Nelíbat zadnici moci

(Dokončenie z predchádzajúceho čísla) Cesta k nápravě sociálně poničeného života by nutně musela začít odstraněním sociálně vedeného ubližování, jež vede k bezprostřední či zprostředkované, zvláště pákou ekonomiky zapříčiněné destrukci lidské bytosti. Když je tento první a zásadní krok vynechán, při nejlepší vůli se bez něj nikde, ani v rámci spektáklu na prknech divadla bezdomovců, nemůže udát opravdové znovunabytí ztracené důstojnosti. Lidské trosky bez obydlí, kromě jiného ekonomického a psychosociálního mučení, „kopanců“, jež od společnosti dostávají, jsou permanentně vystaveny deprimujícímu nedostatku soukromí, nekonečným opovržlivým pohledům, kteréžto jim věnuje okolí („Demoralizace a dezorientace, které přicházejí jako důsledek toho, že se člověk musí neustále přesouvat z místa na místo bez toho, že by měl jedno pevné útočiště, a fakt, že za této situace nemá člověk v životě žádný pevný řád by pravděpodobně psychicky oslabily i mentálně silné jedince“; Renzetti – Curran). Optimismus za každou cenu Jejich zpaďouření „spoluobčané“ se ale naopak domnívají, že touží na sebe strhávat pozornost, ještě vydatněji se zviditelňovat, exhibovat a tajtrdlíkovat. Nejraději by jim taktéž zakázali autentický a opodstatněný pesimismus. Kapitalistická mytologie a ideologie totiž dokonce ani lidem bez přístřeší nepovoluje nebýt optimisty. Naléhá na ně a vyzývá je, aby se oprostili od postoje, který je neslučitelný se třemi buržoazními kulturními axiomy Roberta K. Mertona –všichni musejí usilovat o vysoké mety, ježto mají rovné možnosti; neexistují nepřekonatelné neúspěchy; skutečnou prohrou je ochabnutí či vzdání se ambicí (Merton 2000). Protože většinová společnost bude vždy raději mluvit o tuláctví, o svobodomyslných vagabundech, a nechce nic slyšet o osobách společensko-ekonomickým systémem vyvržených, o vyděděncích, vyobcovaných, jež bezprizorní existence ani trochu netěší, vyložme si zde malý vzorek průpovídek, z nichž emanuje šosácká rozumnost, moudře vysvětlující, vyvažující a falsifikující problematiku bezdomovectví: „Připusťme, že v západní společnosti existují lidé, kteří žijí na jejím okraji v určitém nedostatku. Jejich trampoty nelze nevidět, ale ani eliminovat. Je to dojemné, nicméně přirozené. Takto postiženým osobám lze pomáhat, alespoň drobným obnosem (citlivější z nás pak dokonce tak jako mají svého mobilního operátora, mívají i svého stabilního bezdomovce) – ne však negovat jejich situaci. S „geniálním“ řešením přišel novinář Jiří X. Doležal – naprosto vážně se přimlouvá za to, aby bylo bezdomovcům umožněno stavět si z odpadů přístřeší v záplavových zónách, protože periodické povodně zařídí sanaci slumů (Doležal 2006). A možná doufá, že jedna živelná rána zprovodí ze světa dvě mouchy: nebudou-li obyvatelé slumových čtvrtí schopni nebo ochotni před velkou vodou utíkat (tak jako v New Orleansu roku 2005), mohla by se tu rýsovat cesta ne sice k celkovému a konečnému (Endlösung) řešení bezdomovecké otázky, ale alespoň k jejímu udržování v únosných mezích, když by se takto eliminovalo navyšování počtu lidí vyvržených ze společnosti. Jsou „skoro“ jako my? Střesme se proto ideologizování této aporie, přijměme ji a vyhraďme jí náležitý prostor v naší občanské společnosti. Narušení jedinci tady vždycky byli, jsou a budou: kapitalismus nemá s jejich osudem nic dočinění. Někteří z nich jsou fajn – na čistého a neopilého bezdomovce, který neobtěžuje okolí žebrotou ani odpudivým vzhledem, neřkuli zápachem, ba umí i pozdravit kolemjdoucí, je radost pohledět, je (skoro) jako my; takových je ovšemže málo: bezdomovci jsou prostě bezdomovci – a ač to tak občas nevypadá, jsou to, kol kolem vzato, spokojení a bezstarostní lidé.