Summit EU v Bratislavě žádná opatření ke kritickému stavu Evropské unie nepřijal, existuje vůbec nějaký plán jak dál? V exkluzivním rozhovoru pro Prvnizpravy.cz odpovídá politolog Oskar Krejčí.
PZ: Na summitu Evropské unie v Bratislavě německá kancléřka Angela Merkelová označila situaci v Unii za kritickou. Přijal podle vás summit nějaká opatření, která by tento kritický stav mohla vyléčit?
Nepřijal. Vlastně ani přijmout nemohl, a to hned ze dvou důvodů. Především šlo o seznamovací summit, kde si představitelé států vyměnili názory na novu situaci. Požadavek na vytvoření „cestovní mapy“ je sice racionální, ovšem politika nesouvisí jen s racionalitou. Jde především o zájmy. Zatím se hledá cíl, kam by cestovní mapa měla Unii dovést. Nemluvě o nejasných nástrojích.
Hledání „cestovní mapy“ začíná v době krize, kdy se každý snaží reagovat v duchu vlastních představ – a to nejen představitelé států. K pozoruhodnostem bratislavského summitu patří, že předseda Evropské komise Jean Claude Juncker a předseda Evropské rady Donald Tusk předložili odlišné návrhy. Ukazuje se, jak špatný byl v tomto ohledu kompromis při psaní Lisabonské smlouvy, který vedl k vytvoření dvou funkcí s překrývajícími se pravomocemi. A jak zmateně na krizi reaguje špička unijních struktur.
PZ: A ten druhý důvod, proč nemohl bratislavský summit přinést řešení?
Politika Unie potřebuje radikální změnu. I když se Brexit může jevit jako nahodilý výsledek jednodenního hlasování, ve skutečnosti je důsledkem několika dlouhodobých krizí. A na jejich odstartování se podíleli i politici, kteří v Bratislavě mluvili o kritické situaci. Teoreticky si můžeme představit, že si státník uvědomí chyby a poučí se z nich. Snad se to někdy stává. V politice ale krize vznikají dvojím způsobem. První je pasivita při sociálních proměnách, jež je dílem politiků, kteří se neumějí poučit. Tím druhým, častějšími motorem krizí je, že státník prosazuje nereálné zájmy. Samotné zájmy či skupiny stojící za chybami státníků nezmizí v okamžiku, kdy se krize objeví. To vytváří sveřepou setrvačnost v jednání i myšlení státníků. Navíc politik, který je vychován v dravém liberálním prostředí, ví, co nesmí udělat poté, kdy se jeho chyby stanou zřejmé: nesmí provést veřejnou sebekritiku.
PZ: Tím myslíte německou kancléřku?
Nejen. Jakmile se v divokém prostředí politiky někdo k chybě přizná, konkurence i spolubojovníci ze stranické smečky jej zpravidla likvidují. O křesla, v nichž se dají dělat velké chyby, je v politice drsná soutěž. Jsou to totiž mocenské funkce. Paní kancléřka dnes mírně upravuje politiku, ale chyby nepřizná, veřejně stále hájí staré pozice například v podobě naivního chápání migrantů a trvá na některých prestižních nesmyslných tématech, jako jsou přerozdělovací kvóty.
PZ: Jak dlouho se dá politika bez seriózního vztahu k příčinám krize provádět?
Záleží na médiích a výsledcích voleb. Když svého času média sevřela prezidenta Billa Clintona v souvislosti s jeho aférou se stážistkou, zatloukal, zatloukal a zatloukal – až ho koncem roku 1998 postihl impeachment, pokus odvolat jej z funkce hlasováním ve Sněmovně reprezentantů. Přestože jej Senát v lednu 1999 zbavil základních obvinění a prezidentskou funkci ustál, aféra spojená s poklesem prestiže se podílela na porážce viceprezidenta Al Gora v následujících prezidentských volbách.
Poučení: pod mediální koberec lze zametat jen takové problémy, které nenarůstají. Čím déle někdo dokáže unijní problémy zatloukat, zatloukat a zatloukat, tím větší je šance, že problémy budou bobtnat, až vše exploduje. Třeba napřed v podobě Brexitu.
V polovině tohoto týdne zahraniční výbor dolní komory britského parlamentu vynesl verdikt týkající se intervence v Libyi. Odsoudil tehdejšího premiéra Davida Camerona proto, že se akce nezakládala na dostatečný zpravodajských analýzách, vedla k neplánovaným důsledkům změn režimu a nese vinu za rozklad libyjského státu. Není to nic podivného, počátkem roku prováděl sebekritiku na toto téma i americký prezident.
