Řada rozhodnutí další okrajování suverenity a demokracie lidmi, kteří asi ani netuší, co činí, protože nevědí, co je „velká politika“. Věnují se hádkám a kupčení ve straně, v Parlamentu či koalici o funkce, říká politolog Oskar Krejčí.
PZ: Vím, že se snažíte vyhýbat rozhovoru o české politice. Nejednou jste ji v Prvních zprávách označil jako nudnou. Zároveň ale mluvíte o oligarchizaci české politiky. Není to velké téma?
Oligarchizace je důležité téma, ale týká se celého liberálně-demokratického Západu – od USA po Ukrajinu a do určité míry i Rusko. Česko i Slovensko jsou jen dílčí příklady, odrazy či přizpůsobování se obecným trendům. Navíc se tu vytrácí velká politika.
PZ: Je možné, aby existoval stát bez velké politiky?
To, čemu se říká „velká politika“, oblast reálné moci a strategie, je projevem státní suverenity. Když předáte část suverenity do Bruselu a máte asymetrické vztahy s některými svými spojenci, prostor pro „velkou politiku“ se zmenšuje. Vytrácí se suverénní rozhodování a nastupuje realizace či aplikace rozhodnutí, které udělal někdo jiný.
Oskar Krejčí: Přežít nudné volby do krajů a zbytečného Senátu
PZ: Můžete být konkrétnější?
Jsou to nejrůznější drobné krůčky, které jdou mimo systém parlamentní demokracie. Uvedu jen namátkou několik případů. Třeba zbabělý útěk od Slovenska při žalobě na radu ministrů Evropské unie za rozhodnutí přerozdělovat migranty podle kvót, zřízení odboru pro kontrolu pravdomluvnosti na ministerstvu vnitra, připojení části armády pod Bundeswehr, navržení bývalého eurokomisaře pro rozšiřování EU, který nese velký podíl viny za rozpoutání občanské války na Ukrajině, za generálního tajemníka OBSE, periodické přizpůsobovaní se protiruským sankcím – to vše bylo provedeno bez veřejné diskuse a bez Parlamentu, velice pravděpodobně na „radu“ zvenku. Tato rozhodnutí představovala další okrajování suverenity a demokracie lidmi, kteří asi ani netuší, co činí, protože nevědí, co je „velká politika“. Příliš se věnují hádkám a kupčení ve straně, v Parlamentu či koalici o funkce a rozpočtové výhody. Provádějí politiku bez paměti, bez vědomí širšího kontextu a obecných cílů.
PZ: Příklady, které jste uváděl, se týkaly různých ministerstev či přímo vlády. Odpovědnost by tedy měl nést především premiér. Sociální demokracii (ČSSD) koncem týdne čeká sjezd. Pokládáte Bohuslava Sobotku za úspěšného politika?
Úspěšnost lze měřit činy ve prospěch země, nebo volebními úspěchy strany. Bohuslav Sobotka se stal předsedou ČSSD v březnu 2011. Podívejte se na server Českého statistického úřadu Volby.cz. Jestli dobře počítám, za období Sobotkova předsednictví se konalo osm voleb, přičemž v sedmi z nich sociální demokracie zaznamenala propad, v jedněch nárůst mandátů:
Volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 oproti předcházejícím volbám představovaly pro ČSSD pokles o 138,4 tisíc hlasů a ztrátu šesti mandátů. Bylo to nejmenší množství hlasů od prvních voleb do Sněmovny v roce 1996. Ve srovnání s nejúspěšnějšími volbami, které proběhly roku 1998, to byl pokles o 911,8 tisíc hlasů.
Řádné senátní volby absolvovala ČSSD za Sobotkova předsednictví troje. V roce 2012 zaznamenala růst o sedm mandátů, avšak už v roce 2014 ztratila 13 senátorských křesel a roku 2016 přišla o dalších osm mandátů.
