Chybou Gorbačova bylo, že nenechal slib západních státníků nerozšiřovat NATO na východ vtělit do právně závazných smluv, říká v rozhovoru pro prvnizpravy.cz, politolog Oskar Krejčí.
PZ: Mluví se o tom, že by Donald Trump mohl jednostranně zrušit sankce vůči Rusku. Čerstvě zveřejněné údaje ruského statistického úřadu uvádějí, že v Rusku loni meziročně klesly reálné příjmy obyvatelstva o 5,9 % a hrubý domácí produkt se snížil o 0,7 %. Poklesly investice, zahraniční obchod. Myslíte si, že západní sankce dosáhly svého cíle?
Nemyslím. Jestliže účelem sankcí mělo být přinucení Ruska ke změně politiky, pak efekt je téměř opačný. Veřejnost povětšině vnímá sankce jako důkaz zlovolnosti Západu a sjednotila se kolem svého prezidenta. První letošní průzkumy z nevládního sociologického centra Levada uvádějí, že Vladimíru Putinovi věří 85 % dotázaných (14 % nevěří) a 54 % respondentů je přesvědčeno, že situace v zemi se vyvíjí správným směrem (15 % má opačný názor). Pokud jde o popularitu politiků, za Putinem následují ministr obrany a ministr zahraničních věcí, což naznačuje, že veřejnost fandí zahraničněpolitickému kurzu Kremlu a že je hrdá na úspěchy ruské armády v Sýrii. Dostupné prognózy jak z Mezinárodního měnového fondu, tak i z Moskvy navíc naznačují, že letos by měl HDP v Rusku začít růst. Když to vše shrneme, pak se znovu ukazuje, že ekonomické sankce ubližují prostým lidem, nikoliv však politické elitě. A v případě Ruska dosahují u veřejnosti bumerangového efektu.
PZ: Tento týden pořádal Institut globálních studií UJAK konferenci o vztahu Ruska a Evropské unie. Vy jste charakterizoval tyto vztahy jako promarněnou šanci. Proč?
Když se podíváte na chronologii vztahů Moskvy a Bruselu po rozpadu Sovětského svazu, získáte depresi z diplomacie…
PZ: To snad ne – diplomacie je šance vyhnout se válce!
Diplomacie je umění, které ne každý zvládá. Nemluvě o tom, že diplomacie může sloužit k přípravě války – jak tomu bylo třeba v případě konference připravené Washingtonem v Rambouillet, která předcházela útoku na Jugoslávii (1999). Buďme ale konkrétní.
Od roku 1997 se uskutečnilo 32 summitů Rusko-EU; ten poslední proběhl v prosinci 2014. A výsledek? Spousta zajímavých deklarací, slavnostních recepcí, gest – a nakonec sankce, které se co půl roku obnovují, někdy dokonce rozšiřují. K čemu tedy byla ona summitová diplomacie?
PZ: Dobře, v čem ale vidíte příčinu selhání diplomacie? Přesnější řečeno přechodu od hledání spolupráce ke konfrontaci.
Chyba se pravděpodobně stala hned na začátku. Za akt, kterým byla ukončena studená válka, je někdy pokládána „Pařížská charta pro novou Evropou“, která byla podepsána v roce 1990 na summitu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Tehdy byla taky podepsána „Smlouva o konvenčních ozbrojených silách“ (S-KOS), která stanovila horní hranice počtu nejdůležitějších konvenčních zbraní NATO a Varšavské smlouvy.
PZ: To vypadá velmi sympaticky, v čem byl tedy podle vás problém?
V tom, že se na principy „Pařížské charty“ téměř okamžitě zapomnělo. Sovětský svaz se rozpadl a na Západě převládlo přesvědčení, že je možnost Rusko rozebrat. Rusko přestalo být partnerem, stalo se jen velkým prostorem a zdrojem surovin. Bezpečnostní a ekonomické otázky se přestaly řešit na panevropském půdorysu od Atlantiku po Ural.
Oskar Krejčí: Nemyslím, že Trump vyléčí choroby světa
Z počátku tato proměna probíhala v skrytu, jakoby vedlejší produkt dobrých rozhodnutí. Dva roky se ukazují jako klíčové. V roce 1994 Rusko přistoupilo k projektu NATO „Partnerství pro mír“ a s Evropskou unií podepsalo „Dohodu o partnerství a spolupráci“. V roce 1997 pak byla vytvořena „Stálá společná rada NATO-Ruská federace“ a došlo k ratifikaci „Dohody o partnerství a spolupráci“…
PZ: Což se stále jeví jako kroky správným směrem…
Jeví… Jenže „Stálá společná rada“ byla jen konzultativní orgán bez pravomocí. A „Dohoda o partnerství a spolupráci“ vyžadovala sjednocení na bázi „evropských hodnot“, což je neurčitá formulace, kterou někteří politici užívají jako klacek proti názorům, které se jim nelíbí.
