Věčná koalice – nebezpečný útok na demokracii

Naše vnitropolitická scéna se stala nebezpečnou. Ne jako „zrada na voličích“ odklonem od „ideologií“ a „politických zásad“, které nám do omrzení a do podrobností omílají různí politologové s odbornými tituly a mediální komentátoři. Ani politici sami, kteří najednou v sobě nacházejí odpovědnostní přístup v souladném vedení společnosti v zájmu její stability a snad i prosperity jsou schopni přes všechno řečené i napsané se dohodnout. A to po kolikáté již. Mohli jsme to již rozpoznat. Příležitostí bylo dost. Z demokracie se stala bezobsažná fráze. Zde vězí současný problém společnosti. Nesmí se na něj však poukázat. Byla by to vlastně svatokrádež a útok, který vyžaduje odsouzení a priori. Myšlenka se však vloudila a volá po svém prostoru. Vždyť nejde o nic menšího, než o budoucnost. Vraťme se proto k volbám. Samoúčelnost voleb Samotné volby jsou chápány a mají být jedním z projevů (občasným) demokracie. Je tomu tak ale v našem případě? Není! Volíme strany. Máme něco takového? Sotva. Kdysi se Pavel Rychetský vyjádřil o své vlastní straně ČSSD, že to není strana, ale sekta. Referoval o nízkém počtu členstva. Ten počet se nezvýšil. Totéž se může ale říci i o ostatních, ODS nevyjímaje. Jenom formálně, a to zdůrazňuji, má více členů KSČM. Aktivní je rovněž pouze sekta. Nu což, jsou země, kde registrované členství není vůbec podstatné (USA) a volby tam jsou jenom opakující se 3ou. Šou demokracie. K tomu patří i paráda. Hezky to vypadá a zastírá se tím politická podstata. Peníze nám vstoupily do volebního mechanizmu. Vše zařízeno firemně na firemní objednávku a firmami zaplaceno. Profesionální práce se vždy hodnotí výší platby. Peníze nahlodávají politické či ideologické postoje a odsouvají je do kategorie mladistvé či naivní nerozvážnosti. I naše „filozofování“ hledá nové cesty. Nejdříve zpochybňujeme „pravo-levý“ pohled. Ten býval vždy zástupným mezi bohatstvím a chudobou a sociální dělbou ve světě, která se prohlubuje. Nám proto nyní účelově uniká. Patříme přece mezi bohaté a i dávné Bismarckovo pojetí solidarity odchází do zapomenutí. Vraťme se ale k politické podstatě věci – k demokracii. Nutnost opozice Smyslu demokracie, aniž bychom se opírali o definici a její věhlasné autory obecně rozumíme jako diskusi, či svobodný projev a střet různých a to právě, opozičních názorů. Politický (demokratický) systém musí pro diskusi vytvořit prostor. Mechanizmus je jednoduchý i když často obtížně realizovatelný. Podmínkou je existence účinné opozice. Pokud není, demokracie neživoří, neskomírá, prostě není. Společnost ztrácí svoji dynamiku neboť nemůže hledat optimální cestu svého vývoje. Stagnuje a jakoby stabilizuje své poměry s limitujícími zájmy ve prospěch omezené skupiny (sekty), která je „in“. Ke stabilizaci respektive zakonzervování tohoto stavu se vytváří jisté státní mechanizmy a instituce s právem, ale i mimo právo, s možností zasahovat do administrativních i vládnoucích struktur. Nejenom svými aktivitami, ale i personálními zásahy. Současné bezpečnostní prostředí nedává žádný prostor pro účelnou opozici, mimo starou dobrou „komunální kritiku“. Známou, pěstovanou a živenou již v dobách minulých. Změna je pouze v jiných finančních hodnotách. Tam také zůstal jediný prostor pro „hlídacího psa demokracie“ – média. Velká koalice V krátké historii ČR občané vlastně nic jiného nepoznali, než Velkou koalici. Byl tak podpořen premiér Klaus, trochu více formálně i premiér Zeman, který jako