Co je podstatné, je velké zpoždění v tomto poznání. V době samotné intervence, obdobně jako v době Bushových intervencí do Afganistanu a Iráku či přípravy a průběhu převratu na Ukrajině, byly kritické hlasy potlačeny. Mediální podpora chybných akcí byla ničivá, byť tehdy ještě každý, kdo měl výhrady, nebyl zařazován mezi aktivisty globálního ruského spiknutí. Pozoruhodným projevem těchto posunů je změna vztahu veřejnosti k médiím. Podle nejnovějšího výzkumu agentury Gallup klesl počet Američanů, kteří věří sdělovacím prostředkům, z 55 % v roce 1999 na současných 32 %. Už je načase, aby se obdobný zdravý kriticismus vůči obchodníkům a manipulátorům s informacemi projevil i u nás.
Oskar Krejčí: Přežije lidstvo 21.století?
PZ: Mluvil jste o souběhu krizí v Evropské unii. Jaké máte na mysli?
Brexit odráží nálady v britské společnosti. Stejné nálady vidíme například v pozadí růstu podílu na moci v zemských zastupitelstvech u Alternativy pro Německo, u oprávněných nadějí rakouských Svobodných, že jejich kandidát zvítězí v prezidentských volbách, či v růstu prestiže Národní fronty ve Francii. Všechna tato hnutí a strany spojuje jedno: výrazný euroskepticismus.
Změny nálady ve společnosti mají několik hlavních příčin. Tou nejznámější je migrace. Jenže velká kritika unijní politiky začala už při hledání řešení dluhové krize Řecka. Už tehdy se začala štěpit nejen veřejnost, ale i politická elita. Výsledkem léků na dluhovou krizi, které Německo prosadilo v Unii, je neustálý růst řeckého zadlužení. A velice sporná emise eura po příkladu amerického dolaru. Podařilo se sice zachránit některé německé a francouzské bankovní domy, ale prohloubila se sociální a ekonomická konfrontace severu a jihu uvnitř Evropské unie.
V neposlední řadě k utváření euroskeptických nálad přispěla zcela chybná politika vůči Ukrajině. Návrh asociační dohody od počátku směřoval k odtržení ukrajinského a ruského trhu, tedy k ekonomickému propadu Ukrajiny. Navíc se Unie a některé její členské státy aktivně podílely na svržení zvoleného prezidenta a tím i na odstartování tamní občanské války. K tomu se přidaly kontraproduktivní sankce vůči Rusku a harašení aliančními zbraněmi na východě Evropy. Zároveň nedůvěru k Bruselu a Berlínu posiluje způsob přípravy obchodních dohod Evropské unie s USA a Kanadou, dělba práce EU a NATO, ale i řada dalších skutečností.
PZ: Nezdá se vám, že problém Ukrajiny a obecně zahraniční politiky při změně nálad v Evropské unii přeceňujete?
Odlišnosti oficiálních unijních postojů a programových záměrů nastupujících takzvaně populistických stran je zřejmý. Například francouzská Národní fronta mluví o naléhavé potřebě dohodnout se s Ruskem. Svobodná strana Rakouska se vždy ostře stavěla proti bombardování Jugoslávie a kritizuje odtržení Kosova od Srbska. I proto jsou tyto strany a hnutí terčem nevybíravé kritiky ze strany mainstreamových médii.
Ale chtěl jsem říci něco obecnějšího. To, co paní kancléřka nazvala krizí Evropské unie, je synergický efekt v důsledku několika krizí. Jde o soubor několika odlišných krizí, přičemž tento souhrn je větší než prostý součet jednotlivých krizí. Jedna plus jedna je více než dvě. Tato „souhrnná krize“ dnes vyžaduje radikálnější řešení než například dohodu o migrační politice – které se stejně nepodařilo dosáhnout.
PZ: V čem vidíte největší bariéru ve snaze zachránit Evropskou unii?
Už jsme o tom mluvili: zpoždění v chápání samozřejmostí. To způsobují sobecké zájmy některých jedinců a skupin plus jim posluhující sdělovací prostředky. Liberální kapitalismus je plný iluzí a pokryteckých španělských stěn. Jakmile se něco nehodí pro oficiální obraz, uzavře se to do nejrůznějších forem utajení.
