V hornatém Íránu uvedli v úřad nového prezidenta, Hasana Feridona alias Rúháního. Učeného pragmatika, který zabodoval již v prvním kole prezidentských voleb a vyvolal tím šňůru pamětihodných efektů.
Hodí se znovu připomenout „nejperlivější“ z nich. Údiv mnoha předsudečných novinářů a analytiků ze Západu neznal mezí. „Každý přece věděl,“ že stůj co stůj nemůže vyhrát nějaký odrodilec od osmiletého Ahmadínežádova chvástání a konfrontace.
Mohl. Signály o „šíitské teokracii s lidskou tváří“ zatím letí po nové, zkušební frekvenci. Mají rozměr, jenž se může změnit zpátky ve vypjatý škleb. Zvlášť postřehneme-li mělkost jiného stereotypu, jenž tvrdí, že prezident je všude na světě hlavou státu.
Ovšem příslib konstruktivního dialogu zní z úst kdysi hlavního jaderného vyjednavače, jemuž na inauguraci přišli dřív nevítaní hosté, slibně. Již proto, že mezinárodní sankce uvrhly jeho zemi do izolace a místní ekonomiku „obtěžkaly“ nejméně třicetiprocentní inflací či rostoucí nezaměstnaností.
Kdo však zůstal konzistentní, je odstupující prezident. Do třetice nemohl kandidovat, tak alespoň do poslední chvíle chrlil oheň a síru na „sionistický projekt“. Tahle agresivní póza se zjevně přežila, přesto těžko nevidět, že bude scházet některým izraelským kruhům.
Bylo to patrné už dřív, ale zcela jasně od momentu, kdy se rozšířil „tvůrčím způsobem upravený“ Rúháního výrok na podporu Palestinců. Původně měl znít: „V našem regionu je na těle islámského světa mnoho let rána v podobě stínu okupace svaté země Palestiny a našeho drahého Jeruzaléma.“ Obratem na něj zareagoval premiér Izraele Benjamin Netanjahu, který snad od nepaměti straší nukleárním Teheránem. Přes sporný výklad daného prohlášení neváhal veřejně odhalit „pravou tvář“ „vlka v rouše beránčím“.
Může být, leč v první řadě neplánovaně odhalil to, co notoricky známe z 20. století. Kdyby snad nebezpečí minulo, museli bychom si ho – v zájmu svatých cílů – vymyslet.
Glosu zveřejnil deník E15
