Zemřel „můj“ pátý papež, první v době, kdy jsem katolík. To, že mě smrt papeže poprvé rozesmutnila, ale nijak nesouvisí s mým katolictvím. Papež František byl podle mě první, kdo si ve Vatikánu dovolil nebýt institucí, ale člověkem.
Vatikán a Češi
Jsem Hradečák. Nad Hradcem Králové se tyčí Kaple Svatého Klimenta a na její střeše symbol někdejšího papežství: třípatrová koruna, tiára. S jinými třemi korunami nad hlavou (českou, uherskou a polskou) byl triumfálně zobrazován „završitel světské slávy“ přemyslovské moci, král Václav III. – jenže ten do „svého“ třetího království už ani nedojel a zemřel jako šestnáctiletý a bezdětný, čímž byl s Přemyslovci na trůně (po nějakých maximálně osmi stovkách let jejich dynastie) amen. Světská sláva, polní tráva. Naproti tomu papežství funguje už 2000 let, navzdory všem mocenským a kulturním proměnám světa. Jak je to možné? Nevíme…
V naší zemi papežský vliv figuruje už od doby, kdy do naší země Cyril a Metoděj přivezli ostatky onoho čtvrtého papeže Klimenta, které (aby se to nepletlo) našli na Krymu, o nějž mocnosti už od té doby skoro nepřetržitě bojují. (A to je bratru letos už 1162 let.) O pět let později papež Hadrián II. poprvé v dějinách povolil mši v živém jazyce (dosud se kázalo jen v mrtvé latině a mrtvé starověké řečtině) – a to v naší staroslověnštině. A učinil ještě víc: Metodějova zemřelého bratra Cyrila (který předtím pro onen slovanský jazyk, v němž mu bylo povoleno kázat, vymyslel písmo, vytvořil jeho spisovnou gramatiku a přeložil do něj Nový zákon i mši) z úcty pohřbil v hrobce, která byla vyhrazena JEN papežům. Přesně o 1100 let později, v roce 1969, se této pocty dostalo ještě jednomu nepapežovi: pražskému arcibiskupovi v exilu Josefu Beranovi.
To všechno píšu na vysvětlenou, proč by se o Vatikán a papežství měl zajímat i průměrný ateistický Čech. Vatikán je prostě kus naší národní historie: Dokonce i když se v polovině 19. století František Palacký (což byl původní profesí protestantský kazatel, který nějakou láskou k papežství věru netrpěl) rozhodl napsat první skutečně vědecké dějiny naší země – nejdelší čas z tvorby svých Dějin národu českého strávil ve Vatikánu a jeho archivech. Jestli má někdo pod palcem nejtlustší „složku“ na nás, Čechy, není to Andrej Babiš, ale Svatá stolice neboli Město Vatikán. Což je stát, který má jen 900 obyvatel a rozlohu menší nežli Disneyland – ale jeho hlava má právo mluvit do svědomí (a tedy do života) půl druhé miliardě katolíků světa.
Koncil
Mezi 266 dosavadními papeži tvořila většinu řada těch, na které co do původního poslání papeže (udržování a šíření poselství Ježíše Krista – i prvního papeže svatého Petra, který svůj papežský „pontifikát“ ukončil ukřižovaný hlavou dolů z rozkazu císaře Nerona) můžeme klidně zapomenout – protože to, čemu se (poté, co katolické křesťanství přestalo být pronásledováno a stalo se státním náboženstvím Říma i Evropy) začali věnovat, bylo totéž, čemu se věnoval (a věnuje) každý světský vládce: bojům o další území, privilegia, prebendy. Moc papežství byla tak svůdná, že se svého času papeži zmnožili až na počet tři (další dva byli dislokovaní do Avignonu a do Pisy) a až ti křesťani, kteří konkurenčně prohlásili, že žádné papeže nechtějí (první z nich, sto let předtím, nežli Luther přišel se slovem protestant, byli shodou okolností čeští husiti), nabobům mezi papeži poněkud srazili hřebínky. Tehdy se zrodil i „nový model“ umírněných „úřednických“ papežů, kteří se, pokud jim to podepisování listin dovolilo, věnovali umění. Díky nim se i volba příštího papeže může konat v Sixtinské kapli, v níž byl daleko líp než papežskými encyklikami vztah mezi Bohem a Kristem Ježíšem vyjádřen renesančním malířem Michelangelem.