“ Než zkvašený výkal, to raději roztomile vyhlížející, pulírovaný a ovoněný exkrement. K zblití mastně krémové myšlení a jazyk takovýchto promluv – za jejichž mentálním a komunikačním opevněním se rozléhají „zakázaná“ teritoria, třeba do bahna bezvýchodnosti zadusané surové živoření marginálů – tu načechrávají a nadnášejí různorodé formy buržoazních mýtů. Rozebrali-li bychom si předchozí věty a obrazy, které jsou v prostředí kapitalistické kultury vypouštěny a rozšiřovány ve spojitosti s lidmi bez přístřeší, byly by k nalezení všechny Barthesem v Mytologii popsané mytizující figury: od vakcíny (doznání bezdomovectví coby nahodilého, ne systémového, výhradně individuálního problému – což řád nezlomí, nýbrž posilní), přes nepřítomnost dějin (zdůrazňování nadčasovosti lidského trápení – „bezdomovci tu byli vždycky“ –, aby nevyjevila se jejich dějinná ukotvenost), identifikaci (maloburžoa v každém vidí sebe sama, proto promítá do lidí bez domova vlastní tužby – pokud jej ale není schopen takto zredukovat, učiní z něj neliberální figurou exotiky jakýsi vyšinutý exemplář), tautologii (např. „bezdomovci jsou prostě bezdomovci“) a ani-ani-smus (kupř. „mluvme o bezdomovství nepředpojatě“), až po kvantifikaci kvality (dejme tomu „potíže lidí bez přístřeší vyřešíme investováním do bezdomoveckých časopisů a stejnokrojů“) a konstatování (např. „bezdomovci nepracují, a proto nemají ‘koláče’“). Bezdomovství jako exkluzivita Také proto bezdomovec není sto měšťáka skutečně dojmout: vedle baby-boxů a adopce na dálku nemohou vzniknout homeless-boxy, vyhřívané schránky pro společností odložené dospělé jedince, kteří by zde našli útočiště a bylo by pak o ně postaráno minimálně formou onoho charitou organizovaného, neúplného adoptování, třebaže ne mezikontinentálního, přesněji dotace pokryté familiárnem fotek (této středostavovské mánie), dopisů, případně i nějakým tím rekvalifikačním vysvědčením, posílaných sponzorům – „rodičům“. Namísto aby plnohodnotná integrace deklasovaných a poničených chudáků byla jediným uspokojivým řešením jejich trudných poměrů, namísto aby se chudoba a nezaměstnanost jakožto hlavní příčiny bezdomovectví celospolečensky, nejlépe preventivně řešily – poněvadž když se již objeví a někoho dlouhodobě poškozují, je několikanásobně obtížnější mu pomoci (ač se to tutlá, mezi bezdomovci převládají fyzicky a psychicky nemocní nebo trvale poškození lidé) –, jsou přehlíženy, zlehčovány nebo překódovány, dokonce i zařazeny do mašinérie buržoazní „umělecké“ zábavy. Senzibilní umělci nepodobajíce se již obětovaným kanárům, kteří upozorňují vlastní smrtí horníky v podzemí na rizikový nárůst koncentrace důlních plynů (Kurt Vonnegut), ale hyenám čichajícím na kilometry exkluzivní odér zdechlin, polorozpadlých reziduí druhých tvorů svými ultracitlivými senzory ohmatávajícími jsoucno vycítili ve vzduchu neomleté téma: bezdomovství. Jak je zvykem, a jak se od nich i očekává, předvádějí kumštýři v buržoazní společnosti své umělecké rituály a „odvážně rozvrací“ tabu také kolem tohoto tristního společenského fenoménu, vedlejšího produktu kapitalismu. Všechny jejich „ohromující“ projekty mají přitom jakoby náhodou jedno společné: vyhýbají se zpochybnění normality bezdomovectví. Kličkují před pojmenováním jeho sociální zrůdnosti; zkoumají jej pouze jako výzvu k invenčnímu zpracování v mezích imaginace a myšlenkového panoramatu zburžoazněné kultury, a tím se podílejí na jeho legitimizaci. Přihřívání kunst-polívčičky V této disciplíně vymezené měšťáckou kulturní hegemonií zabodovala i mladá a nadějná česká „sociální umělkyně“, ve své tvorbě kombinující přístupy objektového a konceptuálního umění: Kateřina Šedá, jedna z laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Bylo oceněno její sveřepé vzpínání tvůrčí síly vkládané do projektů, jimiž se snaží vymanit sebe, a zejména druhé, ze zažitých představ a zaplnit tak prázdno – Šedá totiž kudy chodí, tudy usiluje šedý svět všednosti prozářit uměleckými nápady, do nichž zapojuje, a vmanipulovává (ne nadarmo chápe Stephen Greenblatt umění jako výslednici mnoha poetizujících diskursivních manipulací na půdorysu vyjednávání a směny) k vlastním účelům, nekreativní okolí. Její práce nicméně vyústila mimo jiné v to, že nevědomky zkopírovala šosákovu koncepci bezdomovství. Tu ztvárnila do ekologicko-sociologicko-charitativního díla, metafory toho, čeho se podle mýtů kapitalismu žebrákům bez domova nedostává: bytelné a stylové tašky určené na přenášení úlovků z kontejnerů (odpadní koš buržoazní společnosti je spotřebním košem „houmlesovým“). Dále pak pláště a opasku (ptát se deprivovaného chudáka – jak to udělala ona – co postrádá, je vskutku švandovní: chvála Bohu, že neprojevil potřebu oprátky…). Tyto předměty vyrobila ze šlupek od salámu a ostentativně jimi obdarovala, a sice nespasila, ale potěšila, jednoho konkrétního „bezďáka“, s nímž se