Když v materiálním světě něco doslouží, něčím jiným to nahradíme. Nahrazujeme stále častěji i to, co ještě nedosloužilo, ale musí to uvolnit místo čemusi pokročilejšímu anebo modernějšímu. Od zkušenosti, že všechno je nahraditelné, odvozujeme zřejmě i přesvědčení, že každý je nahraditelný. Snad to platí v banálním kontextu, že svět pokračuje bez těch, kteří zemřeli, s těmi, kteří se rodí. Když ale nahraditelnost v duchovním světě nahlížíme z bezprostřední blízkosti, tedy osobně, jsme naopak svědky nenahraditelnosti.
Když zemřel Petr Kalandra, řekl mi jeden hudební kritik, že bluesový štafetový kolík po něm převzal Pepa Streichl. Pepa Streichl už také zemřel a třeba je ten pomyslný kolík u někoho z žijících bluesmanů, ale já, jak jde čas, si stále pouštím Petra Kalandru a Pepu Streichla s tím, že je nejde nahradit a ani pro to není důvod. Člověk přece nenahradí své přátele jenom proto, že zemřeli!
Myslím, že každý, kdo se v životě nějak zaplete s obrazem, melodií či slovem, by si měl být preventivně vědom své nenahraditelnosti. Souvisí to s odpovědností. Není odpovědné spoléhat na to, že přijde někdo, kdo za nás dopoví větu, najde lepší rým, počká si na správné světlo. S velkou pravděpodobností se tak nestane. Podobně nevěřím, že se slovo stěhuje z jednoho autora na druhého. Spíše je svému autorovi věrné. Drží se svého Ludvíka Vaculíka až za hrob a nepřipadá v úvahu, že by si nějaký náhradník nazul Vaculíkovy literární boty.
Duchovní svět je proudem, ve kterém vše současné, minulé i budoucí plyne společně. To hluboké s tím povrchním, vše samo za sebe, aniž by z toho vznikla duchovní bramboračka. Že vše se vším souvisí neznamená, že něco na sebe navazuje, že někdo někoho zastoupí. Jedině z nenahraditelnosti povstává vzájemnost, jež nepomíjí.
Často se ve vzpomínce vracím k setkáním spisovatelů kolem časopisu Obsah. Paradoxně díky podezíravosti minulého režimu, který řadu skvělých autorů vyloučil z dobového mainstreamu, to na samizdatové literární periferii žilo. Několikrát do roka si zakázaní spisovatelé konspirativně domluvili setkání. Dostal jsem se mezi ně po protekci, díky Milanu Šimečkovi. Říkal jsem si tenkrát a cítím to tak i po letech: Tolik úžasných lidí na jednom místě! Taková koncentrace svobodomyslnosti, moudrosti a krásy! Je to doopravdy? Nezdá se mi to? Stále je všechny slyším v přátelském rozhovoru: Ludvíka Vaculíka, Milana Uhdeho, Jana Trefulku, Mira Kusého, Václava Havla, Miroslava Zikmunda, Evu Kantůrkovou, Zdeňka Rotrekla, Hanu Ponickou, Jiřího Kratochvíla, Zdeňka Kotrlého, Zdeňka Urbánka, Milana Jungmana, Sergeje Machonina, Lenku Procházkovou…
Jak mohlo někoho napadnout, že lze nahradit takové autory? Byli nenahraditelní jako zakázaní, zůstali nenahraditelní jako povolení a nikdy za ně nebude náhrada. Sejně jak za nás, co tu jsme a za ty, kteří přijdou. V to doufám.
(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 25/2018)
