Exkluzivní rozhovor s farmářkou a aktivistkou Paulou Gioiou o rolnické, antikapitalistické a feministické platformě La Via Campesina, ktorý vyšiel na A2larm.
La Via Campesina (LVC) je dnes nejvlivnějším hnutím světa, pokud jde o emancipační snahy vedené skrze ekologické a solidární principy vzniku a distribuce potravin. Kdy a za jakých okolností bylo založeno?
La Via Campesina je hnutí vytvořené zezdola, které se staví proti patriarchátu a kapitalismu. Bylo založeno v roce 1993 v Belgii během vlny neoliberálních reforem, které tehdy probíhaly. Přišli lidé z různých zemí, nejen z Evropy, bylo tu asi čtyřicet nebo padesát organizací. Malé iniciativy a platformy, které už fungovaly v různých světových regionech, se rozhodly, že se spojí a utvoří jedno velké hnutí, takže dnes jsme složeni z více jak 160 členských organizací ze zhruba 70 zemí. LVC sdružuje přes 200 milionů lidí z celého světa, ale toto číslo je ještě větší, protože je mnohem více lidí, kteří se cítí být součástí tohoto hnutí, než „oficiálních“ členů.
Kdo tvoří základnu LVC a co bylo důvodem společné aktivizace?
Jsou to malí farmáři, rolníci a pěstitelé, drobní chovatelé, domorodí obyvatelé, malí rybáři, lidé bez přístupu k půdě jako zdroje obživy, vesničané, migranti, pastevci, lesní komunity, ženy a mladí lidé z vesnic. Chtěli se dát dohromady a solidaritou bojovat proti problémům, kterým jsme v té době čelili a stále čelíme všichni na celém světě. Mezi tyto problémy patří například zabírání půdy, privatizace vody, omezený přístup k nehybridním semenům, patentování osiv, ztráta znalostí práce s půdou a pěstování šetrným způsobem atd. O to jsme všechno přicházeli během neoliberálních reforem, což mělo za následek, že industriálně zemědělský a agrochemický průmysl se rozrůstaly a malí farmáři ztráceli možnost produkovat nejen pro celou společnost, ale i pro sebe a své rodiny. A tento proces stále probíhá.
LVC má devět hlavních cílů, usiluje například o reformu zemědělství, ochranu zdrojů pitné vody, biodiverzity a genetických zdrojů, stejně jako o potravinovou suverenitu. Prosazujete lidská práva s důrazem na práva žen, migrantů a vesnických rolníků. Požadujete udržitelné zemědělství a podporu rozvoje mladých lidí. To je značně ambiciózní a komplexní agenda. Jakou strukturu a strategii jste si osvojili, abyste dosahovali těchto cílů?
Máme několik různých pracovních skupin, regionálních a mezinárodních kolektivů, které na těchto tématech pracují, a stejně tak i na lokální úrovni v každé členské organizaci. Jedním z největších bojů a cílů je podle mě boj za potravinovou suverenitu, který je klíčový pro celou společnost. Chceme jí dosáhnout prostřednictvím agroekologie s trvale udržitelnými metodami vzniku potravin. Agroekologie je důležitá především ve vesnických oblastech. Jedná se o pokusy mít lokální produkci a distribuci potravin – a nikoli řetězce, které působí neférově a na dlouhou vzdálenost. Důležité je to i pro zvrácení klimatické krize.
LVC uvádí jako jeden ze svých hlavních bodů problém marginalizace žen, které jsou utlačovány neoliberalismem a patriarchátem, jak často uvádíte. LVC od počátku své existence rozpoznává naprosto klíčovou roli žen – nemůže bez nich docházet k pokroku.
Ano, jsme přesvědčeni, že nedokážeme vybudovat nový model společnosti bez toho, že bychom bojovali proti patriarchátu. Kapitalismus a patriarchát jdou podle nás ruku v ruce. LVC chápe samo sebe jako feministické hnutí, nicméně feminismus má také svou historii a je důležité nehovořit pouze o feminismu jakožto kritice patriarchátu, ale také se zaměřit na lidi z vesnických oblastí a zabývat se otázkami, které z tohoto prostředí vycházejí. Ve městech máme elity a intelektuály, jejichž realita je odlišná od té z venkova. Je to myšlenka, se kterou pracujeme. V rámci hnutí LVC v Latinské Americe existují slogany, které jsou hlasitě provolávány na demonstracích, jako například „Bez feminismu není socialismu“ (Sin feminismu, no hay Socialismo) nebo „Když žena udělá krok vpřed, muž nesmí udělat krok vzad“ (Cuando una mujer avanza, ningún hombre retrocede). Tyto deklamace nesou jasnou zprávu a zcela vystihují hodnoty, se kterými se ztotožňujeme.
Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) je více než 70 procent žen spojeno se zemědělstvím a produkcí potravin, především v zemích globálního Jihu, který je obětí neokoloniálních modelů, co se týče strategií přístupu ke zdrojům. To znamená, že jsou to právě ženy, kdo sytí planetu a kdo se stará o přežití společnosti. Jaké problémy tu LVC rozpoznává?
Jedním z největších problémů, proti kterým bojujeme, je násilí na ženách, a to ve všech světadílech. Dalším problémem je, že ženy obecně dostávají za stejnou práci nižší mzdy než muži. Můžeme to jasně vidět i u nás v Evropě, takže si asi dokážete představit, jak to vypadá ve zbytku světa. V LVC mají ženy velmi důležitou úlohu a mají stejná práva jako muži. Možná že LVC je skutečně prvním světovým hnutím, které rozhodlo, že bude mít padesátiprocentní kvóty. To znamená, že v každé pozici, kterou máme, je stejný počet žen a mužů. Máme také ženské skupiny a aliance.
Důležitým bodem je také sdílení agroekologické praxe a předávání znalostí.
Ano, zaměřujeme se také na předávání znalostí dalším generacím. Máme propracovaný systém agroekologického vzdělávání, stejně jako systém předávání znalostí mezi rolníky navzájem. Tak se přímo učíme od agroekologických farmářů. Byli jsme například před časem v Belgii, kde probíhal agroekologický seminář a kde hlavním tématem bylo sdílení znalostí. Navštívili jsme farmáře, kterému bylo něco přes padesát let a jenž se před několika lety rozhodl, že začne předávat svoje poznání dalším lidem, především mladým generacím, které se rozhodly pro práci na farmě, ale zatím nemají žádné zkušenosti. Pak jsme navštívili farmu mladé ženy, která získala své zkušenosti právě od něj. Má teď svoji vlastní usedlost. Jsou pořád v úzkém kontaktu, a kdykoli má otázky nebo si není něčím jistá, jde si pro pomoc za ním a on se ji snaží podpořit. Je to příjemná zkušenost. A je to také příklad toho, jak chceme vzdorovat patentování know-how a privatizaci znalostí.
Často zmiňujete pojem potravinová suverenita. Tento termín není vyloženě nový, ale LVC mu dává specifickou konotaci. S tímto pojmem jste přišli na světovém potravinovém summitu v roce 1996. Mohla byste nám tento termín blíže osvětlit?
Potravinová suverenita je koncept, ale ne návod. Musí být přizpůsobován každému regionu, zemi nebo lokalitě. Myšlenka je taková, že malí pěstitelé, chovatelé a zpracovatelé spolu se spotřebiteli jsou ti, kdo by měl rozhodovat o tom, jakým způsobem jsou potraviny vytvářeny a distribuovány pro tu kterou oblast. Chceme získat zpět moc a právo o těchto věcech rozhodovat, stejně jako o kvalitě toho, co potřebujeme nebo chceme jíst. Nehodláme nechat světový trh rozhodovat o tom, co budeme jíst, odkud jídlo pochází či za jakých podmínek žijí jeho producenti. Například quinoa, tradiční plodina a hlavní potravinová složka společností žijících v oblasti And, byla místním lidem sebrána. Několik let nazpátek si v Evropě získala velkou oblibu, takže jej potravinový průmysl začal importovat a teď si jej lidé v původních oblastech nemohou dovolit kvůli cenám a nedostatku, protože se z quinoy stala exportní komodita. Byli tak donuceni jíst jiné potraviny, které povětšinou pocházejí z dovozu a nejsou součástí jejich kultury, nutričních a gastronomických zvyklostí. Podle mě to je neakceptovatelné a boj za změnu nastalé situace je jedním z aspektů potravinové suverenity.
Jiným aspektem jsou pracovní podmínky lidí na venkově. Například u nás ve východním Německu se nachází hodně sezónních pracovníků z východní Evropy, kteří pracují v naprosto neakceptovatelných podmínkách. Většinou se jedná o nelegální práci za daleko menší mzdy, než jaké dostávají němečtí pracující. A vzepřít se těmto podmínkám nemohou, protože by mohli ztratit práci. Součástí myšlenky potravinové suverenity je i to, jak se daří lidem z venkova. Také se snažíme vytvořit nové metody distribuce potravin. Existuje spousta komunitních zemědělských farem, kde se pokouší nově porozumět tomu, co znamená solidarita, a vnést koncept solidarity do vztahu mezi pěstitelem/chovatelem a spotřebitelem. Nejsou tedy nějakými obchodními partnery v tržním slova smyslu, ale stávají se aktivními součástmi jednoho celku. Touto cestou samotná produkce, distribuce i finanční prostředky zůstávají v daném regionu.