Papežství a tedy i katolictví bylo ve vztahu k měnícímu se světu po staletí velice konzervativní (víme, jak dopadli astronomové Giordano Bruno nebo Galileo Galilei), rozhodně v porovnání s protestantskými církvemi, které se zbavily pyramidální struktury rozhodování v podobě papežství – ačkoli takový zakladatel švýcarské reformace Jan Kalvín nebo američtí protestanti při čarodějnických procesech, jako byl ten v Salemu, také nezaháleli a na počet upálených barokní katolíky skoro dotáhli.
Změna nastala až během Druhého vatikánského koncilu 1962 – 1965, který sice svolal papež stejného jména jako ten, co odsoudil Husa na koncilu v Kostnici: Jan XXIII. (stejné číslo měli, protože ten „Husův“ nebyl papež římský, ale „vzdoropapež“ z Pisy). Ten římský (vl. jm. Angello Roncalli, 1881 – 1963) na onom koncilu (jakémsi „valném sjezdu“ čelných kněží) schválil řadu věcí, na které katolíci světa právem čekali celá staletí. Především vedení mše v národním jazyce, které jsme my díky Cyrilovi a Metodějovi měli už na konci starověku, ale necyrilometodějský zbytek světa se dalších 1100 let musel nudit při mších v pro většinu nesrozumitelné latině. Byla ale také přijata řada věcí, které mnozí věřící zpochybňují do dneška – například obrácení kněze od oltáře (a tedy symbolické komunikace s Bohem) k věřícím.
Někteří kněží, v čele s francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem (1905 – 1991) odmítli tyto „pokoncilní“ změny akceptovat, a tak se katolická církev poprvé od reformace výrazně rozštěpila. Na hnutí tzv. progresivistů, kteří byli připraveni jít ve změnách i výrazně dál, a hnutí konzervativní. Jak se tyto dvě části jedné církve, na něž měla zásadní vliv světská politika, za 60 let dostaly do pozice, že to vypadá na budoucí vznik dvou katolických církví, si postupně ukážeme na pěti papežích, které jsem zažil – konče tím posledním, včera zemřelým.
Moji čtyři papežové (před Františkem)
Vzhledem ke svému narození na Vánoce 1977 jsem ještě zažil papeže Pavla VI. (vl. jm. Giovanni Montini, ve funkci 1963 – 1978), který byl produktem reformního Vatikánského koncilu. Byl to on, kdo zrušil vznosnou „tříkorunovou“ tiáru a nahradil ji bílou čepičkou, kdo se empaticky i pochvalně (!) vyjádřil k činu Jana Palacha a dokud to u nás i po srpnové okupaci vypadalo na pokračující reformy, přislíbil dokonce jako první papež v dějinách navštívit naši zemi a zúčastnit se pouti na cyrilometodějský Velehrad v červenci 1969. To už mu nové čs. normalizační autority nepovolily, a tak alespoň symbolicky pražskému arcibiskupovi Josefu Beranovi (který byl doma 14 let držen v domácím vězení, načež po svém propuštění do Vatikánu v roce 1965 zastupoval na Vatikánském koncilu kněží z komunistické východní Evropy) projevil poctu, o níž už jsem se zmínil (jaké se předtím dostalo jen svatému Metodějovi) – pohřbil ho do hrobu, ve kterém měl ležet on sám.
Dalšího papeže, Jana Pavla I. (Albino Luciani, ve funkci mezi srpnem a zářím 1978) známe nejlépe z filmu Kmotr III. Tedy jako nezávislého kněze, který se rozhodl ve Vatikánu provést tak dalekosáhlé reformy, že dřív, než se rozkoukal, „struktury, které nechtěly být reformovány“ mu poslaly „léčivý“ čaj, který jeho nemocnému srdci dopomohl ke smrtelnému infarktu. (Je to jen film…?)
