A2larm: Závěrečná reportáž z cyklu Hrdinové kapitalistické práce, který přináší svědectví z prostředí nízkopříjmových zaměstnání, nás zavádí do třídírny odpadu na Ostravsku. (Slovo reportáže uverejňuje so súhlasom autorky aj redakcie.)
V roce 1968 stávkovaly šičky v továrně Ford v Dagenhamu v Essexu. Později se k nim připojily i šičky z továrny Ford v Halewoodu. Kvůli stávce musela automobilka zastavit výrobu, protože došly zásoby potahů na sedadla, které ženy vyráběly. Stávka trvala tři týdny. Šičky se ke stávce odhodlaly proto, že byly přeřazeny z kategorie „profesně náročnější činnosti“ do kategorie „profesně méně náročných činností“. Navíc dostávaly o patnáct procent nižší mzdu než muži, kteří byli ve stejné kategorii. Ženám se sice podařilo dosáhnout srovnání mezd s muži, zpátky do lépe placené kategorie se ale dostaly až po další šestitýdenní stávce v roce 1976.
V roce 2017 jsou v České republice různá povolání rozřazena do osmi skupin podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce a na základě toho se určuje zaručená mzda. Šičky jsou v první skupině, což znamená, že jejich zaručená mzda je minimální, aktuálně tedy 11 tisíc korun měsíčně nebo 66 korun na hodinu. Ve druhé skupině jsou například kopáči, ve třetí pokladní. Zaručená mzda osmé skupiny je letos 132 korun na hodinu nebo 22 tisíc korun měsíčně.
A protože zařazení do první skupiny znamená, že šička je to nejméně kvalifikované zaměstnání v Česku, rozhodla jsem se, že pojedu na Moravu a nechám se tam jako šička zaměstnat. Šít umím, absolvovala jsem totiž kdysi rekvalifikační kurz na dámskou krejčovou. Zdálo se to snadné, inzerátů byl plný internet. Jenže při bližším zkoumání jsem zjistila, že naprostá většina z nich vyžaduje několik let praxe. Některé i vzdělání v oboru. Kromě těchto dvou podmínek byla velká část nabídek jen pro lidi s průkazem OZP.
Každá chce ušít co nejvíc
Když jsem vybrala inzeráty, na které mělo smysl odpovídat, zbylo mi jich z několika set méně než deset. Často chtěli, abych nejprve poslala životopis, tak jsem to udělala a čekala. Zbylá místa jsem obtelefonovala. Pozvali mě do Prostějova do jedné firmy, kde sháněli šičky. Domluvili jsme se, že přijdu druhý den ráno. Když jsem na místo dorazila, chvíli jsem si povídala s personalistkou.
„My vlastně právě teď místo nenabízíme,“ přiznala hned v úvodu. „Pošlete nám ale životopis, já tam ten inzerát mám proto, že potřebuju mít lidi v záloze, kdyby přišla nějaká zakázka.“ Omluvila se mi, že mě tam „táhla“. Nevěděla přirozeně, že mě táhla až z Prahy, tak jsem se usmála, že to nevadí, rozloučily jsme a já jela domů.
V Ostravě se mi během dalších dnů nedařilo lépe. Posílala jsem životopisy, ale nepřicházela žádná odpověď. Pak jsem našla firmu CONROP v Bolaticích, na sever od Ostravy, která šila velkoobjemové vaky. Inzerovali, že nástup je možný ihned a že nevyžadují praxi, sami zaučují. Přijela jsem na pohovor. Paní personalistka mi nejdřív předestřela základní informace, jakože je tam dvousměnný provoz, ranní od šesti do dvou, odpolední od dvou do desíti. Ten, kdo má ranní, pracuje i v sobotu. Nabízejí čtrnáct hrubého. Pak mě provozem dovedla k vedoucímu výroby. Když jsme procházely halou, zaznamenala jsem, že je tam dusno, i když bylo teprve půl desáté ráno. Vedoucí výroby mi řekl, že lidé ve firmě berou 73 korun na hodinu, a to všichni. Člověk si přijde zhruba na 11 tisíc čistého. Ale existují prý různé bonusy, které mzdu navyšují. Důležitý je výkon, který se odměňuje. Pak také to, že člověk nechybí, není nemocný, nepečuje o své blízké a nechodí v pracovní době k doktorovi. Pauzy jsou každé dvě hodiny, ale děvčata toho „nezneužívají“, protože chtějí ušít co nejvíc. V celém areálu je zakázáno kouřit, takže se ráno každý den dělají namátkové kontroly osobních věcí, zda v nich nemáte cigarety, anebo alkohol. „To je teď moderní,“ usmála se personalistka, která tam seděla s námi, a šéf ji doplnil, že je to z bezpečnostních důvodů, aby tam nic nechytlo.