PZ: Vraťme se ale k „depresi z diplomacie“. Zatím jste neodpověděl jednoznačně, v čem je problém. I po roce 1997 se přece nabízelo několik vývojových cest.
Problém je v západní představě vítězství nad Sovětským svazem. Když se situace ustálila, bylo zřejmé, že Evropská unie a postsovětský prostor přestavují dva odlišné administrativně-normativní celky. Dalo se vyjít z toho, že normy lze sbližovat a na základě jejich konvergence vytvářet podmínky pro – nazvěme to – „kooperativní konkurenci“. Spolupráci při vědomí rozdílů. Nebo bylo možné vnímat nové Rusko přes prisma geopolitické představy o věčném konfliktu. Tehdy začalo vítězit blokové pojetí bezpečnosti v Evropě, místo KBSE/OBSE se nejdůležitější bezpečnostní institucí Evropy – a snad i světa – mělo stát NATO. Západ se snažil využít situaci, kterou nabídl jelcinovský rozklad Ruska. Kromě drancování tamního národního bohatství se prosadila vize zatlačování Ruska.
PZ: Musíte být konkrétnější.
Nejvýrazněji to tehdy bylo vidět na Balkáně od chvíle, kdy Německo – v rozporu se „Závěrečným aktem KBSE“ – uznalo republiky odštěpené od Jugoslávie. Rusko sice vyměnilo ministra zahraničí a za naivního liberálního „západnika“ Andreje Kozyreva nastoupil vynikající znalec mezinárodní politiky a „státocentrik“ Jevgenij Primakov (1996), bylo však už pozdě – změně strategie NATO, prvnímu rozšíření Aliance na východ a bombardování Jugoslávie se již nedalo zabránit. Navíc se zdá, že tehdy vrcholily v Moskvě iluze o tom, že je zásadní rozdíl mezi NATO a Evropskou unií: právě v roce bombardování Jugoslávie letadly Aliance byla v EU schválena „Společná strategie vůči Rusku“ a Moskva přijala „Strategii rozvoje vztahů Ruské federace s Evropskou unií ve střednědobé perspektivě“. Mimochodem, tehdy již byl premiérem Vladimír Putin. Rusko vyhlásilo vztahy s Unií za svou strategickou prioritu.
Dá se říci, že od té doby získaly vztahy Moskvy a Západu rytmus přílivových a odlivových vln: impulzy ke spolupráci se střídaly s konflikty a naopak. Byla přijata celá řada velmi zajímavých dokumentů, římské summity Ruska s NATO a s Evropskou unií, cestovní karty směřující k hlubší spolupráci, Putin navrhl „Dohodou o strategickém partnerství“ atd. To vše na pozadí skutečnosti, že se Rusko s příchodem Putina začalo vzpamatovávat a uskupení NATO/EU dále postupovalo na východ.
PZ: Zase jste příliš deklarativní. Dá se ona vaše téze nějak konkretizovat?
Třeba v oblasti energetiky a vojenské bezpečnosti. Vztahy se vyvíjely od „Energetické charty“ a „Smlouvy o Energetické chartě“ počátkem 90. let k odložení ratifikace smlouvy Státní dumou až k ruskému odstoupení. Moskva začala požadovat, aby úmluvy nehájily jen práva odběratelů, ale i dodavatelů a tranzitních zemí. Ruským požadavkům nebylo vyhověno. Otázka ropy a plynu se měnila z ekonomického tématu na bezpečnostní, a to do značné míry díky tlaku USA. Množily se problémy s tranzitními zeměmi a Rusko hledalo zjednodušení i úspory. Byly vybudovány ropné terminály na baltickém pobřeží Ruska, které vyřadily pobaltské státy, a po ostrých sporech s Ukrajinou o placení plynu začala výstavba plynovodu Severní potok (dokončeno 2011). Pokus o výstavbu Jižního potoka selhal díky podřízení se Bulharska nátlaku Bruselu a Washingtonu. Rusko po dohodě s Ankarou začalo se stavbou Tureckého potoka (2012). Projekt byl zastaven po sestřelení ruského letadla operujícího v Sýrii a znovu obnoven loni. K pozoruhodnostem zmateného vývoje vztahů Brusel–Moskva patří, že bez ohledu na sankce začala v roce 2015 příprava Severního potoka 2 (plánované dokončení 2020). Na projektu se podílí řada velkých západních firem, a tak si tomu netroufá bránit ani největší evropská obhájkyně sankcí – německá kancléřka. Není divu, že Rusko radši jedná s jednotlivými státy a firmami než s institucemi Evropské unie.