seznámila, když si hrála „na život“ v přestrojení za prodavačku v supermarketu. Nu a nezapomeňme, že rozhodně tady už ne bezděky, simultánně vše pečlivě zdokumentovávala. Bez důkazů by totiž před odbornými komisemi své „neambiciózní“ umění (manipulace) jako múzický počin neobhájila. Bez příkras řečeno: přihřívaje si postměšťáckou buržoazní kunst-polívčičku, aniž by si to zřejmě uvědomovala, přiložila polínko do ohně bagatelizace pekla nezměrného zoufalství bezdomovců. Co chybí soudobému kumštýřství Nová česká vrchnost, jež je zapojena do čachrů kolem umění a rozhoduje, kdo bude uznán a oceněn, hanebně bere do buržoazních úst Jindřicha Chalupeckého, pravý jejich protipól, jenž se na rozdíl od nich paďoursky nepinožil za majetky a tituly. Z jeho poselství se jí totiž podařilo potratit to stěžejní: že je vyjevoval ne toliko přesvědčený modernista, ale nemenší humanista a socialista, jak to bývávalo v logice avantgardy. Však také některým chytrolínům asi počíná docházet, že Chalupecký nejspíše není nejvhodnějším patronem umělců, „kteří udávají tón současné kultuře“ (V čem se Chalupecký mýlil, Viktor Šlajchrt 2006). Neboť Chalupecký ani nechtěl být, a nikdy nebyl, uměleckým kritikem ve službách buržoazie, živícím se coby „zprostředkovatel žhavě aktuální senzibility“ jakožto jediného zbyvšího poselství současného kšeftařícího a konjunkturalistického, v mediálním marketingu sběhlého umění. Soudobému oceňovanému kumštýřství chybí přesně to, nač apeloval Jindřich Chalupecký: pravdivost – pravdivost ovšem nehomologovaná mocí. Nepočítáme-li umělecké aktivity překódované buržoazním vyprázdňujícím klystýrem či mytizujícími figurami (jako třeba zapojení bezdomovců do divadelničení, nebo výroba oděvních doplňků jim určená), jež udělají estrádu klidně i ze sociální katastrofy, jeho tématem se nemůže dle metru kapitalistického trhu sát neprodejná a neestetická „banalita“. Řekněme to, že některá žití jsou ve společnosti systémem bezcitně podemílána a bořena. „Revoluce má ještě další úkol než odstranit bohaté, ještě další než odstranit chudé; má zničit sociální překážky, znemožňující člověku život,“ tvrdilJ. Chalupecký. A on bezvýhradně spojoval revoluční myšlenky s osvobozením jedince od útlaku společenského řádu . Pročež na umělci pak podle něj je, „aby hájil člověka, aby hájil to nejlidštější, co je v člověku a lidské společnosti, a aby mohl vydat své svědectví, kdykoli je toto lidství ohroženo“. Co by měl pravdivý umělec Tyto věty sice byly vyřčeny v souvztažnosti konfliktů jiné doby, ale protože jde o výpověď univerzálního humanismu, promlouvají i k současnosti. Pravdivý umělec měl by tedy dnes svou tvorbou odsoudit ničení lidských existencí ekonomickou mocí, a ne se na něm přiživovat a establishmentu jejich estetizací přisluhovat. Což automaticky nevede k tomu, že by byl povinován být stůj co stůj explicitně politickým a že mu nezbývá jinší pole působnosti, než schematicky protioficiální machou válčit s etablovanými o kořist moci, prebend a privilegií. Zadnici moci nemusí nutně nakopávat, stačí když ji nebude líbat. A nyní vyzkoušejme si malé kouzlo inverze určené umělci pohodlně usazenému v buržoazním prostředí a jeho mýtech. Opišme kolem jeho produkcí – za pomoci pojetí, fikce, představy (latin. conceptus), tzn. konceptuálu, obracejícího naruby konceptuální manýru, která predestinuje, kdo má právo uplatnit vůči druhému agresivitu překvapivého konceptu – Charmsovu smyčku nonsensu, jež se uzavře jak úroboros. Při troše fantazie se nám potom coby dejá vu zjeví protivně groteskní dialog (mimo jiné kusy ztvárněný i oním pozoruhodným divadlem pražských bezdomovců) o tom, „kterak nová myšlenka ohromuje člověka nepřipraveného“. Prostý a dělný člověk, zachtělo-li by se mu taky „ukázat, co bylo neviditelné, a přece to viselo ve vzduchu“ (Šedá, in: Třešňák 2005), mohl by totiž nenadále „umělecky“, v rámci jakési sociální perzifláže performance, odpovědět na pokus o ohromení ze strany výtvarníka-performera (je zde skryto i toto poučení: „kdo jinému project-art jámu kopá – sám do ní padá“) následujícím způsobem: VÝTVARNÍK Jsem výtvarník.// DĚLNÍK Ale pro mne jsi h…o.// (Výtvarník okamžitě zbledl jako stěna, zachvěl se jako osika a neočekávaně skonal. Vynášejí ho.) (Charms 2001) Autor je publicista Titulok a medzititulky Slovo