Jaroslav Čejka: Přemítání po „slovenské volební noci“

Dneska se mi hlavou nehoní skoro nic. Mám za sebou „slovenskou volební noc“, do postele jsem šel až k ránu a pak jsem ještě dlouho nemohl usnout. A když se mi to konečně podařilo, zdálo se mi o mafiánech a ruských hordách, které obsazují nešťastné Slovensko, ze něhož jsem si před více než čtyřiceti let přivezl jako svou druhou manželku slovenskou Maďarku. Ale pozor, aby snad nedošlo k omylu, až po svém rozvodu s první ženou, se kterou jsme až do loňského roku udržovali přátelské styky. (Dnes je to, bohužel, přesně rok, co nečekaně zemřela.) Ale aby si snad někdo nemyslel, že jsme to spolu táhli jako ta teď už bývalá slovenská vládní strana Sme rodina! To ani náhodou. Nikdo z nás nechtěl vládnout těm druhým…

Ráno jsem se nepříliš svěží probudil a pustil jsem si televizi znovu a po ní jsem si masochisticky dopřál ještě Seznam.cz. A zase tam všude téměř všichni slovenští hosté ronili krokodýlí slzy nad tím, jak zklamaly exit pooly (o jejichž spolehlivosti jsem psal už v prvním dílu našeho Uberšvejka), strašili diváky děsnou budoucností, která teď čeká nejen Slováky, ale i slovenské Maďary, Rusíny a Romy pod knutou Smeru, Hlasu a SNS. A tak jsem se nakonec dočkal i rozhovoru s Magdou Vašáryovou, kterou jsem v mládí obdivoval ve Vláčilově Markétě Lazarové a pak ještě jednou v Menzlových Postřižinách (i když Zdena Hadrbolcová byla v Potužilově inscenaci Divadla na okraji o třídu lepší).

Své ranní politické otužování jsem chtěl uzavřít čtenářskou diskuzí na Seznamu, a hle – tam jsem konečně narazil na výrok, který mě konečně osvěžil.

Jeden z diskutujících přispěl svým osobním vyznáním: „Na Magdě Vášáryové jsem vždycky nejvíc obdivoval Milana Lasicu!“

Ne, ne, takový národ – a myslím teď nejen Slováky, ale i Čechy – nezahyne! Svatý Václave, vévodo české země, Tvůj odkaz se konečně naplňuje. A Svatoplukův jak by smet. O Haškově ani nemluvě!