Předpokladem potravinové suverenity je boj za aktivnější a transparentnější veřejnou politiku. Znamená to, že ať už jsme v Bruselu, Římě, Paříži, či tam, kde je to zkrátka potřeba, blokujeme Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) a podobné obchodní strategie, které naprosto devalvují a ohrožují zemědělství a společnost. Potravinová suverenita není koncept jenom pro LVC. Ačkoli tento požadavek odtud vzešel, není jediným důležitým hráčem na poli potravinové suverenity. Na prvním fóru v roce 2007 byli přítomni nejenom zemědělci a chovatelé, ale i spotřebitelé, vědci, představitelé nevládního sektoru a také politici. Ti všichni jsou významnými aktéry pro rozvoj potravinové suverenity.
V kontrastu k potravinové suverenitě existuje koncept potravinové bezpečnosti, který již po dlouhou dobu používá OSN, agrokorporace, národní státy i nevládní organizace. Můžete vysvětlit rozdíl mezi těmito dvěma pojmy?
Potravinová bezpečnost nezohledňuje způsob produkce. Říká, že každý člověk má mít dostatek kalorií každý den. Ale už implicitně nezohledňuje, jak se toho docílí, kolik odpadu se přitom vyprodukuje, kolik lidí musí být vyhnáno ze svých pozemků, protože velký zemědělský průmysl se usadil v jejich regionu a zničil strukturu venkova. Koncept potravinové bezpečnosti je již podle mě zdiskreditován, protože mnohé jeho interpretace zvyšují nezaměstnanost. Tohle všechno není důležité pro potravinovou bezpečnost, většina z těch, kdo se tohoto konceptu drží, se těmito otázkami vůbec nezabývá. Potravinová suverenita je naopak založena právě na všech těchto aspektech. Důležitého potvrzení nezastupitelné role drobných zemědělců se nám dostalo díky zprávě FAO o hodnocení mezinárodního zemědělství (IAASTD), která pojednává o stavu současného zemědělství a navrhuje určitá opatření. Je to celosvětová studie, ze které můžeme jasně zjistit, že to jsou právě malí farmáři, kdo v budoucnosti – a vlastně už nyní – dokáže živit planetu, a nikoli zemědělský průmysl, jak často slyšíme. Proto LVC s konceptem potravinové suverenity klade důraz právě na malé rolníky a staví je do popředí.
LVC je aktivní nejvýrazněji v zemích globálního Jihu, ale má také členy z globálního Severu a silná je i evropská část LVC. Občas přemýšlím, jak je možné, že se povědomí o tak důležitém celosvětovém hnutí neustále České republice vyhýbá. Je prakticky neznámé i u jinak pozorné levice. Proč nemá LVC v České republice zastoupení?
Rozhodně se České republice nevyhýbáme. Východní Evropa je pro nás obecně docela výzva, což má historické kořeny. Nemyslete si ale, že jste nějaký ostrov, máme s tímto problém v celé centrální a východní Evropě. Jedinými našimi organizacemi na východě jsou Eco Ruralis v Rumunsku a Elkana v Gruzii. Pak už je jenom Cifti-Sen v Turecku, ale to už je Blízký východ, což je taktéž nový region, který se začleňuje do LVC. Východní Evropa je ale pro nás skutečně důležitá, protože to je evropský region, kde lze stále najít spoustu cenné zemědělské infrastruktury, kterou je potřeba chránit. To je důvod, proč se tolik chceme dostat do kontaktu s Českou republikou – je nejvyšší čas, aby se naše hnutí rozvíjelo i u vás. Nevíme, jak u vás vypadá zemědělská infrastruktura nebo jak jsou zemědělci organizováni. To všechno jsou velké výzvy, kterým je potřeba čelit. Doufám, že druhé Nyéléni Europe Forum, které se uskuteční v říjnu v Rumunsku a na němž se potkají snad všechny současné potravinové iniciativy Evropy, drobní zemědělci a také řada zastupitelů z České republiky, tomuto procesu hodně pomůže.
Hnutí LVC je silně napojeno na levici, především v Latinské Americe. Jde o socialistické hnutí, rozvíjené marginalizovanými lidmi ze „spodku společnosti“, jako jsou rolníci, imigranti, prekariát, a jeho leitmotivem je solidarita. V Evropě toto otevřené přihlášení k socialismu tak evidentní není, přesto je inherentně přítomné v agendě a cílech LVC – je to tak?