Osobně si myslím, že za Obamova prezidentství mnohem více než on pomohli demokracii lidé jako Edward Snowden (oscarový režisér Oliver Stone o něm právě dokončil film) či Julian Assange. Tito hrdinové postmoderny poodhalili propagandistický závěs, který zakrývá špinavou realitu politiky. A nejde jen o politiku. Podle toho, co zveřejnila skupina hackerů Fancy Bear se zdá, že základem pro zisk zlatých medailí je mít astma a dohodu se Světovou antidopingovou agenturou. Farizejství a kšeft – to jsou neoddělitelné součásti liberálního kapitalismu.
PZ: Nepřeháníte to s kritikou liberalismu? Přece jen je liberalismu doktrínou oslavující svobodu.
Všichni milujeme svobodu. Jenže svobodu si přejí i hyeny. Stabilní společnost vyžaduje spravedlnost, která je založena na rovnováze svobody a rovnosti.
PZ: Myslíte střední cestu mezi nimi?
Ne, to je aristotelovský omyl. Rovnováha není střed, ale vyvážení potřeb, které se neustále mění. Není to bod, ale cesta. Minulý režim kladl tak velký důraz na rovnost, že to většina lidí pociťovala jako ztrátu svobody. Liberální přílišný důraz na svobodu vytváří oligarchii, vládu majetných dravců, a rozevírání sociálních nůžek v globálním i lokálním měřítku.
A pak je tu ještě pocit národní sounáležitosti. Liberální politické elity jsou povětšině kosmopolitní, pokládají vlastenectví za přežitek. Jenže vlastenectví a etnická sounáležitost mají objektivní základ. Když je popíráte individualismem, který je často účelový, pociťují to někteří lidé jako ztrátu důležitého rozměru své osobní svobody. Příčinou radikalizace národnostní tematiky v evropském prostoru není zlovůle populistů či tajná ruka Moskvy, ale nesmyslná migrační politika Bruselu a Berlína, pro něž je vlastenectví pozůstatek časů minulých. Vzor vidí v individualismu USA, kde není národní cítění oficiálně spojováno s etnicitou, ale se souborem liberálně-konzervativních hodnot.
A výsledek? Nikde ve světě není tolik lidí ve vězení jako ve Spojených státech. A vztah mezi rasami je podle výzkumů veřejného mínění téma, které nejvíce trápí americké voliče při současných prezidentských volbách. Skutečný internacionalismus není popřením vlastenectví, ale jeho pochopením a uvědoměním si, že vedle národní tematiky je tu i sociální otázka a problém individuální svobody.
PZ: A co by podle vás mělo být oním radikálním řešením, které by mohlo zachránit Evropsku unii?
Lidé jako německá kancléřka či francouzský prezident, předseda Evropské komise či předseda Evropské rady, ale i předseda Evropského parlamentu by měli co nejdříve odejít ze svých funkcí. Skutečně seriózní pokus o řešení současných problémů Evropské unie je výměna generace státníků, kteří řídí jak Unii, tak i její nejdůležitější členské státy.
PZ: To nezní jako radikalismus, ale jako extremismus!
Jsou nemoci, které vyžadují chirurgický zásah. Kompromis není namístě. Politici, o nichž mluvím, jsou příliš provázáni nejen se zájmy, které přivedli Unii k historicky nebývalé krizi, ale jsou propojeni mezi sebou. Junckera prosadil Berlín a Paříž poté, kdy se objevily informace o daňových kouzlech Lucemburska, kde byl premiérem. Tuska poté, kdy bylo zřejmé, že jeho politická kariéra v Polsku skončila. Modelová je kariéra José Barrosa. Ten se z mladého maoisty vypracoval na portugalského premiéra, kde se výrazně zasloužil o vytvoření aliance ochotných pro intervenci v Iráku, následně se stal předsedou Evropské komise a nyní pracuje pro americkou bankovní investiční společnost Goldman Sachs. Někdo by mohl říci, že špičkové pozice Unie jsou vyhrazeny pro kamarády z mokré čtvrti.
PZ: Z vašich slov se mi zdá, že sice mluvíte o radikálním řešení, ale sám v něj moc nevěříte…
I to patří k nové podobě euroskepticismu. Přiklánějí se k němu lidé, kteří sice fandí sjednocování Evropy, ale přestávají věřit, že projekt Evropské unie je správný a životaschopný. Ovšem stále platí, že budoucnost existuje ve variantách.
(rp,prvnizpravy.cz)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího
Ďalšie články: OSKAR KREJČÍ
