Zřejmě se v USA zformovalo druhé mocenské centrum a protiprezidentská média jsou jen dílčím projevem této skutečnosti, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: Nástup Donalda Trumpa do Bílého domu je spojen s nebývalou mediální kampaní proti prezidentovi. A s únikem informací z okolí prezidenta, který také nemá obdoby.
Nejsem si jist, že se to dá takto říci. Pozoruhodná je spíše frekvence úniků spolu s cílenou propagandistickou kampaní než samotný fakt úniků důležitých informací.
PZ: Můžete být konkrétnější? To, co říkáte, nezní zrovna srozumitelně.
Pokud jde o četnost prosakování informací, pak jen tento týden jsme byli svědky zveřejnění záznamu telefonátu Trumpa s filipínským prezidentem Rodrigo Dutertem v deníku New York Times. V něm údajně americký prezident vyzradil tajnou polohu dvou jaderných ponorek. Zároveň se v americkém tisku objevily tajné informace o teroristickém útoku v Manchesteru, které britští vyšetřovatelé sdělili svým americkým kolegům. To je potvrzení vaší představy, že v USA je stále obtížnější udržet tajemství.
Na druhé straně politicky neméně významná je mediální účelová interpretace takových úniků. Vezměme například onen záznam rozhovoru s filipínským prezidentem. Přesná poloha jaderných ponorek se samozřejmě tají, ovšem jaderné ponorky jsou zpravidla součástí doprovodu letadlových lodí. Bývají částí úderné skupiny, jejíž jádro tvoří letadlová loď. Oficiálně bylo veřejnosti oznámeno, že se ke korejským břehům blíží dvě americké letadlové lodě. Sice nebylo uvedeno, že je doprovázejí jaderné ponorky, ale každý, kdo se touto problematikou trochu zabývá, to předpokládal. Smyslem onoho úniku a jeho interpretace bylo vytvořit obraz prezidenta-mluvky, který ohrožuje bezpečnost USA. Ještě názornější to je na takzvaném vyzrazení tajemství ruskému ministru zahraničních věcí během jeho návštěvy v Bílém domě. Informace o nebezpečí, že notebooky mohou byt zneužity k útoku na civilní dopravní letadla, byla veřejně známá několik měsíců před návštěvou ruského ministra. Navíc platí, že informace tohoto typu se dávají státníkům proto, aby je použili.
Ostatně Rusko se s USA dělí – či alespoň dělilo – o zpravodajské informace: například v době intervence USA v Afghánistánu v hromadném měřítku; Moskva ale také předem varovala Washington před teroristy, kteří v roce 2013 zaútočili na Bostonský maraton. Celé divadlo s únikem tajných informací od Trumpa působí zvenku směšně, ovšem v hysterii panující ve Spojených státech je to významné. V pozadí je sen o odvolání prezidenta.
PZ: To jsou skutečnosti obecně známé. Proč se ale domníváte, že nedošlo k velkému zlomu?
Většina kauz, včetně údajných ruských hackerských útoků na centrálu demokratické strany, se jeví jako uměle nafouklá…
PZ: Vy si tedy myslíte, že se nejednalo o ruské kyberútoky?
To nemohu vědět. Pravděpodobnější ale je, že se časem objeví někdo ze štábu demokratické strany, kdo ony dokumenty prostě vynesl a zveřejnil. Demokraté dnes hledají, na koho by svedli svoji volební porážku; nechtějí si přiznat, že vybrali špatného kandidáta. Problém je ale obecnější.
Oskar Krejčí: Amerika především a svět podle CIA
Víte, v srpnu 1964 schválil Kongres USA Rezoluci o Tonkinském zálivu. Stalo se tak na základě zpráv, že severovietnamské hlídkové čluny napadly v neutrálních vodách americké torpédoborce. Po přijetí této rezoluce se Spojené státy oficiálně vojensky zapojily do války ve Vietnamu. V říjnu 2002 Kongres schválil na základě informací o tom, že Bagdád vlastní zbraně hromadného ničení, rezoluci o použití síly proti Iráku. V roce 2005 ale Národní bezpečnostní agentura (NSA), což je zpravodajská služba ministerstva obrany USA, odtajnila dokument, podle něhož k žádnému útoku severovietnamských člunů na torpédoborce USA v Tonkinském zálivu nedošlo. A po obsazení Iráku se žádné zbraně hromadného ničení nenašly. Je zřejmé, že si v těchto případech dokázala Johnsonova a Bushova vláda prostřednictvím médií, přetížených emocemi, připravit veřejnou náladu i ústavní podmínky k vojenské intervenci. Zdá se, že Trump tuto schopnost ovládat média nemá.
PZ: Tím ale potvrzujete můj názor, že úniky informací z Trumpova okolí jsou důležité.
Důležité jsou pro mediální kampaně, nikoliv z hlediska obsahu. Skutečně závažné úniky státních tajemství jsou staršího data, z doby vládnutí George Bushe mladšího a Baracka Obamy. Mám na mysli WikiLeaks, jejíž veřejné aktivity začaly v říjnu 2006. Podle některých analytiků tato nezisková mediální společnost, jejíž nejslavnější tváří je Australan Julian Assange, za prvních deset let své existence zveřejnila 10 milionů utajovaných dokumentů. Druhý velký únik opravdu důležitých informací je z června 2013, kdy Edward Snowden předal ke zveřejnění první část sdělení o již zmíněné Národní bezpečnostní agentuře, která provádí „globální elektronický monitoring“. V obou případech jde o stále aktivní prameny nových utajovaných informací.