Podle mě ano. Je to otázka, která se hodně řeší v latinskoamerických hnutích, tedy propojení mezi bojem rolníků a socialistickým politickým modelem. Tady v Evropě to tolik nezmiňujeme, mluvíme spíše o změně systému v rámci konceptu suverenity. Je tomu tak i proto, že Evropa má úplně jiný kontext. Socialistický model, obhajovaný v Jižní Americe, představuje úplně jinou zkušenost než to, co jsme měli v Evropě. V Evropě to sice děláme jinak, ale všichni společně bojujeme za změnu systému, ačkoli nepoužíváme specifické označení toho nového. Myslím, že jméno či označení ani nemusíme zatím znát. Věnujeme pozornost potravinové suverenitě a agroekologii a skrze to spějeme k systémové změně.
Je pravda, že se LVC stalo oficiálním poradcem FAO ?
Ano. A také Evropského parlamentu, kde máme delegáty. Účastníme se několika různých skupin pro občanskou společnost. Jsme přesvědčeni, že vedle práce a bojů zdola je důležité se účastnit i procesů rozhodování.
Jaké metody používáte k prosazování alternativních řešení na politické úrovni?
Lobbování, ale také se účastníme politických diskusí. Snažíme se u nich být společně s našimi farmáři, ukázat jejich tváře a problémy a aktivně zasahovat do rozhodovacích procesů. Naším cílem je účastnit se oficiálních kulatých stolů i přímých akcí v ulicích. Pořádáme demonstrace, píšeme dopisy ministrům, ale také vytváříme vzdělávací programy v našich regionech, abychom zvýšili povědomí o tématech, o nichž se právě bavíme.
Mluvili jsme celou dobu o hnutí zdola. Jaká je podle vás úloha národního státu v otázce rozpoznání myšlenky potravinové suverenity?
Je velice důležité, aby státy také přispívaly. Problém ale je, že národní státy jsou v zajetí předsudků a mají své stinné stránky. Například francouzská vláda také používá pojmu potravinová suverenita, ale ve zcela špatném smyslu, který se úplně míjí s naší myšlenkou. Tady v Německu máme problém se zábory půdy a její privatizací. Stát nese velký díl zodpovědnosti a měl by napravovat problémy, které jsou spjaté se zábory půdy, a citlivě nastavovat podmínky. Namísto toho, abychom požadovali zákaz prodeje půdy ve všech oblastech, chceme moratorium, abychom se mohli sejít a mluvit o půdě a jejím využití, o tom, proč a za jakých podmínek by měla nebo neměla být předmětem prodeje. Nicméně stát trvá na neoliberální politice a chce do roku 2025 prodat veškerou půdu. Stát se sice rozhodl neprodávat malé farmy, ale měl by pro ně vytvořit odlišné podmínky, protože pozemky jsou prodávány subjektům, které prostě zaplatí nejvíc, takže malí zemědělci jsou diskriminováni. Podle mě by tohle stát neměl dělat. Naopak by měl mít svoje priority, které by napomáhaly rozvoji drobných zemědělských subjektů. Jiným příklad jsou geneticky modifikované potraviny (GMO) v rámci Evropské unie. Dovolíme, aby se takové plodiny pěstovaly i na půdě Evropy? Stát by je měl zakázat, ale to není to, co velké korporace chtějí. A jejich peníze často určují zákony…
Můžete se ještě zmínit o německé organizaci AbL, ve které se angažujete a jež je součástí LVC?
AbL znamená Arbeitsgemeinschaft bäuerliche Landwirtschaft. Spojuje malé a středně velké zemědělce, má zastoupení v celém Německu. Nejedná se o striktně agroekologické farmy, máme mezi sebou také konvenční zemědělce, kteří sami sebe chápou jako malé nebo střední farmáře. Myšlenka je ale taková, že by si časem měli osvojit agroekologickou praxi. Jsme malou organizací rolníků se zhruba dvěma tisíci členy. Jednou z hlavních témat poslední doby pro nás byla mléčná krize, ale stejně tak i reforma CAP (common agriculture policy), smlouva CETA-TTIP nebo geneticky modifikované plodiny (GMO). AbL má silnou mládežnickou organizaci, která například vypravila „semínkový autobus“, který putoval z Německa přes Švýcarsko až do Francie. Jednalo se o kampaň na podporu původních nehybridních odrůd. Hlavním předmětem našeho zájmu jsou však malí zemědělci a chovatelé a rozpoznání jejich společenské role a důležitosti. Ptáme se také sami sebe: Co je to bio? Mít certifikaci a štempl? My o takovouto formu bio a ekologického zemědělství nemáme zájem; jde nám především o aspekt rozvoje důvěry mezi zemědělci a spotřebiteli.
Text Slovu poskytol autor, ktorý je gastronomický aktivista
