Bývalý komentátor v Českém rozhlasu, písničkář a textař Ivan Hoffman se v komentáři pro ParlamentníListy.cz podíval na současnou situaci ve společnosti, která podle jeho názoru může vygradovat až do té míry, že do vládních budou vstoupí naštvaný dav a ukáže politikům východ. A vysvětluje proč.
Pokaždé, když slyším pana premiéra Fialu, vybaví se mi Cicerovo „Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?, čili Jak dlouho ještě budeš zneužívat, Catilino, naši trpělivost?“ Zatímco o Catilinovi se všeobecně vědělo, že připravuje spiknutí, náš současný premiér bohorovně předsedá unijnímu ožebračování občanů a rozvracení ekonomiky. Jak dlouho ještě bude pan Fiala, respektive jeho vláda, zneužívat naši trpělivost, se snaží uhodnout politici, komentátoři a samozřejmě naštvaní občané, kteří vesměs upřednostňují mír a prosperitu před válkou a bídou.
Není pravděpodobné, že vláda nahlédne svou neschopnost, omluví se občanům, že si ukousla příliš velké sousto, a dobrovolně podá demisi, aby problémy mohli řešit odborníci. Politikům chybí soudnost a sebereflexe a z funkcí jim plynou četné materiální výhody, kvůli kterým politiku dělají. Pan Fiala a jeho koaliční partneři se obrní trpělivostí a svých židlí se budou držet zuby nehty.
Změna politické garnitury v rámci systému, tedy ve volbách, vede pravidelně pouze k tomu, že naši trpělivost zneužívá někdo jiný. Přesto je možné, že má pravdu sociolog Hampl, že ke změně vede pouze tvrdá, vytrvalá, drobná práce a že může trvat i pět let, než se ve společnosti zformuje silná většina, která se z otroctví probije na svobodu.
Pak zde máme možnost, že vládní zneužívání trpělivosti občanů vyvolá masové protesty, tedy revoluci, a vláda skončí nedobrovolně. U pokusů o revoluci ovšem úspěch závisí na mnoha faktorech. Revoluce vyžaduje charismatické revolucionáře, revoluční ideu, musí po ní být silná společenská poptávka, neboť revoluce je krokem do nejistoty, řešením krajním, posledním, zoufalým.
O úspěchu revoluce rozhoduje načasování. V emociálně vyhrocené atmosféře musí přijít poslední kapka, kterou pohár trpělivosti přeteče. Při špatném načasování vláda nespokojené demonstranty dobývající se do sídla vlády či do parlamentu nechá rozehnat policií, pochytá revolucionáře a vyhlásí stanné právo. Otázka tedy zní, zda je na dohled příhodný moment pro lidovou vzpouru proti vládě, respektive proti režimu.
Zdá se, že žábu, kterou lze uvařit, když se teplota v hrnci zvyšuje zvolna, vaří organizátoři zeleného údělu zběsile, navíc v ukrajinském válečném režimu. Brusel přichystal Evropanům neakceptovatelný energetický šok a zničující inflaci. Chybí prostor, ve kterém by se žába v hrnci aklimatizovala. Pravděpodobně se uvařit nenecháme a z hrnce vyskočíme.
Vlády v Evropě, včetně té naší, nemají jistotu, že se mohou opřít o policii a armádu, protože policajtům a vojákům přijdou stejné složenky za elektřinu a plyn, jako nám. Oporu vlády nenajdou u střední třídy, která se stává hlavní obětí krize, pokud jde o pád životní úrovně a s ním zmařené životní plány a ambice. A pak jsou zde podnikatelé, kterým krachují firmy a pro které přidat se k eventuální revoluci proti nadnárodní oligarchii je logická, racionální volba. Je zde prostě vícero okolností, nahrávajících možnosti, že do vládních budov vstoupí dav, který politikům, zběhlým ve vysvětlování jak co nejde, ukáže, kde je východ. A nahradí je „blbci, kteří udělají, co je třeba, protože nevědí, že to nejde“.