PZ: To je skutečně poměrně nepřehledné. A oblast bezpečnostních vztahů?
Příznačné je, že se v době bombardování Jugoslávie „Stálá společná rada NATO–Ruská federace“ vůbec nesešla. Došlo ale k oteplení a roku 2002 byla vytvořena „Rada Ruská federace–NATO“, která měla rozhodovat o věcech společného zájmu. Jenže v době války v Jižní Osetii a Gruzii (2008) se vůbec nesešla – americký velvyslanec se nedostavil. A to již čtyři roky předtím došlo k takzvané oranžové revoluci v Kyjevě a druhému rozšíření NATO na východ. Rusko pozastavilo svoji účast na S-KOS (2007), protože NATO odmítalo začlenit armády nových členů Aliance do počtu svých zbraní. Brusel začal tlačit na demarkaci hranice mezi Ukrajinou a Ruskem a objevil se projekt Východního partnerství Evropské unie, který směřoval k vytváření bloku států mezi Unií a Ruskem. Příslib zlepšení vztahů, který signalizoval nová strategie NATO (2010) například v myšlence společné alianční a ruské protiraketové obrany, se nenaplnil. Vše vyvrcholilo převratem v Kyjevě a připojením Krymu k Rusku (2014).
PZ: Několikrát jste řekl, že pravděpodobnost vítězství opozice proti ukrajinskému prezidentovi byla vysoká. Proč se tedy Západ uchýlil k podpoře převratu v Kyjevě?
Můžeme jen hádat, proč byl tento na první pohled nesmyslný krok učiněn…
PZ: Nejen nesmyslný, ale i velmi krvavý, vezmeme-li v úvahu tisíce mrtvých v následné občanské válce!
To s vámi souhlasím. Je-li nějaký „racionální“ důvod, pak to asi byla snaha zastavit formování Eurasijského ekonomického svazu a připojení Ukrajiny k němu. Otázka velmi špatně připravené asociační dohody Unie s Ukrajinou byla jen záminkou, což ukazuje i její současné zablokování. Mimochodem, Victoria Nulandová, která na ministerstvu zahraničí USA měla tyto otázky na starost, tento týden odstoupila.
PZ: Myslíte si, že příčinou selhání naděje na spolupráci Bruselu a Moskvy byly špatně připravené úmluvy?
Ne. Na konferenci, kterou jste tady zmínil, zaznělo, že chybou Gorbačova bylo, že nenechal slib západních státníků nerozšiřovat NATO na východ vtělit do právně závazných smluv. Nemyslím si, že to je podstata problému – kdyby tyto smlouvy byly, v nastupující atmosféře právního nihilismu by je Západ nerespektoval. Výchozím problémem jsou geopolitické stereotypy v uvažování některých politiků, jejich sociálně-darwinistické chápaní mezinárodních vztahů. Nejde jim o partnerskou spolupráci, ale o získání výhod. A to v situaci, kdy těžiště reálné moci Západu není v Bruselu či Berlíně, ale za Atlantikem.
Když sledujeme vývoj ruské diplomacie, pak se v této situaci dopustila tří hlavních chyb. Předně to byla představa, že liberálové ze Západu budou oddáni družbě s liberály v Moskvě jen proto, že se také podíleli na vítězství nad komunisty. Jenže žádný „liberální internacionalismus“ se nekonal, nastoupila geopolitika. Druhým omylem byla vize, že existuje zásadní rozdíl mezi Evropskou unií a NATO. Ve skutečnosti jsou to, alespoň zatím, stále více vzájemně prorůstající části jedné západní integrace. A třetím omylem byla představa, že rozpory mezi Washingtonem a některými zeměmi v Evropě mohou vést k odlišným postojům vůči Rusku. Jenže, a to zvláště za prezidentství Baracka Obamy, se Washingtonu podařilo sjednotit západní a střední Evropu právě pod antiruskými prapory.
PZ: A problémy západní politiky? Vidíte nějaké?
Chybí vize partnerské spolupráce. I když je tu vědomí prolínání některých zájmů, jako je boj proti teroristům a pirátům či ekologie, za hlavní je pokládána geopolitická konfrontace ztvárněná v obrazech nutnosti Rusko zatlačovat. Dominuje uvažování v kategoriích hry s nulovým součtem – naše vítězství musí být ruská ztráta a naopak. S tím souvisí i představa neintegrovatelnosti Ruska do již hotových západních mezinárodních organizací.
PZ: To zní velmi skepticky. Jaké vidíte řešení?
Zatřást pořádně západními elitami. Něco by mohla přinést léčba Trumpem. Riskantní léčba.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)