Jeho funkci i jméno jako Jan Pavel II. pak přijal krakovský arcibiskup (Karol Wojtyła, ve funkci 1978 – 2005) narozený roku 1920 v oblasti, o kterou jsme pár měsíců předtím přišli při dělení Těšínska, a která byla do té doby součástí českých zemí (!). Jeho papežský pontifikát byl největším překvapením pro ty členy vedení tehdejší PLR, kteří předtím bedlivě přemýšleli, zda ho na volbu nového papeže z Polska vůbec pustit. Nakonec „jim tam zůstal“ – a navíc jako hlava „kapitalistického“ státu, kterého se jako hlavy komunistického, ale zároveň silně katolického Polska báli nejvíc po USA.
Jan Pavel II. jako člen ekumenického (mezicírkevního) hnutí Fokoláre co do věrouky udělal sice některé sympatické kroky k dalším křesťanským církvím (například rehabilitoval Jana Husa, když ho prohlásil za významného a pozitivního reformátora katolické církve), ale jinak ho život za železnou oponou naučil spíše konzervativnímu držení se starých hodnot.
Jeho autorita byla obrovská a ne neprávem se píše, že byl jednou z osobností, která přispěla k pádu východního bloku. U nás to bylo skrze cíleně načasované svatořečení dcery Anežky České, které proběhlo pouhých 5. dní před 17. listopadem… Jeho vztah k zemi, v níž se narodili jeho rodiče (jak již řečeno, pocházeli z Těšínska – které bylo v době jejich narození ještě celé součástí Zemí koruny české) byl nadstandardní (od svého učitele, Prof. Msgre. Karla Vrány, který strávil život jako kněz v italském exilu, vím, že mu dával hodiny češtiny).
Jan Pavel II. pak počínaje rokem 1990 navštívil naši zemi celkem třikrát a vědom si specifické české „něcistické“ („v NĚCO věřím, ale nenazývám to“) spirituality, která je směřována do přírody, byla i další jím svatořečená Češka Anežčina žačka a léčitelka – Zdislava z Lemberka. Bylo to taky proto, že po 455 letech první neitalský papež, ač uznával USA jako suverénní hlavu západního světa, se netajil, že se cítí být slovanským papežem. Kromě slovanských zemí s katolickou většinou věřících (rodného Polska, ČR, SR, Slovinska a Chorvatska) navštívil i slovanské pravoslavné Bulharsko, Ukrajinu, ale i převážně muslimskou Bosnu a Kazachstán – ten kvůli tamním křesťanským Rusům.
Pamatuji si okamžik před 20 lety, kdy jsem se dozvěděl, že Jan Pavel II. zemřel. Nebyl jsem tehdy ani křtěný, ani katolík, ale shodou okolností (?) jsem se to dozvěděl v kostele, kde jsem byl se svými katolickými přáteli. Ač jsem netrpěl nějakou přílišnou úctou k mnoha jeho duchovně-politické linii, přesto jsem při té zprávě vstal – z úcty k výjimečné osobnosti slovanského papeže (kterou, v jiném smyslu, asi cítili i jeho stoupenci, kteří si pak vynutili jeho zrychlené svatořečení).
Kdo je papež Benedikt XVI. (vl jm. Joseph Ratzinger, ve funkci 2005 – 2013), jsem se dozvídal průběžně – včetně toho, že jím ani nebyl napoprvé zvolen. Ačkoli se z volby papeže nesmí nic vynášet, profesor teologie Ivan Odilo Štampach mi už tehdy, v našem rozhovoru pro Revue PROSTOR, sdělil to, co ví celý Vatikán: že progresivistická část kardinálů nejprve zvolila papežem milánského arcibikupa Carla Martiniho (1927 – 2012), který se proslavil tím, že když konzervativci chtěli z města vypudit církev nekatolických anglikánů, poskytl jim prostory ve vlastním paláci a ve svém posledním rozhovoru se dal slyšet, že katolická církev je za vývojem světa 200 let.
