Pokud by se předložily dalajlámovy odpovědi na mnohé otázky, patrně by u nás mohl snížit počet tibetských vlajek, které naši Neználkové každoročně vyvěšují, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: Nedá mi to – den prezidentských voleb v USA se přiblížil na dosah, a tak nutně první otázka musí znít: kdo bude příštím prezidentem nejmocnějšího státu světa?
Pravděpodobně Donald Trump. Tedy s výhradou – získá nejvíce hlasů z prezidentských kandidátů. Ještě bude muset přetavit tento úspěch na převzetí klíčů od Bílého domu, což není snadné.
PZ: Z čeho berete jistotu, že Trump zvítězí?
Není to jistota, pouze odhad.
PZ: Který pramení z čeho?
Z průzkumů volebních preferencí.
PZ: Ty ale více mluví o výkyvech, nebo dokonce o převaze Hillary Clintonové. Volební kampaň Donalda Trumpa je vnímána jako nejhorší za celá desetiletí, většina médií stojí proti němu…
To máte pravdu. Jsou tu ale ještě dva důležité faktory. Především je to situace posledních dnů, kdy Clintonová čelí velkým skandálům. A pak je tu informace z průzkumů volebních preferencí, která nesouvisí s růstem či poklesem prestiže jednotlivých kandidátů. Je to problém povahy chyby v těchto výzkumech, na kterou upozorňují někteří analytici na západě i na východě. Vraťme se k primárkám. Tehdy výzkumy téměř vždy přisuzovaly Hillary Clintonové víc hlasů, než ve skutečnosti dostala. A Donaldu Trumpovi naopak slibovaly méně hlasů, než v reálu získal.
PZ: Jak je to možné? To jsou americké výzkumné agentury tak tendenční, nebo neumějí dělat svoji práci?
Americké agentury zaměřené na výzkum veřejného mínění jsou asi nejlepší na světě. Nebo alespoň mezi nejlepší patří. Jenže se mění povaha aktivního voliče a zdá se, že je velmi obtížné zachytit tuto změnu v číslech. Nejen v USA. Vzpomeňte na brexit. Výzkumy hlásaly převahu hlasů pro „Zůstat!“, pozitivní sentiment ve prospěch Evropské unie ještě posílila vražda bojovnice proti brexitu, labouristické poslankyně Jo Coxové těsně před hlasováním – a přesto se většina lidí vyslovila pro odchod Velké Británie z Unie.
Ve Spojených státech je povaha těchto proměn volebního chování čitelnější než v Evropě. Podstatná je změna nálady většiny. Toto nové rozpoložení je ve znamení velmi kritického vztahu k establishmentu, k vládnoucím skupinám z Washingtonu. Nejde jen o Trumpa, o jehož populismu jsme nedávno spolu mluvili. Také Trumpův hlavní oponent v primárkách – Ted Cruz – patřil ke kritikům establishmentu. Koncepčním kritikem washingtonské vládnoucí politické třídy pak byla dvojka primárek demokratické strany, Bernie Sanders. Řečeno jinak, ze čtyř nejúspěšnějších prezidentských kandidátů tři odráželi náladu proti establishmentu. Ostatně i Baracka Obamu vynesly do Bílého domu protestní hlasy. Jediný, kdo je pokládán za představitele establishmentu, je Hillary Clintonová – a ta je nejméně oblíbeným kandidátem za celá desetiletí. Podle Gallupa na přelomu října a listopadu dosáhla její „nepopularita“ 55 % dotázaných, což bylo o 13 procentních bodů více než její popularita.
PZ: Řekl jste, že mluvíte o pravděpodobnosti, ne o jistotě výsledku prezidentských voleb ve Spojených státech. Proč taková opatrnost?
Znáte to, hlas lidu je hlas boží – avšak cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Nevěřím ale, že by například vytažení nějakých kompromitujících materiálů na Trumpa na poslední chvíli výrazně ovlivnilo rozložení sil. Voliči se po divoké, často špinavé kampani již opevnili ve svých iluzích.
Nebezpečné jsou jiné věci. Americké volby jsou rizikový podnik. Je známo, že některé z tamních standardů jsou v Evropě nepoužitelné, ba přímo nepřijatelné. Nejde jen o podivný archaismus v podobě nepřímé volby prezidenta pomocí sborů elektorů se zvláštními pravidly. Rudy Giuliani, velmi úspěšný starosta New Yorku, nedávno mluvil o podvodech během jeho první kampaně – protivníci vozili ze sousedního státu lidi, kteří hlasovali i desetkrát. Pravidla je třeba ošetřovat, nelze spát na vavřínech a tvrdit: „my jsme nejlepší na světě, u nás se to nemůže stát“.
PZ: Myslíte si, že případné vítězství Trumpa povede ke zlepšení mezinárodní situace?
Současná zahraniční politika Washingtonu samotným Spojeným státům škodí. Pravděpodobnost, že ji Clintonová změní, je přibližně 15 %. Pravděpodobnost, že ji změní Trump, se pohybuje kolem 50 %. Čísla samozřejmě uvádím jen jako symboly.
