Kolik politiků si v poslední době naříká, jak jsou vysílení svou náročnou prací pro národ, pro službu své milené vlasti. Stěžují si, jak jsou napadáni ze všech stran, jak jsou obviňováni z „komoušství“, jak jsou osočováni i z jiných neuvěřitelných důvodů a činů.
Někdejší předseda vlády abdikoval na poslanecké křeslo a prohlásil, že se musí dát konečně dohromady.
Věnovat se prý bude více dětem.
A hned v příštím roce 2019 – po vydechnutí – se pak uvidí, jak a kam dál a na jaké cesty se vypraví.
Kdo si něco podobného může z občanů naší krásné země dovolit, když neměl a nemá žádnou, sebemenší možnost si nahospodařit.
Kolik pachatelů trestné činnosti a rozkradačů národního bohatství z devadesátých let XX. století, když se na minutu zhaslo, si života podnes užívá?
Je to úžasné, ale nemám s nikým z podobných slitování, kdo si nyní naříkají na vysílení po náročné práci.
Kyslíku se jim nedostává. Čert je vem!
Mají sami i jejich potomci vymalováno.
Kolik lidí přichází z neurvalosti jiných o svou práci, kdož jsou kontinuálně vždy po roce práce bez naděje, po skončení termínovaného pracovního poměru, vyhazování ze svých míst, tisícům je odebírán výdělek z exekučních důvodů – nikoliv na splacení dlužné jistiny, ale pro exekutora.
Kolik statisíců je u nás na doživotí odsouzeno k bídě a často k žebrotě. Nebo kolika lidem je odepřeno právo na slušný výdělek, na slušnou odměnu za vykonanou práci!
A ti, kdož po krachu ve volbách už nemají šanci znovu vládnout v parlamentu, přebíhají do senátu. Bělohrádek, Jurečka , Herrmann, předtím, stydím se je vyjmenovávat, – poslanci, ministři –se už zahnízdili do této pojistky demokracie. Tak tento ďolíček nazývají. A noví se chystají kandidovat v nejbližším volebním termínu.
Jeden za všechny a všichni za jednoho, křiklavý je příklad muže, který 17. listopadu 1989 stál u Národního divadla, když jsme šli z Albertova, přes Vyšehrad na Národní třídu. Stál tam jako voják v širém poli s papundeklovou tabulkou s nápisem: „Nejsme jako oni!“
A přes parlament a senát se nakonec dostal až do Bruselu, kde zrazuje za mrzký peníz svou rodnou vlast. A jiný zase, co opustil vítězné ANO, rozdává rozumy i z televizní obrazovky.
Řekli bychom – dlouhé vlasy, krátký rozum, ale to neplatí! Tento muž je zcela bez vlasů. Hlasuje pro bezbřehou migraci, hřmí blesky proti Rusku a proti Putinovi. Momentálně se nejvíc stydí za Zemana.
Ten první horuje za všechno, čím vítr duje z USA. V obráceném gardu, než který kdysi používal při své hře vůči někdejšímu velkému spojenci – tehdy SSSR. A když plul i po jejich velkých řekách.
A pak jsou zde ještě jiní, odchovanci z někdejší velké širé rodné země – od Moskvy až k širším dálavám Sachalinu, zrození v zemi největšího přítele na věčné časy a nikdy jinak! Zatratili minulost a dovolují si z našeho břehu něco, co by jim v jejich rodném kraji ani dneska nikdo nikdy nedovolil.
Před několika dny mi jeden ryzí venkovský muž ve svém chátrajícím domě – na lepší nemá – sdělil, že nejlépe bylo lidstvu v roce „nula“.
Jsou Velikonoce, přišlo Vzkříšení, snad nastane i ten kýžený rok „nula“. A snad bude i líp, než bylo včera.
Často rozmlouvám s nejchudšími, leckdo se jim na sto honů vyhýbá, prý nevoní, páchnou, dýchám z jejich údělu moudrost a vážím si jich; mezi nimi jsou i křesťané i bezvěrci – se svým vlastním božstvem.
Stále věří ve výhru osudu – nebojí se ničeho!
Spí v lesoparku nad Hostivařskou přehradou – a někteří zde i umírají:
„Bůh nás nedá, svině nás nešežerou! Nemusíme se ničeho bát.“
A někdy v sobě i já shromažďuji sílu, když potkám vůči sobě nevraživé a zlé, se kterými se i já někdy, při nejlepších úmyslech potkávám, abych se jim odvděčil biblickým:
„Když dáte chléb svým nepřátelům, sypete na jejich hlavu žhavé uhlíky!“
Bible funguje, blíží se Vzkříšení!
Na chalupě nám před dvěma roky farář Miloš Mičánek požehnal zvoničce – kterou jsme postavili, když vítr zlomil skoro stoletou třešeň.
Kovář nám vykoval zvon, tesař postavil šindelovou stříšku…
Zvonit budeme i my, na pozdrav Vzkříšení!
Foto: Autor