Martini ale funkci odmítl – načež byl zvolen Joseph Ratzinger. Od toho si sbor volitelů (konkláve) sliboval, že bude snesitelný pro všechny, protože jako mladý profesor teologie a žák hlavy katolických progresivistů v 60. letech na Vatikánském koncilu podporoval reformy typu dekriminalizování homosexuality, přátelštější vztahy mezi církvemi a náboženstvími atd. Pak ale progresivistické křídlo i na jeho vkus zašlo příliš daleko, k tlakům na sňatky homosexuálů, podpoře transgenderového hnutí a nových typů pohlaví, upozadění se a úplnému otevření Evropy imigraci jiných kultur, zejména islámu atd. Díky tomuto zbrklému vývoji se nový papež Benedikt, někdejší progresivista, dostal vlastně na pozice konzervativce. Fakt ale byl, že nefotogenický a mediálně nenadaný pan profesor vlastně nakonec neoslovoval skoro nikoho. Hřebíčkem do rakve jeho úřadu se pak stala věta, v níž citoval byzantského císaře Manuela II:
„Ukažte mi, co nového přinesl Mohamed, a tam najdete věci pouze zlé a nelidské, jako je jeho příkaz šířit mečem víru, kterou kázal.“
Proti tomu protestovalo 38 islámských učenců všech kontinentů. Odstoupení ze zdravotních důvodů (o nichž veřejné tajemství říkalo, že neexistují) bylo jediné možné řešení nešťastného pontifikátu Benedikta VI.
„Rozdej svůj majetek chudým“
Kromě uzavřeného (konzervativního) a otevřeného (progresivního) vztahu k pravdám a metodám víry je tu ovšem jeden dělící fenomén: vztah k sociálnu.
Vatikánský úřad s věřícími (a vlastně tak trochu i s nevěřící veřejností) už pár století komunikuje svými závaznými doporučeními, encyklikami. Nová historie vztahu k sociálnu začala, když papež Lev XIII. vydal encykliku Rerum novarum (Nové věci), v níž se psalo, že v době obrovského rozvoje průmyslu a s ním i chudoby průmyslových dělníků by se podnikatel, který chce být dobrým křesťanem, se svými zaměstnanci měl rozdělit o svůj majetek. To, k čemu ve jménu Ježíšových slov „rozdej svůj majetek chudým a následuj mě“ vyzval, byl fakticky návod na přebudování osobního kapitalismu na socialismus svépomocných družstev.
Stalo se tak poměrně pozdě, až v roce 1891 – zatímco už před staletími k témuž vyzýval husitský kazatel Jan Želivský, a vlastně v téže době jako papež Lev zformulovali podobné principy i zakladatel sionismu Theodor Herzl a zakladatel waldorfské školy Rudolf Steiner. Všichni jmenovaní tak učinili více méně v křesťanské reakci na marxismus, který už v roce 1848 zformuloval, že chudí by svou chudobu měli eliminovat tím, že si své oprávněné prostředky k životu vezmou od bohatých násilím sami (což je pro křesťany nepřípustné přestoupení sedmého přikázání: Nepokradeš.) Papežem Lvem zmíněný model dobrovolné komuny naplnili jak raní husité, tak později i následovníci Herzlovi i Steinerovi ve svých vzájemně podpůrných kibucnických a camphillských komunitách. V katolické církvi se to moc nepovedlo. Tedy kromě jednoho hnutí, které přišlo těsně po husitech.
Běžní Češi si díky Palackého dějinám zvykli vidět jezuity jen jako ty, kteří Jesseniovi Campanovi Vodňanskému ukradli Karlovu univerzitu a za patera Koniáše byli paliči českých knih – naopak jezuitského zachránce českých knih z té doby, patera Balbína, příliš nezohledňují. Každopádně na druhém konci světa v téže době, po celé 17. a 18. století, fungovali jezuité jako zachránci původních národů, především národa indiánského národa Guaraní. Na trojhraničí dnešní Argentiny, Paraguaje a Brazílie tehdy došlo k situaci kdy se (jinak soutěžící) španělský a portugalský král spojili v plundrování v tamních přírodních zdrojů, k nimž přirozeně patřila i genocida původního obyvatelstva.