To, že Trump politiku změní, ještě neznamená, že ji změní k lepšímu. V okolí Trumpa je celá řada lidí, kteří podléhají geopolitickým stereotypům. Mnoho amerických stratégů vidí už řadu desetiletí největšího protivníka v Číně, nikoli v Rusku. Peking a Moskva jsou spolu nezničitelné. Potom stačí rezignovat na představu, že Rusko lze rozebrat nebo si ho podřídit, nesnažit se z Ruska udělat vazala. A zvolit jinou strategii – netlačit Rusko k Číně, ale získat ho na svoji stranu. Což je mnohem snazší, než se zdá. Základem je jen projevit dobrou vůli k partnerství. Kdo ví, třeba je toto Trumpova vize. Což by ale neznamenalo zlepšení mezinárodní situace.
PZ: To vypadá, že naši bojovníci proti Číně přejímají budoucí zahraniční politiku Spojených států. Taky si myslíte, že prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů bylo ponižující?
Je to typický produkt současného ministerstva zahraničních věcí: Hurá s bubnem na zajíce!
PZ: Chcete říci, že souhlasíte s oficiálním přijetím dalajlámy na ministerstvu kultury?
Ale ne, jen říkám, že je rozdíl mezi diplomacií a mediálním divadlem. Což v Říši středu velmi dobře chápou. Zmíněný 14. dalajláma se v době povstání roku 1959 stal symbolem separatismu a požadavku návratu k feudálně-otrokářské teokracii Tibetu. Nebylo mu tehdy ani 25 let. V tomto věku jsme i my všemu rozuměli, a o životě téměř nic nevěděli. Symbolem separatismu zůstal dalajláma i v emigraci, kde jej podporují lidé a instituce, o jejichž dobrém vztahu k Číně či Tibetu lze oprávněně pochybovat. Pekingu, jako každé vládě na světě, separatismus vadí. Na tom není nic divného. Přijímat dalajlámu na oficiální úrovni je diplomatický prohřešek.
Oskar Krejčí: Jak svrhnout prezidenta Zemana
Jenže o diplomacii nešlo, jednalo se o domácí mediální hry. Když chcete vstoupit do takovéto hry, nesmíte začít diplomacií, ale rozkrytím kampaně druhé strany. Kolikrát naši slavní veřejnoprávní televizní novináři otevřeli téma „dalajláma“ – a kolikrát tlumočili autentické názory dalajlámy? Třeba odpověď na otázku, co znamenala jeho vystoupení v Paříži, New Yorku či v Kalkatě, v nichž sám sebe označil za marxistického kritika kapitalismu? Co si myslí dalajláma o současné zahraniční politice Pekingu? Nebo o hospodářském zázraku v Číně a růstu životní úrovně v Tibetu? A hlavně: je dalajláma i dnes pro odtržení Tibetu od Číny? Odpovědi na takovéto otázky by obletěly celý svět. Jenže to by se také mohl snížit počet tibetských vlajek, které naši Neználkové každoročně vyvěšují. Slovutní žurnalisté jen zneužívali starého pána…
PZ: „Starým pánem“ myslíte dalajlámu?
Ano. Zneužívali ho pro své lokální spory. Variace stále stejného bubnování na steč: Vše pro svržení prezidenta!
PZ: Nejen novináři, ale i řada politiků se postavila za oficiální přijetí dalajlámy. Není to důležitý signál?
Samozřejmě že je. Je to projev trapné iluze, že pěstováním domácích strašáků se stáváme důležití ve světě. Strašit nás Čínou… Proboha, co si na nás Čína vezme? Podívejte se na minulý týden. K diplomatickému úspěchu při jednání s Filipínami připojil Peking dohody o spolupráci s Malajsií, a to i ve vojenské oblasti. Daří se mu zklidnit situaci kolem Jihočínského moře. Premiér Li Kche-čchiang doletěl do Kazachstánu na jednání Šanghajské organizace spolupráce a projednal celou řadu otázek týkajících se Střední Asie. Pak zamířil na summit se státy evropského středovýchodu a následně do Moskvy.
Nebo jinak. V uplynulém týdnu na přehlídce letecké a kosmické techniky ve městě Ču-chaj představila Čína největší hydroplán na světě, své mohutné nákladní letadlo, strategický bombardér, víceúčelový stíhač generace 4+ a na nebi proletěly dvě čínské stíhačky páté generace. Z informací z této přehlídky vyplývá, že evropský Airbus A350 nosí v sobě řadu čínských patentů. Čína také v uplynulém týdnu úspěšně vypustila raketu Dlouhý pochod-5, která umožní posílat sondy na Měsíc a na Mars. Ze zveřejněných údajů je zřejmé, že Čína je sice jako „továrna světa“ největší znečišťovatel životního prostředí, ale zároveň uskutečňuje největší investice do ekologie na světě: v roce 2030 by měla produkovat na jednotku hrubého domácího produktu 60 až 65 % emisí z roku 2005. A tak by se dalo ještě ve výčtu úspěchů dlouho pokračovat – což ale samozřejmě vůbec neznamená, že všechno v Číně je dokonalé. Podstatné je něco jiného: copak se tohle může změnit, když se nabourají česko-čínské vztahy?
PZ: Není právě takovýto růst Číny pro nás nebezpečný?
Čínský růst je jedním ze základních znaků globální poměny v 21. století. V optice provinčních politiků v Praze či Bratislavě se může zdát, že když zavřeme oči, svět se zastaví. Nezastaví. My – Česko, Slovensko a celá Evropská unie – se buď na globální změny adaptujeme, zapojíme se aktivně do utváření nového světa, přijmeme win-win strategy, strategii zaměřenou na to, aby všichni zúčastnění byli vítězi. Nebo se budeme ufňukaně krčit někde v koutku. A dějiny půjdou mimo nás.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)
