Zdá se mi, že v poslední době jsme svědky absurdní situace. Vypadá to, že normální člověk v Evropě má dnes vlastně jen dvě možnosti. Buď se připojit k jednomu extrému, a tím je hysterická reakce na cokoli, co byť jen vzdáleně připomíná uprchlíka, migranta, nebo něco podobného, co je na světě zřejmě jen proto, aby nás připravilo o práci, bydlení, pohodlí a nakonec zřejmě i o vlast. To potom vede k tomu, že lidé volají policii kdykoli pojmou podezření, že už je to tady. Policie potom kontroluje folklorní soubory ze zahraničí, protože jsou to černoši, fotbalisty místního prvoligového týmu, protože jsou z Afriky, případně pronásleduje na popud občanů kominíky, protože jejich pracovní oděv nápadně připomíná černé kombinézy gangsterů prohlašujících se za bojovníky jakéhosi Islámského státu.
Ilustračné foto: Emil Polák
Druhý extrém zase spočívá ve frenetickém nadšení a radosti, kterou nás naplňuje proud uprchlíků ze zemí zmítaných válkami a násilím, protože nic lepšího nemohlo náš kontinent potkat. Navíc tím můžeme celému světu i sami sobě dokázat, jak hluboko jsou v nás zakořeněny hodnoty jako soucit, solidarita a láska k bližnímu. No, a protože se uprchlíci naší zemi jakoby vyhýbají, nezbývá, než nakoupit vody a sendviče, sednout do auta a vyrazit někam do ciziny, kde je jich víc.
Dokonce to někdy vypadá, že o to skutečně tvůrcům veřejného mínění jde – donutit Evropany, aby uvažovali jen o těchto dvou možnostech, do krve se dohadovali, která je ta správná, a aby se jim tak zabránilo zamyslet se také nad příčinami, které Evropu, a Evropskou unii zvlášť, do této situace postupně přivedly. A zdůrazňuji, že vůbec nejde jen o uprchlíky, krize je daleko hlubší a uprchlická krize je jen vrcholkem, který je vidět a díky němuž si konečně evropská veřejnost všimla neutěšeného stavu EU, ale i neschopnosti, nebo dokonce neochoty evropských politiků to řešit.
Asi bych si netroufl tvrdit, že jedinou příčinou tohoto stavu je politika USA a zneužívání NATO k jejímu vnucování evropským členům, ani že hlavním cílem americké zahraniční politiky je rozdělovat Evropu, destabilizovat Evropskou unii a oslabit euro. Co je ale nepochybné, je fakt, že od chvíle, kdy se reálné vlády ve Washingtonu ujali neokonzervativci – to znamená zhruba od druhého volebního období prezidenta Clintona (1997–2001), jsou důsledky této politiky takové, že by tomu všechno nasvědčovalo.
Hodně másla na hlavě mají jistě samy některé evropské »mocnosti«, dlouhodobě máme také vážné výhrady k EU a jejímu vnitřnímu fungování i směřování. Nikdo ale asi nebude zpochybňovat, že bombardování Jugoslávie, válka v Iráku, Libyi a Sýrii, stejně jako masivní podpora opozice a přilévání oleje do ukrajinského požáru, který vyvrcholil státním převratem a občanskou válkou, výrazně oslabily Evropu, evropskou integraci a významně přispěly k dnešní hluboké krizi EU. A to nemluvím o stovkách tisíc mrtvých civilistů, o milionech zničených osudů, o dramatickém nárůstu protizápadních nálad v islámském světě a faktické materiální podpoře islámského extremismu. O odpovědnosti za uvedení vlny uprchlíků do pohybu, milionů v regionu a zatím statisíců do Evropy, ani nemluvě. Stručně řečeno: za politikou Washingtonu v Evropě a jejím nejbližším okolí zůstávají trosky rozvrácených států, Evropa je má uklízet a Evropská unie to má všechno zaplatit. A nic na tom nemění fakt, že se všech těchto katastrof organizovaných USA více či méně aktivně, dobrovolně či pod nátlakem vždycky zúčastnil někdo z evropských členů NATO, pokud hned ne všichni. A ve všech těchto případech to bylo právě NATO, které sloužilo buď jako zástěrka hrubého porušování mezinárodního práva – jako třeba v Jugoslávii, nebo jako prostředek nátlaku na evropské státy, aby se podřizovaly zájmům americké politiky. Dá se dokonce říci, že existuje jakési hypotetické ministerstvo obrany EU, dokonce se nachází v Bruselu, ale ne v sídle EU, ale o několik kilometrů vedle – v sídle NATO. A dá se také říci, že v otázkách bezpečnostní politiky se EU a její představitelé stali fakticky nesvéprávnými.
Jak je možné, že se bedlivě sleduje, jestli politici v Evropské komisi neupřednostňují zájmy svých vlastních zemí, ale nikomu nevadí, že někteří evidentně hájí otevřeně zájmy Washingtonu a ignorují zájmy EU, a dokonce i evropských vládnoucích vrstev.
Ve všech těchto případech hrálo a hraje NATO evidentně roli a úlohu, která je v rozporu s evropskými zájmy, ať je formulujeme z jakéhokoli pohledu. A pak je nakonec jedno, jestli katastrofální důsledky americké politiky pro Evropu byly také jejím cílem a jsou záměrné, nebo jde o původně nechtěné, neplánované vedlejší – nebo jak se dnes vzletně říká – kolaterální dopady. Pokud jsou neplánované, je možné po nás chtít, abychom se bezmyšlenkovitě a slepě podřizovali washingtonskému vedení, které dvacet let vrší jednu strategickou chybu na druhou jen proto, že NATO je prý pro Evropu jedinou bezpečnostní alternativou? A členství v NATO bohužel nic jiného než takové podřizování neznamená.
A pokud je to záměr, tak je to o důvod víc, proč hledat cestu, jak z NATO odejít. Proto je třeba co nejrychleji obnovit diskusi o nové bezpečnostní architektuře v Evropě a o rozpuštění NATO. Tato diskuse byla před dvaceti lety po rozpuštění Varšavské smlouvy rychle násilně ukončena.
Autor je podpredseda Strany demokratického socializmu
Pôvodne vyšlo v denníku Haló noviny 6. 10. 2015uverejnené so súhlasom autora