Jedinou silou, která měla tehdy sílu postavit se proti, byl jezuitský řád, jehož kněží (tak jak to kdysi s námi udělali Cyril a Metoděj) poté, co pro „své“ pokřtěné indiány vytvořili psanou podobu jejich jazyka, do něhož přeložili Bibli, obratem založili komunitní „rezorty“, v němž indiány chránili se zbraní v ruce. Což nakonec vedlo k otevřené válce mezi jezuity, kteří nakonec odepřeli poslušnost i papeži (který řád z trestu na 50 let zrušil), a mezi spojenými španělsko-portugalskými expedičními silami. Tato válka, kterou řada lidí zná z filmu Mise (1986), nakonec vedla nejen k tomu, že (na rozdíl od protestantské severní Ameriky, kde dnes indiánské národy žijí jen v řádu tisíců), indiánský národ Guaraní má dnes 5 milionů příslušníků a je v kraji i významnou politickou silou – ale taky ke vzniku tradice silně sociálně aktivních latinskoamerických kněží, tak zvaných „teologů osvobození“, kteří své farníky, odírané a masakrované bílými oligarchickými latifundisty i narkomafiemi neváhají bránit až do své násilné smrti. Nejznámějšími případy byli (dnes už svatý) salvadorský arcibiskup Óskar Romero nebo mexický arcibiskup Juan Posadas – kteří byli zastřeleni svými odpůrci beze strachu na ulici za bílého dne. Některé z jejich kolegů dokonce střely zasáhly i při mši v kostele…
Druhý František z A.
Papež František (1936 – 2025), tehdy ještě Jorge Bergoglio, který byl během jednoho z takových zločinných režimů, junty generála Videly v Argentině, provinciálem (státním vedoucím) jezuitského řádu, se navenek nikdy neoznačoval jako příznivec teologie osvobození, ačkoli jeho učitelem byl jeden z klasiků tohoto hnutí, Lucio Gera. Jeho úloha tehdy byla totiž dvojznačná – usiloval o to, aby i pod vládou Videlovy junty mohl zůstat provinciálem a starat se o oběti junty z běžných lidí i kněží teologie osvobození, kteří byli mnohdy zatýkáni, unášeni, mučeni atd. Jeho tehdejší úloha by se dala srovnat s úlohou prezidenta Háchy v počátečních letech německé okupace a podržel si ji i jako vysokoškolský profesor a arcibiskup hlavního města.
Podle informace, kterou mám o papežské volbě 2005, byl už tehdy kardinál ze země, odkud pocházely jak fotbalová a literární legenda Diego Maradona a Jorge Luis Borges, tak levicové ikony Che Guevara a Evita Perónová, silným protikandidátem Josepha Ratzingera a po jeho odstoupení byl jasným kandidátem i proto, že jako rodák z italské komunity v Buenos Aires (místními lidově zvaného jen Aires) byl národnostně jakousi chytrou horákyní – byl opět papežem Neitalem, ale zároveň i Italem. Po intemezzu Benedikta XVI. (který nemohl být papežem všech Germánů, ba ani Němců už proto, že to jsou převážně protestanti) navázal i na slovanského papeže Jana Pavla II. jako papež všech Románů (jejichž jazykový kmen je v drtivé většině katolický). A především: ač jezuita, dal si „františkánské“ papežské jméno František, které před ním žádný jiný papež nechtěl (snad proto, že jeho nositel, svatý František z Assisi, ani v nejmenším netoužil po moci, ale po sbratření všech lidí a dokonce i zvířat. A jako symbol svého ideálu před 802 lety vytvořil vánoční jesličky s lidmi i zvířaty…).