Pokud jde o volby do Evropského parlamentu, pak ve srovnání s volbami v roce 2009 zatratila sociální demokracie v roce 2014 přibližně 313,3 tisíc hlasů, což je spojeno s úbytkem tří europoslanců za ČSSD. Během krajských voleb v letech 2012 a 2016 ztratila sociální demokracie oproti volbám v roce 2008 téměř 658,6 tisíc hlasů a 155 mandátů – přišla o více než polovinu zastupitelů.
V komunálních volbách roku 2014 ve srovnání s volbami 2010 ČSSD ztratila 5,2 milionů hlasů, což se projevilo jako úbytek 811 zastupitelů.
PZ: To vypadá téměř katastroficky! Neměla by sociální demokracie v takové situaci vyměnit vedení?
Změna vedení je relativně druhořadá a už vůbec nelze připisovat porážky jednomu člověku. Důležitá je změna politiky. Něco jiného je chytře se v politice pohybovat a něco jiného je pomocí politiky směřovat k naplnění obecnějších hodnot, než je osobní prospěch. Zlom nastal po volbách v roce 2013, kdy se Sobotkovi podařilo zvítězit nad opozicí ve straně. Tehdy sice prohrál na poslaneckém klubu a v předsednictvu ČSSD, ale – pomocí nátlaku podobnému kapesní „barevné revoluci“ s manifestacemi na ulici a zapojením aktivistické televize – uspěl na Ústředním výkonném výboru ČSSD. Hlavní aktéři takzvaného lánského puče (název podle utajované schůzky s prezidentem v Lánech – pozn. red.) byli zdiskreditováni a ve straně zavládla kádrová disciplína. Řekl bych, že stranická byrokracie zvládá nominace všeho druhu, a kdo se přizpůsobí, má naději podílet se na stále menším zisku.
Situace tak trochu připomíná rok 2005. Stanislav Gross zvítězil v zápase o pozici předsedy ČSSD a získal funkci premiéra. V nastalé krizi, na jejímž rozdmýchání se zásadním způsobem podílel, sociální demokracie nebyla schopna konstruktivně reagovat a řítila se do volební záhuby. Takzvanou špinavou práci v podobě tlaku na odstoupení Grosse za ní odvedl předseda strany, která byla s ČSSD ve vládní koalici – Miroslav Kalousek z KDU-ČSL. Jiří Paroubek, který po Grossovi funkce zdědil a sebral ČSSD hrobníkovi z lopaty, se na útocích proti Grossovi nepodílel. Podobnou roli jako Kalousek v roce 2005 má v současnosti Andrej Babiš. Jenže je mírnější. Jako by mu Sobotka vyhovoval…
PZ: Přes všechno, co uvádíte, Sobotka pozici předsedy asi uhájí. Čím to vysvětlujete?
Patří, stejně jako kdysi Stanislav Gross, k první generaci mladých sociálních demokratů, která se v politice naučila pohybovat díky kuloárním jednáním a dohodám. Dokázali ovládnout sjezdy ČSSD už v době předsednictví Miloše Zemana – nemluvě o špinavé hře proti vlastnímu prezidentskému kandidátovi v roce 2003. Dnes má Sobotka kolem sebe družinu, kde mezi stranickými a státními úředníky bezesporu dominuje Milan Chovanec, hrdina „lánského puče“ v roce 2013. Také mediální agentura ČSSD pracuje více pro předsedu než pro stranu.
PZ: Podpora předsedy je ale nutná podmínka úspěchu každé strany.
Ano. Jenže ČSSD neudrží pozornost médií na takových kauzách, jako je Čapí hnízdo, obligace Agrofertu a podobně. Buď to neumí, nebo si šetří téma na lepší načasování. Obávám se, že první je pravdou. Zatím je jisté, že sociální demokraté promeškali příležitost udusit ANO v přátelském obětí. Řečnické útoky proti Babišovi mu daly možnost těšit se jak z výhod moci, tak i z její kritiky – je místopředsedou vlády s patinou opozičního činitele. Co víc si mohl přát?
PZ: Konfrontace ČSSD s hnutím ANO je ale ostrá!
