Liberálové a konzervativci popisují kapitalismus jako něco jako nejlepší z možných světů. Vede ale k nerovnosti, napětí ve společnosti a k válkám, říká pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.
PZ: Prezident USA Barack Obama byl na rozlučkové cestě v Evropě. Řecko představil jako příklad odpovědné vojensko-bezpečnostní politiky, protože Athény vydávají více než požadovaná dvě procenta hrubého domácího produktu na obranu. V Berlíně pak Obama pohovořil o přátelství USA a Německa, založeném na sdílení liberálních hodnot.
Myslím, že tato Obamova cesta by neměla být zapomenuta. Podívejte se na logiku vojenských výdajů Řecka. Kdo je v pojímání Řecka bezpečnostním problémem? Rusko? Nebo snad Čína? Ne, spojenec Řecka a USA v NATO – Turecko. Symbolem je rok 1974, kdy černí plukovníci, fašisté vládnoucí v Řecku, iniciovali vojenský puč na Kypru, po kterém Turecko okupovalo severní část ostrova. Co dělá problémy řeckému rozpočtu? Nákupy zbraní u spojenců: v Německu, ve Francii, v USA. Vskutku nádherný vzor pro Prahu a Bratislavu!
Obdobně výmluvná jsou slova prezidenta Obamy, jimiž vyjádřil „hrdost, že jsme s Angelou přátelé“. No, kdo z nás své přátele odposlouchává? Slova státníků je třeba vždy několikrát převrátit, než najdete jejich smysl. A někdy žádný smysl nemají.
PZ: Média upozorňují, že po Obamově návštěvě dojde k prodloužení sankcí Evropské unie a Spojených států vůči Rusku. Svědčí snad právě takové rozhodnutí o hodnotovém souznění Evropy a USA?
Odhodlání pokračovat v sankcích dává najevo především Berlín Angely Merkelové. V případě kancléřky jde víc o politickou setrvačnost než o nějaké hodnoty. Z Německa pod jejím vedením se opět stává rušivý prvek v bezpečnostní architektuře Evropy: nesmyslná politika vůči unijním státům ve finanční krizi, podpora převratu na Ukrajině, sebevražedná migrační politika, chybný přístup k Londýnu v předvečer brexitu, rusofobní komplexy…
V souhrnu lze říci, že Obama uklidňoval vybrané Evropany. Přímo ikonické bylo setkání v Berlíně, který Washington pokládá – právem – za převodovou páku své politiky v Evropě. Na schůzku byli pozváni představitelé silnějších států „staré Evropy“, mám-li použít dělení z Bushových časů, zatímco na představitele „nové Evropy“ nezbyly židle. Servilitu mají ve Washingtonu rádi, ale podbízením se nemůže nahradit chybějící mocenský potenciál. Znovu opakuji, Obamova cesta by neměla být zapomenuta: je plná symbolů, které v souhrnu vytvářejí obraz jako vystřižený z učebnice politického realismu.
PZ: A příchod Donalda Trumpa tedy bude znamenat změnu?
Každý prezident znamená změnu, na tom je postavena jeho kampaň – ale i kontinuitu. Mluvil jste o hodnotách. Když porovnáte Obamův liberální intervencionalismus a konzervativní zahraniční politiku George Bushe ml., najdete více rozdílů v některých nástrojích než v hlavních cílech. Americký liberalismus a konzervatismus se v současnosti více liší ve vnitřní, než v zahraniční politice.
PZ: První nominace do Trumpovy připravované administrativy naznačují, že vsadí na konzervativce. S konzervatismem je spojováno omezování sociálních programů. Očekáváte, že se taková změna kurzu projeví i jako další demontáž evropského sociálního státu?
Ano, už se mluví o „globalizaci trumpismu“, tedy především přelévání amerických nálad do Evropy. Je ale nutné vidět, že omezování sociální politiky nemusí vždy odpovídat představám tradičních konzervativců. U kolébky amerického konzervatismu stál Alexander Hamilton. Ten velebil monarchistický režim, Georgi Washingtonovi do jeho projevu na rozloučenou napsal i úvahu o hrozbě, kterou by znamenalo případné rozdělní americké společnosti na politické strany. Konzervativci-tradicionalisté nezbožňují svobodu jednotlivce, ale tradici ukazující, že aristokracie je nadaná vlastnostmi, které jí umožňují vést společnost. Vést lépe než demokratický dav. Společnost pro ně není abstraktní soubor jedinců, ale živý organismus.