Jako zástupce Latinské Ameriky, kde se kněží s nasazením vlastního života zastávají proti agresivním a bohatým, přišel papež František do Vatikánu v roce 2013 v době, kdy jmenovitě východní Evropa řešila zcela jiné problémy: tamní biskupové a dokonce i mnozí kněží se stali spíše ekonomy, počítajícími, co jim vynesou církevní restituce. Člověk jako já, který v Evropě žije celý život, mu (během jeho opakovaných intervencí za mořské uprchlíky v nouzi a dalších aktivit na pomoc imigraci ze severní Afriky) mohl vyčítat jeho (z našeho pohledu) „neevropsky mimoňskou“ a „vítačskou“ neostražitost vůči imigračnímu zaplavování Evropy islámskou kulturou, a s tím související ústupky z letitého katolického odporu k antikoncepci, která v západních katolických zemích vede k přečíslení původního obyvatelstva muslimy. (Papež František svůj postoj ale logicky odůvodňoval tím, že mladí bez prezervativů pak stejně podstupují zabití dětí skrze interrupci a navíc se během styku mohou nakazit…) Člověk jako já, žijící mezi českými kněžími, jejichž hlavní nemocí je fanariotství (tedy potřeba být za dobře se všemi a neschopnost vyjádřit radikální názor a za ním stát) zároveň ale nemohl neobdivovat Latinoameričana, jehož osobnost je úplným opakem popsaného archetypu, kterému říkáme hezky česky lidově prizdis*áč.
V souvislosti s tím našinec po mnoha papežích, kteří si sociálního strádání Evropy nevšímali ať už ze své přirozenosti anebo z nechuti (jako Jan Pavel II., který po letech života v ultralevicovém režimu země východní Evropy nesnášel jakýkoli nátisk státní sociální levicovosti a teologii osvobození otevřeně potíral) musel ocenit papeže Františka. Ten sice připustil excesy, jako že x-tá dávka běžným procesem nevyzkoušené anticovidové vakciny byla lidem aplikována přímo v katolických kostelích (ve Vídni dokonce v metropolitní katedrále sv. Štěpána), zato ale svým opakovaným poukazováním na to, že evropští chudí během lockdownu ještě více chudnou, a tím, co je živí v době, kdy si nemohou vydělávat, je buď zločinnost nebo dluh u mafie – alespoň v jedné katolické zemi (Španělsku) docílil zavedení nepodmíněného státního základního příjmu, který lidem pokryl živobytí!
Obdivuhodný byl pak jeho jednotný postoj jak k válce rusko-ukrajinské, tak izraelsko-palestinské a ke všem ostatním. Nikdy se neuchýlil k dnešnímu diskurzu, glorifikujícímu všechny Ukrajince a házejícímu do jednoho špinavého pytle všechny Rusy, naopak byl prvním státníkem z řady těch, kteří se Rusům a Ukrajincům nabídli jako míroví vyjednavači (teprve po něm přišly na řadu nabídky hlav Izraele, Švýcarska, Indie, Mexika, Brazílie, Turecka, Indonésie, Maďarska, Dánska, Jihoafrické republiky i desítek hlav dalších afrických států a po volbách i Donalda Trumpa z USA) a nabízel se pak za vyjednavače znovu a znovu. Já, který jsem za předchozích papežů nikdy neměl důvod poslouchat nic neříkající velikonoční papežská poselství Městu a světu (Urbi et orbi), jsem loni zasedl k televizi, jen abych mohl na vlastní uši slyšet tato Františkova slova:
„Říci ano Knížeti míru tedy znamená říci ne válce, a to s odvahou: říci ne každé válce, samotné logice války, cestě bez cíle, porážce bez vítězů, šílenství bez omluvy. To je válka: cesta bez cíle, porážka bez vítěze, šílenství bez omluvy. Ale říci ne válce znamená říci ne zbraním. … Lidé, kteří nechtějí zbraně, ale chléb, kteří se snaží přežít, a volají po míru, nevědí, kolik veřejných peněz se vydává na zbrojení. A přitom by to měli vědět! Ať se o tom mluví, ať se o tom píše, aby byly známy zájmy a zisky, které tahají za nitky válek!“
a posléze i jeho rozhovor pro švýcarskou televizi RSI:
„…silnější je ten, kdo vidí situaci, kdo myslí na lidi, kdo má odvahu nést bílý prapor, vyjednávat. A dnes se dá vyjednávat s pomocí mezinárodních mocností. Slovo vyjednávat je odvážné slovo. Když vidíte… že se věci nevyvíjejí dobře, musíte mít odvahu vyjednávat. Stydíte se, ale kolika mrtvými to skončí?… Nestyďte se vyjednávat, než bude hůř… Já jsem tady, tečka. Poslal jsem (i) dopis Židům do Izraele, aby se nad touto situací zamysleli. Vyjednávání nikdy neznamená kapitulaci. Je to odvaha nepřivést zemi k sebevraždě.“
V letošním projevu, vyřčenému pouhý den před papežovou smrtí, který už neměl ani sílu pronést, ale napsal jej, pak zmínil svou modlitbu za všechny konflikty, které jsou ve jménu těch „mediálně významnějších“ zametány pod koberec: genocidu křesťanů v („od Asada osvobozené“) Sýrii, vyhnaných obětí vzájemné genocidy mezi Ázerbájdžánem a Arménií, dokonce si přál: „Kéž velikonoční světlo inspiruje úmysly smíru na západním Balkáně a podpoří politické aktéry v jejich úsilí vyhnout se eskalaci napětí a krizí“ – což je snad nejlepší celkové shrnutí za příčinou další války zmanipulovaných moldavských prezidentských voleb, kontumace rumunských prezidentských voleb, v nichž zvítězil kandidát, který se nehodil, a právě probíhajícího srbského Majdanu.
