Rozhovor: Na shrnutí hlavních poznatků mezinárodních vztahů v posledních dnech jsme se ptali politologa Oskara Krejčího. Dotkli jsme se summitu G20, prvního setkání D. Trumpa a V. Putina a také návštěvy amerického prezidenta v Polsku a iniciativy Tří moří.
!Argument: Trump navštívil v minulých dnech Polsko. Jak byste zhodnotil jeho návštěvu?
Oskar Krejčí: Trump očividně pokračuje ve vojenských programech, které byly zahájeny už za Obamy a není schopen z „tohoto vlaku“ vystoupit. Přitom má radost z každého prodeje zbraní snad komukoliv. Zároveň je zajímavé, že v argumentaci, a to i v těch, která měla protiruské zaměření, mluvil o jednotě ohroženého Západu. I při kritice Ruska mluvil především o tom, že neplní úlohu člena západního spojenectví, že nahlodává jednotu Západu tím, že spolupracuje s Iránem a Sýrii. Kromě toho, že je to nesmysl (nemusíme teď rozebírat americké spojenectví se Saúdskou Arábií), takováto rétorika představuje posun od liberálního pojetí ke konzervativnímu. Trump se těmito výroky přiblížil k vizi konfliktu civilizací. I u nás je tento přístup znám především z knihy Smrt Západu od Patricka Buchanana (konzervativní spisovatel, neúspěšný kandidát na prezidenta USA, ale poradce tří amerických prezidentů – poznámka redakce). V této knize je Rusko představeno jako poslední rezerva křesťanského Západu. Ve Varšavě byl tedy položen akcent na solidaritu široce pojatého Západu, což je novum. Podotýkám, že nebezpečné novum.
Jenže u Trumpa to odpovídá i průběhu jeho volební kampaně. Povšimněme si, že jinak mluví ve Varšavě, jinak v Hamburku. On není konzistentní politik v tradičním smyslu, používá obchodně-reklamní přístup. Je byznysmen, což je základní rys jeho osobnosti. Prodává zboží „Amerika především!“, přitom klidně naslibuje každému, co si přeje slyšet.
!A.: Na polském setkání se také hovořilo o novém projektu tzv. Trojmoří. Mohl byste tento projekt vysvětlit?
O.K.: Je to opět nová věc, která představuje hledání „něčeho“, co nahradí, nebo oživí EU. Je to zcela nevyzrálý projekt, nevíme, kam (a zda vůbec někam) to bude směřovat. Tím se vracíme k V4, což je také účelový projekt, který se může oživit až na určitém tématu. Do té doby je to prázdná nádoba, daná jen svou velikostí a v tuto chvíli nevíme, co se tam naleje. Geopolitický význam této nové organizace je v tuto chvíli nula.
!A.: Jak byste komentoval uplynulý summit zemí G20 v Hamburku?
O.K.: Můžeme říci, že byl standardní. Zajímavé byly bilaterální schůzky, například mezi čínským prezidentem a novým jihokorejským prezidentem, o které ovšem naše média vůbec neinformovala. Detaily neznáme, jde o prvním seznámení, které představuje začátek dalších jednání.
!A.: Velká pozornost se věnovala prvnímu přímému setkání mezi americkým a ruským prezidentem. Jak toto setkání hodnotíte vy?
O.K.: K setkání očividně, vzhledem k podmínkám v USA a tamnímu mediálnímu běsnění, mohlo dojít až v Hamburku, kdy prostě „nebylo vyhnutí“. Nevíme, na čem se dohodli, musíme počkat. Zdá se, podle tiskové konference Putina, že Trump se i jako začínající prezident hodně ptal, a Putin odpovídal. Kromě příměří v Sýrii nevíme nic. Dokonce, což se často dělá, nebyla ani oznámena další schůzka.
K oné Sýrii: je patrné, že Rusové si přejí vyhrát v Sýrii, ale nechtějí, aby Američané byli poraženi. Velmi dobře ví, že takové vítězství by je nakonec přišlo draho. Bohužel takového uvažování už není schopen Západ, který ve své nezměrné aroganci odmítá pomocnou ruku Šanghajské organizace spolupráce při řešení problémů v Afghánistánu.
Co se často diskutované délky rozhovoru týká, je patrné, že se vytvořila pracovní atmosféra, že spadlo napětí. Když se sejdou takovéto dvě osobnosti, je jasné, že si mohou povídat velmi dlouho a žádná manželka s tím nic neudělá.
Zajímavé rovněž je, že Rusko na tento summit G20 přišlo s vyhraněnými pozicemi, např. v otázce Severní Koreje: ještě před summitem v Hamburku došlo k dohodě Moskvy s Pekingem. Dohoda zhruba říká, aby všichni zchladili hlavy. Aby na jedné straně KLDR přestala s testy a aby z druhé strany USA přestaly provokovat se svým raketovým systémem THAAD v Jižní Koreji a vojenskými cvičeními v této oblasti. Je dobře, že někdo dokázal veřejně nahlas říci to, co je sice zjevné, ale takzvaná politická korektnost to cenzuruje.