Oskar Krejčí: Nemyslím, že Trump vyléčí choroby světa
Už v 19. století evropští konzervativci, jako například britský premiér Benjamin Disraeli, hovořili o nebezpečí v podobě rozdělení společnosti na „dva národy“, na chudé a bohaté. A nastartovali sociální programy. První inspirace pro vznik evropského sociálního státu pochází z Německa osmdesátých let 19. století – a není z dílny liberálů, ale od konzervativců. Tehdy kancléř Otto von Bismarck vytvořil program sociálního pojištění, nemocenského pojištění a pracovních kompenzací, který se opíral o povinné příspěvky pracujících a zaměstnavatelů. Pak přibylo důchodové pojištění se státním příspěvkem – s argumentem, že dělník, kterého čeká penze, nebude pomýšlet na nějakou socialistickou revoluci.
PZ: Nezdá se mi, že by zmíněné sociální projekty byly součástí hesláře konzervativců, kteří obklopují Trumpa.
To, čemu se dnes v politice říká „konzervatismus“, nemusí být vždy mnou vzpomínaný tradicionalismus. Konzervatismus – to je dnes často konzervace odhozených liberálních idejí. Je to reinkarnace zastaralých liberálních myšlenek v jiném kontextu.
PZ: To by chtělo trochu objasnit.
Původní liberalismus se zrodil z osvícenství. Odtud liberálové převzali myšlenku člověka schopného rozpoznat pravdu a vzděláním se stávat morálnější. To, co více než dva tisíce let před nimi v Číně tvrdil Konfucius. Jenže pak přišli ideologové takzvaného manchesterského liberalismu s radikálním kultem individualismu a vizí ekonomického člověka orientovaného na podnikání. Ti místo rozumu postavili do centra liberální doktríny osobní svobodu. Stát se měl změnit na nočního hlídače, který chrání před zloději a do ničeho jiného se neplete.
PZ: Mnohým to určitě nezní úplně špatně.
Nezní. Problém je v tom, že tento liberalismus dal volný průchod pudové agresivitě. Objevil se občan bez občanských ctností, mám-li si vypomoci antickou politickou filosofií. Svoboda jednoho člověka ale může být na úkor svobody jiného člověka. Ze svobodných lidí v konkurenci nevyhrává ten morálnější, ale ten, kdo nemá zábrany užít nejefektivnější nástroje. A lest, lež, násilí jsou až příliš často silnějšími argumenty než pravda. Z ekonomického hlediska to může fungovat – taková byla původní akumulace kapitálu, ono smutně proslulé anglické ohrazování. Výsledkem je nejen ekonomický růst, ale také majetková, a tedy i politická diferenciace, napětí ve společnosti. A nejen to: liberálové tehdy byli propagátory a obhájci koloniální politiky. Samozřejmě za doprovodu hesel o tom, že se jedná o šíření civilizace.
PZ: Upřímně řečeno, to co říkáte,bude řadě lidí znít jako provolávání starých, předlistopadových frází.
Zkusme tedy příběh. Začátkem třicátých let 19. století přijala Belgie ústavu, do které včlenila slavnou deklaraci lidských práv. Ta byla velkou inspirací pro evropské revoluce roku 1848. Přibližně o čtvrt století později získal belgický král Leopold II. jako soukromou kolonii Kongo. Vladař pak vedl civilizační misi, během které jeho panovnický rod nesmírně zbohatl a tak trochu mimochodem přitom snížil počet obyvatel Konga z 20 milionů na 8 milionů. Čísla jsou převzata z Britské encyklopedie. Krutost belgických šiřitelů civilizace neznala mezí – a liberální ústava stále platila.