Moji souvěrci, obeznámení se současným schizmatem (nejen) českého katolictví, na jehož jedné (té konzervativní) straně stojí Dominik Duka, Jan Graubner, profesor Petr Piťha, a na té druhé (progresivistické) profesoři Tomáš Halík a Tomáš Petráček či Marek Orko Vácha, teď v úzkosti přemýšlejí, kterou z těchto frakcí posílí nově zvolený papež. Ezoteričtí čteči lékaře-proroka Nostradama (1503 – 1566) se v těchto hodinách též snaží předejmout, na koho se hodí vizionářova slova, která se údajně týkají doby kolem smrti papeže Františka:
„Po odchodu poměrně starého pontifika bude zvolen Říman v dobrém věku. Dlouho bude sedět a kousat. Nebude to vyvolený římský pontifik, nebude mu věnována pozornost ani blízko, ani zdaleka. Tmavý mladík s pomocí velkého krále pak předá tašku jinému, červenému.“
Já mezi ně nepatřím. Namísto nad „odchodem poměrně starého pontifika“ totiž truchlím nad smrtí prvního hlavy Vatikánu, v níž jsem viděl skutečného člověka, ohnivého přímluvce za prosté lidi, který se v éře krvavých sociálních nespravedlností odvážil říct, že „v dobách nedostatku by ani soukromé vlastnictví bohatým nemělo být svaté“ – a stejně ohnivého mírotvorce (nikdy nezapomeňme: v neděli, na samém prahu majestátu smrti, se vyjádřil: „Není možný mír bez skutečného odzbrojení. Oprávněná potřeba každého národa zajistit si obranu se nesmí svrhnout na závod ve zbrojení!“) za něhož v naší době válek nevidím žádného nástupce.
Bůh si Františka označil jeho životem i smrtí. Zemřít na Velikonoce, pár hodin po Kristově Vzkříšení, podle katolického učení značí veliké požehnání.
Čest jeho památce a jeho duši Nebe!
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Cirkev,cz, Christnet.cz, Catholicnewsagency.com, Vaticannews.va, Deník.cz, Revue PROSTOR, rozmluvy s Prof. Msgre. Karlem Vránou, Prof. Ivanem O. Štampachem, Lev XIII: Rerum novarum. Nostradamus: Velká kniha předpovědí
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
Jedna odpoveď
Dobrý den, moc rád čtu Vaše články a ani tento není výjimkou. Velmi si cením Vašich komentářů. Tím, že pocházím z Těšínska, musím přece jen reagovat. Je to možná nepodstatný detail, ale Jan Pawel II se narodil ve Wadowicach, které leží mimo historický regionTěšínska (Slezsko), konkrétně je to oblast Malopolska. O Malopolsko se v roce 1919 nebojovalo (alespoň ne mezi Československém a Polskem). Jsem loajálním občanem České Republiky a jsem jí vděčný za to, co mi dala a dává. Bohužel lidé, kteří neznají dějiny našeho regionu, často dělají závěry na základě neúplných a jednostranných informací. To pak vede k nedorozumění. S pozdravem a přáním pěkného dne, Lech Mrózek