Z Evropské unie se stává „pevnost Evropa“. To samo o sobě není dobře. Ještě horší by ale mohlo být, kdyby se změnila na „vězení Evropa“, varuje politolog Oskar Krejčí v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
PZ: Na semináři SPaS, tedy Spojenectví práce a solidarity, jste prohlásil, že nelze prognózovat zahraničněpolitické chování nového amerického prezidenta. Že je nutné s hodnocením počkat standardních sto dní. Už dnes se ale každý den vrší stále nové a nové odhady budoucí politiky Donalda Trumpa. Jak byste vysvětlil tento rozpor mezi vaší opatrností a často jednoznačnými soudy některých vašich kolegů-politologů?
Začnu trochu zeširoka. Bloomberg, to je americká finanční a informační společnost, zveřejnil před několika dny zprávu ze své listopadové ankety mezi 146 ekonomy. Z výsledků vyplývá, že největší riziko v mezinárodních vztazích pro příští rok vidí dotazovaní ekonomové v evropských volbách (cca 85 %). Pak následuje obava ze zahraniční politiky nového prezidenta USA Donalda Trumpa; přibližně o dvacet procentních bodů menší obavy mají respondenti ze zahraniční politiky Vladimíra Putina. Pozoruhodně malou obavu dávají najevo ze změn v Číně (pod 20 %).
Většina takových soudů více odráží náladu v médiích než povahu mezinárodní politiky. Myslím, že v případě Donalda Trumpa ani on sám nemůže dnes říci, jak bude zahraniční politika USA vypadat. V první období bude linie této politiky vektorem vzniklým z různých vnitrostátních tlaků – působení složité byrokracie ministerstev zahraničí, obrany a obchodu plus zpravodajských služeb, ale i kompromisů uvnitř republikánské strany a vlivových skupin v Kongresu. Teprve potom by mohla nastoupit reakce na zahraničněpolitické problémy a povahu globalizace. Až časem se ukáže, kdo a co je nejdůležitější při formování zahraniční politiky Spojených států – a zda to vůbec bude prezident. A zda dobrá předsevzetí neumřou s prvními problémy, jak tomu bylo v případě Baracka Obamy a Johna Kerryho. Nejnovější informace o tom, že by Trumpovým ministrem zahraničí měl být Rex Tillerson, šéf ropného gigantu Exxon Mobil, dává zmíněné anketě specifický význam. Je však také zatím rozporuplným signálem: bude se Tillerson chovat jako oligarcha sledující úzkoprsé podnikatelské zájmy, nebo se stane reprezentantem moderního pojetí bezpečnosti založené na vizi vzájemné ekonomické závislosti?
PZ: Chcete říci, že se ekonomové v anketě, kterou zmiňujete, mýlí? Že nás například příští rok nečeká drama v podobě evropských voleb?
Ano i ne. Vzpomeňte, jak mnozí ekonomové očekávali, že Brexit přivede Velkou Británii div ne do katastrofy. Nebo jak chaoticky reagují finanční trhy na politické impulzy – jejich chování lépe osvětlí teorie davu než ekonomické modely. V případě zmíněné ankety se především jedná o reakci na chybné představení a prognózování velké série letošních voleb a referend nejdůležitějšími sdělovacími prostředky. Mám na mysli volby v Rusku, ve Spojených státech, v Rakousku, ale i první kolo republikánských primárek ve Francii, referendum v Nizozemsku o asociační dohodě s Ukrajinou, zmíněné referendum o Brexitu v Británii a nedávné referendum o změně ústavy v Itálii. Ve všech zmíněných případech selhaly výzkumy veřejného mínění. Ostudné a zavádějící bylo i tendenční smíchání zpráv a komentářů západních mainstreamových médií.