Ještě na počátku 20. století liberálové kritizovali demokracii a všeobecné volební právo; ty obhajovali socialisté. Protidemokratické argumenty tehdejších liberálů zahrnovaly celou škálu tvrzení, od nevzdělanosti prostých lidí až po to, že například nezaměstnaný nepřispívá daněmi na provoz státu, a tudíž o něm nemá co rozhodovat. Z toho pak mnozí dovozovali, že váha hlasu ve volbách by měla být dána velikostí majetku či daní, nebo také třeba tím, že daný volič učí na univerzitě. I dnes často samozvaní ochránci liberálních svobod ve chvíli, kdy prohrají ve volbách či v referendu, hovoří o veřejnosti jako o nekvalifikovaném, nekompetentním davu.
PZ: Myslím, že jsem tohle kdysi četl ve vaší knize Povaha dnešní krize. Což se ostatně může každý přesvědčit sám, protože je volně ke stažení na serveru ResearchGate.net. Ale pojďme do současnosti: jsou tedy liberální hodnoty zastaralé?
To je složitá otázka – velice často nevíme, jaké liberální hodnoty ten který politik, politolog či propagandista myslí. Už na konci 19. století začaly v liberalismu sílit názory, že stát by měl hlídat úroveň sociální nerovnosti. V souvislosti s hospodářkou krizí třicátých let v minulém století pak někteří liberálové začali podporovat státní intervence. Objevily se sociální programy péče „od kolébky do hrobu“. V Evropě se této linii původně říkalo neoliberalismus, dnes se pod tlakem amerických brožurek mluví o sociálním liberalismu. Výraz „neoliberalismus“ se v americké angličtině vžil pro návrat k liberalismu věrnému kultu individuální, především podnikatelské svobody. Pro takové pojetí se někdy užívá výraz libertarianismus.
Hlavně ale došlo k prazvláštnímu sňatku radikálního liberálního individualismu a konzervatismu, který vyznává tradici, přičemž tradicí povětšině myslí posvátnost majetku a často i takzvané židovsko-křesťanské hodnoty. Toto poněkud neorganické spojení je s největší pravděpodobností v pozadí hodnotové orientace rodícího se Trumpova týmu. Jestliže vnímáme ideovou doktrínu jako relativně uspořádaný soubor světonázorových principů, politických cílů, hesel a nástrojů, pak v daném případě jde o americkou verzi „relativní uspořádanosti“ – něco, co by v Evropě ještě včera vyvolalo pochybnosti o logickém uvažování. Dnes si ale v důsledku amerikanizace médií a školství na takovéto doktrinální míchanice zvykáme jako na samozřejmost.
PZ: Popravdě řečeno, váš výklad nemusí znít přesvědčivě. Vždyť liberalismus a konzervatismus stojí proti sobě. Jsou výrazně odlišným výkladem reality.
A co je ona realita? Realitou je kapitalismus. Podstatou kapitalismu není ani náboženská tradice, ani individuální svoboda, ale zisk. Liberalismus a konzervatismus jen deformovaně vykládají či někdy úmyslně zastírají tuto podstatu, aby přesvědčily sebe i okolí, že kapitalistický svět je nejlepším z možných světů.
Kapitalismus v Evropě vznikl jako popření středověkého soustředění se na zajištění lepšího života po smrti. Musíme žít a hromadit bohatství zde a nyní, a to každý sám, nespoléhat na nějaké budoucí dobro a už vůbec ne na nějaké království Boží na zemi. Kapitalismus je reálná antiutopie. Nebo, jak se někdy říká, dystopie.
PZ: Dystopie je ale obraz fiktivní společnosti, která se vyvinula nesprávným směrem. Fiktivní!
Kapitalismus není to, co o něm říkají liberálové či konzervativci. Je plný vnitřních rozporů především v podobě neférového rozdělení příjmů a majetků. To ústí z jedné strany do volání po ještě větší ameriko-centristické globalizaci, z druhé pak v politické a ekonomické ochranářství. Nerovnováha však stále živelně narůstá. A s ní také nebezpečí války. Liberálové i konzervativci na to reagují uznáním, či dokonce podporou oligarchizace, byť slovně stále přísahají na demokracii. Zatím nic nesvědčí o tom, že by začalo skutečné hledání sociální stability založené na nové, spravedlivější rovnováze mezi svobodou a rovností.
(Jiří Kouda, prvnuzpravy.cz, foto: pl)
Uverejnené so súhlasom prof. Oskara Krejčího, foto (ap)
