínu do jednoho pytle pouze jako „autokracie“ je obrovský omyl, který odhaluje velmi nebezpečnou ideologickou zaujatost. Ideologické vysvětlení tažení Západu proti Rusku a Číně je založeno na nerozlišování mezi ekonomickou a vojenskou velmocí, která má vlastní jadernou triádu. Stručně řečeno, západní strategie soupeření s Čínou a Ruskem je zároveň sbližuje a posiluje. To není racionální strategie.
Rusko a Čína však sdílejí poměrně důležité charakteristiky. Obě jsou outsidery vestfálského (eurocentrického) mezinárodního systému, neboť obě země do něj byly integrovány později. Být outsiderem znamená, jak ukázala Ayşe Zarakolová, „mít ontologicky nejistý vztah k Západu“. Integrace do eurocentrického mezinárodního systému se uskutečnila prostřednictvím importovaných institucí a praktik jako komplexní součásti přechodu k modernitě založené na adaptaci, imitaci a výpůjčkách západních modelů (s domácími charakteristikami) v kontextu outsiderských států. Hierarchie zabudované do moderního mezinárodního systému však stále hrají důležitou roli. Zarakolová tvrdí, že status outsidera znamená pro stát, že bude stigmatizován. Takto stigmatizované státy jednají na základě svého outsiderského statusu; ten strukturuje jejich chování v mezinárodním systému. To je velmi důležité pro pochopení zdrojů ruského a možná i čínského chování. Zarakolová to vyjadřuje výstižně: „Společenské normy maskované jako objektivní hodnocení vytvářejí a udržují mocenské hierarchie, a proto je rámec stigmatizace obzvláště vhodný pro popis vztahů v moderním mezinárodním systému.“ Ve zkratce, toto jsou tedy klíčové zdroje nerovného postavení Ruska a Číny a částečné příčiny jejich neorevizionistické kritiky Západu, která rovněž odráží jejich outsiderský status.
Západ se snaží stigmatizovat Rusko a Čínu pomocí narativů postavených na myšlenkách liberálního institucionalismu. Podle této teorie mezinárodních vztahů lze míru dosáhnout prostřednictvím jednotnosti domácích politických institucí vytvořením světa jakési demokracie definované podle západních kritérií a norem. Prosazování demokracie je způsob, jakým se předpokládá dosažení míru v dlouhodobé perspektivě. Spolupráce má být podmíněna demokratickým typem režimu. Společenské normy existující v západních společnostech a historicky vzniklé v evropském kontextu jsou opět vnímány jako objektivní (neutrální) měřítko pro ostatní. Nezápadní, či lépe řečeno hybridní charakter ruských a čínských vnitropolitických systémů, určených k řízení extrémně různorodých společností a geograficky velkých států s jejich specifickými typy politické ekonomie, je Západem využit pro účely geopolitického boje o moc. Narativ o střetu demokracie a autokracie nejenže zachovává stávající hierarchie, kdy Rusko a Čína jsou stigmatizovány a „Západ“ stojí na vrcholu pyramidy, ale má je také vyloučit z mezinárodního systému jako nelegitimní aktéry navzdory jejich strukturálnímu významu a váze. Domácí režimy se tak staly prostorem pro geopolitické soupeření, zatímco princip svrchovanosti a politické autonomie (obojí velmi západní inovace) je vážně ohrožen, aniž by byl kompenzován jakoukoli životaschopnou strukturou skutečné globální správy.
Závěrem
Globální finanční krize měla pro západní hegemonii zásadní politické a ekonomické dopady. V sázce byl celý model neoliberální globalizace, který byl hlavním paradigmatem historického vývoje v letech 1989 až 2008. Krize pomohla radikálně změnit globální politickou ekonomii a zviditelnila systémové rozpory a dysfunkce. Nadvláda neoliberálního projektu byla oslabena, ale stále žije jako „alternativa“ v rámci statu quo podporovaného západními elitami a jejich nezápadními spojenci po celém světě. Posuny v politické ekonomii však nevyhnutelně přinesly důležité politické a mezinárodní změny. V mezinárodním systému v současnosti existují nové nerovnováhy, které odrážejí rostoucí význam Číny a relativní úpadek USA.
„Unipolární moment“ USA skončil s pádem financializovaného kapitalismu pod vedením USA a v důsledku řady událostí, v nichž se prolíná politická ekonomie s bezpečností, geopolitikou a ideologickým či hegemonickým rozměrem. Následkem selhání „unilaterálního momentu“ v rámci nedávného interregna jsou USA vystaveny výzvě ze strany vzestupující Číny a neposlušného Ruska. Rusko a Čína však nejsou totožnými typy aktérů se stejným významem a totožnými zájmy. Jejich spolupráce je do značné míry pragmatická, což je pro obě velmoci také rozhodující atribut úspěšného zvládání jejich rozdílů a rostoucí asymetrie ve vzájemných vztazích. Rostoucí tlak ze strany USA nutí Rusko a Čínu k prohlubování spolupráce, která však neodráží žádný společně vyhraněné ideologické protizápadnictví nebo „autokratickou“ povahu obou zemí. Je především strukturálně vyvolána tlaky, nerovnováhou a změnami v mezinárodním systému. Jak jsem tvrdila, USA a jejich spojenci v západním světě se většinou domnívají, že mohou Rusko a Čínu zadržet pomocí starých receptů a bez podstatných změn doma. Tato situace vytváří velmi značné napětí, které může mít zcela kontraproduktivní účinky. Ať tak či onak, zároveň zvyšuje riziko vojenského konfliktu (k němu dva měsíce po napsání těchto řádků došlo – pozn. autorky).
V současné době je velmi potřebné mezinárodní mírové hnutí, které bylo v minulosti jedním z pilířů levicových hnutí a stran. Levice v EU by měla využít své analytické síly k lepšímu pochopení důležitých změn a posunů, podpoře dialogu a formulování alternativ. Velmocenské soupeření v jakékoliv jeho podobě a bez ohledu na předpokládané „dobré“ cíle či záměry je třeba zadržovat a osvětlovat obyvatelstvu, aniž by se uchylovalo ke zjednodušujícím ideologickým heslům, spíše než aby bylo takové soupeření podporováno či oslavováno. Může to znít jako jednoduchý nebo dokonce banální úkol, ale jednoduchý ani banální není.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