Oskar Krejčí: Trapná protiruská „strategická komunikace“
V případě zmíněné ankety mezi ekonomy výsledky ale odrážejí i skutečný problém. Příští rok nás čekají volby v Německu, ve Francii a pravděpodobně i v Itálii. Chcete-li něco zásadního v Evropské unii změnit, nestačí razantní výroky politiků z Visegrádské čtyřky. Státníky v geopolitickém jádru Unie, tedy v Berlíně a v Paříži, nechávají ony výroky chladnými. Chování státníků v geopolitickém jádru Unie mohou změnit jen zmíněné volby. Tím, že ony státníky vymění. A tak posunou osud EU jako celku.
PZ: Mluvíte o geopolitickém jádru Evropské unie. Co tím myslíte?
Evropská unie bývá někdy vnímána jako postmoderní mezinárodní organizace, která není v zajetí tradičních mocenských zájmů. Na tomto podkladě Unie dokonce získala v roce 2012 Nobelovu cenu míru. Odstranila prý války, hlavně ty mezi Německem a Francií. Iluze demokracie nadřazené mocenským zákonitostem je posilována procedurami, jako je hlasování v komisích či subkomisích o tématech typu, jako je název pomazánkového másla. Jenže když dojde na zásadní problémy, například dluh Řecka či Kypru nebo migrační politika, napřed se musejí dohodnout Berlín a Paříž, než jsou přizváni na jednání další. Nemluvě o převratu na Ukrajině a následných minských jednáních, kdy si do rozhodování nechávají Berlín a Paříž mluvit z Washingtonu, ale Evropská unie je dobrá jen na následné podpůrné sankce. Nebo jinak – když vystoupí z Unie Velká Británie, EU se otřese a jede se dál. Kdyby odešla Francie nebo Německo, Evropská unie by skončila a muselo by se začít znovu.
Vlastní zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie je zbytková záležitost: společná politika existuje pouze tam, kde jednotný postoj nepřekáží zájmům těch členských zemí, které můžeme postaru označit za mocnosti. Když se některý z unijních států-mocností rozhodl bombardovat Jugoslávii nebo se podílet se na útoku na Irák či Libyi, nikdo v Evropské unii mu v tom nedokázal zabránit. Na druhé straně mezinárodní organizace sjednocující velkou část Evropy by asi v současném světě těžko mohla fungovat bez funkční zahraniční a bezpečnostní politiky. K zajištění existence opravdu nestačí schopnost rozhodovat o pomazánkovém másle…
PZ: Přesto ale Evropská unie žije!
Protože se Evropa – přesněji část Evropy – integruje po dvou vzájemně se doplňujících liniích: převážně ekonomicko-politické sjednocování v Evropské unii plus vojensko-politická integrace v Severoatlantické alianci. Jde o dva sloupy jednoho integračního procesu. Od samotného počátku. Stejní lidé, kteří stáli u kolébky dnešní Evropské unie, zakládali či spoluzakládali NATO. Většina z nejdůležitějších západoevropských státníků, kteří se jeden den účastní summitu Evropské unie, potká se další den i na summitu NATO. Každá z těchto dvou organizací má v současnosti 28 členů, z nich 22 je společných – počítáno zatím včetně Velké Británie.
PZ: Všiml jsem si, že v letošním, pátém vydání vaší knihy Geopolitika středoevropského prostoru, ale i v pátém vydání Mezinárodní politiky, jste výrazně upravil svůj názor na Evropskou unii a píšete o „EU/NATO“. Nezdá se mi však, že by toto vaše pojetí získalo mnoho příznivců. I na semináři Quo vadis, Evropo?, který v Poslanecké sněmovně nedávno uspořádal Institut slovanských strategických studií, s vámi někteří řečníci nesouhlasili.