Rozsah indiskrétnosti, jehož jsme za poslední více než dekádu v USA svědky, svědčí buď o úpadku politické kultury, nebo o rozštěpu americké vládnoucí elity. Někteří komentátoři dokonce mluví o studené občanské válce v USA.
PZ: To je opravdu zvláštní situace. A podle vás – jedná se o úpadek politické kultury, nebo o krizi elity?
Asi o oboje. Spojené státy ale neprožívají krizi související s únikem tajných informací poprvé. Velmi významný byl čin vojenského analytika Daniela Ellsberga, který v červnu 1971 pro New York Times zveřejnil první zprávu o takzvaných „Pentagon Papers“. To byl materiál nazvaný „Vztahy Spojených států a Vietnamu, 1945–1967: Studie připravená ministerstvem obrany“, který z podnětu ministra obrany zpracovala skupina odborníků. Jednalo se přibližně o tři tisíce stran analýz a čtyři tisíce stran vládních dokumentů. Bylo to 47 svazků označených jako „Přísně tajné – citlivé“. Ze zveřejněných částí vyplývalo, že vláda v souvislosti s válkou v Indočíně systematicky lhala, a to nejen veřejnosti, ale i Kongresu. Už tehdy byla americká mocenská elita rozštěpená. Ellsbergova odvaha bezesporu přispěla k ukončení války. Tehdy se také začalo používat slovo „whistleblower“, pištec, k označení lidí, kteří veřejně upozorní na protizákonnou či etickou aktivitu.
Ellsberg, Assange a Snowden nebyli a nejsou jedinými pištci, kteří ovlivnili americkou politiku. Ovšem ti, kdo popisují rozhovory prezidenta s ruským ministrem či filipínským prezidentem, nebo zveřejnují detaily z utajovaného vyšetřování v Manchesteru mezi ty úctyhodné rozhodně nepatří.
PZ: To opravdu vypadá na využívání každé vhodné i nevhodné příležitosti k diskreditaci prezidenta Trumpa. Kdysi se vyprávěl vtip, že ve Spojených státech nemůže být barevná revoluce, protože tam není velvyslanectví USA. Teď to vypadá, že se situace změnila.
Jsme svědky věcí donedávná nevídaných, jako například štěpení uvnitř Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (AIPAC), což je proizraelská lobbistická skupina v USA s více než sto tisíci členy. To ovšem odpovídá intenzitě útoků na premiéra Benjamina Netanjahua v Izraeli, které jsou jen zdánlivě spojeny pouze s korupcí.
Opravdu se zdá, že se v USA zformovalo druhé mocenské centrum. Protiprezidentská média jsou jen dílčím projevem této skutečnosti. V pozadí je dnes už tradiční nesnášenlivost liberálů, jejich netolerantní vztah k jiným názorům a k vítězství jiných než vlastních skupin ve volbách. Tento paradox mezi deklarovanou demokratičností a surovými mocenskými zájmy je znám z celé řady zemí, včetně Česka. Rizika jsou ale dnes jasnější než za dob George Bushe mladšího. Rozpolcení společností, které barevné revoluce pěstují, ve spojení s nesplněnými očekáváními vede k permanentním zmatkům. K přeměně studené občanské války v krvavou – jako na Ukrajině. Nebo ke střídání mezi obránci a útočníky jako v Brazílii, kde média a manifestanti napřed zásadním způsobem přispěli k ústavnímu puči proti prezidentce Dilmě Rousseffové – a dnes jsou nastartovány stejným způsobem proti tomu, kdo ji svrhl, proti prezidentovi Michelovi Temerovi.
PZ: Připouštíte tedy barevnou revoluci i v USA?
Část obyvatel v USA sice manifestuje proti prezidentovi, ale jejich motivace se povětšině liší od požadavků opozice proti Trumpovi v rámci mocenské elity. Vzpomeňme, jak Obamova vláda v letech 2011 až 2012 rozebrala hnutí Occupy Wall Street. Ve Spojených státech se jedná, alespoň zatím a především, o rozkol mocenské elity, chcete-li spor uvnitř vládnoucí oligarchie. Má jinou povahu než spory v Evropě.
PZ: Narážíte na manifestace proti prezidentovi Miloši Zemanovi?
Nejen. Po zkrocení řeckého premiéra se nejvíce eurodisharmonie ozývá z Visegrádské čtyřky. Když se podíváme na protivládní aktivity v těchto zemích, pak vidíme dvě inovace. Především je to vytváření vůdců manifestantů z lidí stojících mimo politický establishment. Jde o mladé lidi, kteří nemají pokažený image z kuloárů viditelné politiky. Jejich kvalifikací jsou čisté ruce a výborná angličtina. Na manifestace svolávané jejich jménem pak navazují mainstreamová média a dávají akcím obvyklou spirálovitou podobu.
Druhým novým příspěvkem je zatažení institucí Evropské unie do opozičních akcí. Hlavně Evropského parlamentu, ale také Evropské komise. Europoslanců a eurobyrokratů povětšině ze zemí, kterých se daný vnitrostátní spor netýká, a neznají jeho souvislosti. A kteří se ve jménu znovuzvolení či kariéry v eurostrukturách ochotně změní na rychlokvašené experty na jakékoliv téma. Jejich rezoluce a stanoviska se pak stávají součástí vnitrostátního boje.
PZ: Jestli vám dobře rozumím, potom nelze předvídat, ani jaké budou výsledky útoků na prezidenta v USA, ani obdobných ataků v Česku.
V této chvíli to alespoň já nedokážu. Jediné, co je jisté, že v narůstajícím chaosu jsou tyto útoky jen špičkou ledovce. Skutečné problémy teprve čekají na zviditelnění.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)