socialista daroval rozkradeným a korupčním bankám a jejímu managementu stovky miliard, i když k záchraně institucí (nemocnic a škol a úřadů) mohl využít služeb Konsolidační banky a hlavně nesměl použít „noc dlouhých nožů“ a funkcím obsazených předešlou vládou dal statut „odborníků“. Důsledně a bratrsky se „koalovalo“ ve správních radách za vysoké odměny. Tak jednají sekty (strany), potažmo mafie. Velká koalice po česku nemá totiž základ ve volbách, ale v individuálním hospodářském interesu. Politika není již o moci, ale o přístupu k majetku. Abychom se ovšem nemýlili – privatizační proces a identifikovatelné vlastnictví k majetku jaksi v globalizovaném světě vyšlo z módy. Akcionář v podstatě neví, co vlastní, ani sám s akciemi nedisponuje, na to má lidi. Za řízení podniků, samozřejmě, neodpovídá. Vlastník není, ani hospodář, natož dobrý. K tomu všemu je mechanizmus řídicího systému a management se svými platy, jejichž výše spíše odpovídá „tunelování“ než výkonu. Milý pan Pehe se, samozřejmě, mýlí nebo zavádí, když vidí „zase tu zradu na voličích“ a doporučuje východisko v kompromisu. Uniká mu, že kompromis je hledání východiska z různých stanovisek a měl by vědět, že v našem případě a dřívější způsob vlády mu přinesl mnoho důkazů, rozdíly nejsou. Interes je velmi souladný od samého počátku. Hlavně jde o to nebýt v opozici a také ji nedovolit. Nakonec o tom svědčí v poslední době i kampaně proti KSČM, neboť ona bude paradoxně jedinou opoziční stranou, a to stranou, od které se odvíjí systém demokratického vládnutí, sama s puncem „nedemokratická“. Nejblíže k tomuto pochopení došel Petr Pithart, když hovoří o „hanebné smlouvě“ a „perpetum mobile :bez opozice na věčné časy“ či o „vykleštěné parlamentní demokracii“. Má pravdu, ale je v tom, jak jinak, kus pithartovštiny – nedovést myšlenku ke svému logickému závěru. Nejedná se o parlamentní demokracii, ale o demokracii jako takovou. Pak by ovšem Pithart musel sestoupit z výše Senátu a zapojit se do nového disentu. Byl by za to jistě oceněn, ale pochybuji, že by se té pocty dožil. V této souvislosti stojí za zmínku i úvaha jiného váženého pána a myslitele – Erazima Koháka, pravící, že ideové, názorové, koncepční rozdíly jsou jenom hrou s velkým dopadem a „z demokracie se stalo heslo imperiální rozpínavosti“. Trochu nadnesené, ale nechá se mu rozumět. Velká koalice Čistě z politologického hlediska je těžko vznést námitku, že naše trvající koalice, formální či jen funkční není výsledkem demokratického kompromisu. Vzhledem k trvajícímu stavu „na věčné časy“, kdy tento kompromis je podmíněn osobními interesy, nelze však hovořit o demokratickém prostředí a mechanizmy či prostředky, které by umožnily změnu, jsou přitom velmi omezené. Media, bohužel, nejsou jedním z nich. Překvapivá je i reakce politologů a jiných expertů a komentátorů, kteří současnou situaci popisují a vymýšlí různé koaliční skladby, ale vyhýbají se podstatě na které je tato trvalá koalice založena. Účelem je mlžit. Je několik jmen, kteří mají přístup do medií. Internet „svobodný“ výrazový prostředek plní spíše funkci lustrace. Zde přispívající autoři jsou snadno identifikováni a s jejich názory jsou na indexu bez možnosti slyšení v jiných mediích. Východisko je velmi nesnadné. Jedinou cestou je uplatnění demokracie vytvořením takových podmínek, které umožní oponentní diskusi. Bohužel ani klasická forma voleb tomu v našem prostředí mnoho nenapomáhá. Článok bol uverejnený internetovým denníkom Britské listy www.blisty.cz