Předvolební sliby a chování se liší od povolebního jednání snad u všech politických stran a hnutí. Je to jedna z příčin, proč upadá volební účast a důvěra v demokracii.
PZ: Myslíte tím výroky předsedy ČSSD o zastaralosti bohumínského usnesení, které zakazuje spolupráci s KSČM na vládní úrovni?
Tohle je trochu jiná hra. Nejzajímavější tajenkou letošních voleb do Poslanecké sněmovny je, kolik hlasů dostane Babišovo ANO. Jsou čtyři základní varianty. Tedy za předpokladu, že volby nedostanou francouzský střih a orgány činné v trestním řízení nezačnou kádrovat kandidáty. Varianta první, ANO získá nadpoloviční počet mandátů a sestaví jednobarevnou vládu – jako na Slovensku Ficův Směr v roce 2012. Druhá varianta, ANO získá nejvíce hlasů, ale nesestaví koalici a půjde do opozice – jako Ficův Směr v roce 2010. Vladimír Mečiar zažil tuto situaci několikrát, Jiří Paroubek po volbách v roce 2010. Třetí variantu výsledku je, že ANO získá nejvíce hlasů nebo dostatek na koaliční potenciál, sestaví koaliční vládu, ale s jiným premiérem, než je Andrej Babiš.
PZ: To znamená, že nepředpokládáte, že Babiš bude premiérem koaliční vlády?
Zatím se to nejeví jako pravděpodobné. V této chvíli to vypadá, že se ho všichni potenciální koaliční partneři nalevo i napravo bojí.
PZ: Mluvil jste o čtyřech variantách. Která je ta poslední?
Menšinová vláda ANO s Babišem jako premiérem a podporou parlamentní strany, která nepůjde přímo do vlády. Třeba s podporou komunistů za posty nějakých náměstků, velvyslanců… Tato varianta je pravděpodobně zdrojem Sobotkovy náhlé vstřícnosti vůči KSČM a tolerance jinak antikomunistických médií vůči levicové úchylce v ČSSD.
PZ: Sjezd hnutí ANO otevřel znovu otázku množnosti vlastního kandidáta na prezidenta. Myslíte si, že je to reálné?
Babiš vychází s Milošem Zemanem lépe než Sobotka, muselo by se něco stát, aby chtěl mít úplně vlastního prezidenta. Někdy je dobré mít kamaráda s právem udělovat amnestie. Zná ale Martina Stropnického natolik dobře, aby mu umetl cestičku na Hrad?
PZ: Je podle vás Martin Stropnický volitelný?
Ano. V této zemi už herci několikrát ukázali, že se jim role v politice líbí a lidem se líbí jejich hraní na státníky. Navíc má Stropnický skrytý volební potenciál. Udělejte si přehled jeho aktivit a výroků například o Severoatlantické alianci a o Rusku, přidejte jeho oddanost myšlence zvýšení vojenských výdajů na dvě procenta HDP – to vše z něj dělá člověka, kterého může podpořit pražská kavárna, tedy i veřejnoprávní sdělovací prostředky. Navíc se začínají střídat politické generace, mění se profil voličských základen.
PZ: Doba ale nahrává populistům, zvládne Martin Stropnický tuto roli?
Předně je tu možnost, že zklamání z Trumpa povede ke snížení popularity populismu. Berlín už také nešíří po Evropě chaos podporou migrace, což bylo mimořádně vděčné populistické téma. A který politik nedokáže předstírat populismus, když se mu to hodí? Když se podíváte do našeho Parlamentu, zdá se, že nejvíce se bojí populismu KSČM. Někdy se zdá, že si tato strana pěstuje image státotvornosti až na hranici rizika sebezáhuby.
PZ: Nemyslím si, že to, o čem jsme mluvili, je natolik nudné, aby se tomu politolog vyhýbal.
No dobře, asi to není nudný, ale smutný pohled na českou nepolitickou politiku. Je s podivem, co všechno lze v politice nad Vltavou prožít – a přežít.
(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto: Alexander Piekov