To máte pravdu. A nejen akademičtí kolegové. Řekl bych, že například i ruská zahraniční politika se dlouhou dobu snažila rozlišovat mezi Evropskou unií a NATO. A často se dožila zklamání. Tento týden proběhlo zasedání ministrů zahraničních věcí EU/NATO. Generální tajemník aliance Jens Stoltenberg ještě před začátkem jednání uvedl, že Evropská unie a NATO potvrdí přes 40 konkrétních bodů pro vzájemnou spolupráci v sedmi širších oblastech. Probíhá institucionalizace propojování, které dosud bylo v řadě ohledů neformální. Tím přebírá Evropská unie větší spoluzodpovědnost za důsledky jednání NATO. To se týká i neutrálních států, jako je Švédsko, Finsko či Rakousko. Zdá se, že nejen v případě Baracka Obamy se výbor pro udělování Nobelových cen míru unáhlil.
Institucionalizace vztahů Evropské unie a NATO „na shodných hodnotách“ začala v roce 2001. O rok později byla přijata deklarace EU-NATO o evropské bezpečnostní a obranné politice (ESDP). Program nazývaný „Berlín Plus“ byl schválen v roce 2003 a stanovil zásady pomoci NATO v operacích Unie, do nichž není Aliance zapojena jako celek. O posílení spoluprací těchto dvou organizací jednali i některé následné summity – hlavně lisabonský v roce 2010 a letošní ve Varšavě.
PZ: Proč taková urychlení toho, co jste nazval „institucionalizací vztahů EU-NATO“ probíhá právě nyní?
Asi bylo vše chystáno za zavřenými dveřmi dlouho, teď ale se objevila nutnost přejít k rázným činům. Podle Stoltenberga je upevnění spolupráce EU-NATO nejlepší odpovědí na pochyby o budoucnosti transatlantických bezpečnostních vztahů. Myslí tím odstranění obav z některých předvolebních výroků Donalda Trumpa. Navíc po Brexitu význam institucionálního propojení EU/NATO vzrostl. Přinejmenším pro některé politiky ve státech s anglosaskou politickou kulturou, kteří si chtějí zachovat vliv na zahraniční a bezpečnostní politiku Unie i po odchodu Velké Británie z EU. A pak je tu důležité jižní křídlo Aliance, které je nutné upevnit i po zkomplikování vztahů Evropské unie s Tureckem.
PZ: Pokládáte rozhodnutí o další institucionalizaci vztahů EU-NATO za důležitá?
Z hlediska zahraniční politiky jsou asi významnější než umrtvená TTIP, smlouva o transatlantickém obchodním a investičním partnerství. Příznačné je, že TTIP hrozilo složité a velmi riskantní veřejné hlasování, zatímco dohody o institucionálním propojení EU/NATO se prostě zrealizují.
Důležité je to vše ale i z jiného důvodu. Atmosféra na Západě se mění a změny probíhají v celém prostoru politického života. Nejde jen o dohody ministrů zahraničí a obrany v EU/NATO. V Česku na ministerstvu vnitra vzniká odbor pro hlídání pravdomluvnosti, vojenská rozvědka by měla mít přehled o dění na internetu, přes Česko budou volně poletovat drony armády USA… Kontrola nad občanskou společností se pomalu, ale jistě zvětšuje. Děje se tak, aniž si ministři či vlády přijímající jednotlivá dílčí rozhodnutí uvědomují komplexní důsledky. Inu, jak moudře praví Monty Python, „španělskou inkvizici nikdo nečeká“.
PZ: To, co říkáte, zavání konspirační teorií. U někoho může vzniknout pocit, že se od realistické analýzy přesouváte k literární tvořivosti.
To vše, o čem mluvím, je proces, který doprovází oligarchizaci západní společnosti, což je transformace, která má hlubší kořeny než jednání ministrů. A vůbec nesouvisí s nějakou ruskou nebo čínskou hrozbou. Pokud jde o fabulaci, máte trochu pravdu. Ale znovu opakuji, že rozpravy o hrozících problémech jsou jedním z mála obranných mechanismů – vědění snižuje riziko. Jenže sama diskuse nebezpečí neodstraňuje. Problém je, že z Evropské unie se stává „pevnost Evropa“. To samo o sobě není dobře. Ještě horší by ale mohlo být, kdyby se změnila na „vězení Evropa“.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)