Protože tam nebyla klimatizace, což bylo znát, směly šičky každou hodinu vstát od stroje a jít se nadýchat vzduchu. „Můžou vyjít ven, když je horko, taky jim nezakazujeme chodit na záchod. Ale opět – nikdo toho nezneužívá, každá chce ušít co nejvíc,“ pochvalovali si vedoucí s personalistkou systém výkonové mzdy.
Pak jsme chodili provozem a já se dozvěděla, že by mě zaučovali tři měsíce. Jenže ne každý pořád šije, takže ze začátku by se mi mohlo stát, že bych dělala něco jiného. „Potřebujeme lidi, kteří vaky skládají, podávají a na další práce. Ale nebojte, ty tři měsíce by se vám začaly počítat až od chvíle, kdy byste začala skutečně šít,“ vysvětlili mi. S tím by se samozřejmě odsunula i šance na vyšší mzdu. Právě se chystali na celozávodní dovolenou a vypadali, že mě sice vezmou rádi, ale nijak na to nespěchali. Ideálně bych prý měla nastoupit po té dovolené, protože tu by mi nemohli zaplatit, měla bych ji jako neplacené volno. Ke mzdě ještě dodali, že není tak vysoká jako v automobilovém průmyslu, ale když budu šikovná a budu šít rychle, vydělám si prý dost.
V Bolaticích ovšem prý není ubytovna. Dojíždějí tam sice lidé i z Polska, ale ti jezdí autem a domlouvají se na spolujízdách. Neměla jsem čas čekat, až mě vezmou, tak jsem se rozhodla zkusit zmíněný automobilový průmysl, anebo cokoli jiného.
Práce jen pro chlapy
Obvolávala jsem a obcházela pracovní agentury v Ostravě. Byla jsem ochotná vzít cokoli. Přemýšlela jsem, jak je možné, že poprvé nemůžu sehnat okamžitě práci. V Moravskoslezském kraji je nezaměstnanost něco přes šest procent, nejvyšší v celé republice. Dojíždějí tam pracovat Slováci a Poláci. V Polsku je sice hrubá minimální mzda o tisíc korun vyšší než v Česku, ale v čistém je pro člověka bez dětí naopak o tisíc korun nižší. V Polsku je také velká prekarizace práce. Možná někteří dojíždějí kvůli smlouvám, které jim dávají jistotu zaměstnání. A taky bylo léto a hodně podniků mělo celozávodní dovolenou.
Konečně jsem našla agenturu, která měla na stránkách přes deset různých nabídek a některé vypadaly lákavě. Třeba lakování automobilových komponent na páse.
„Dobrý den, sháním práci, brigádu, cokoli.“
„Dobrý den, pro ženy bohužel nemáme nic.“
„Aha, tak na shledanou.“
S argumentem, že pro ženy práci nemají, jsem se setkala ještě jednou. Většinou však neměli vůbec nic. Až po dalších několika dnech zoufalého hledání mě pozvali do personální agentury COMAC JOBS a ten samý den jsem si domluvila schůzku v OZO, což je firma, která v Ostravě zpracovává odpad. Do třídírny odpadu jsem nejprve zavolala, ale musela jsem poslat i strukturovaný životopis. Naštěstí se jim líbil, a tak mě pozvali.
Žádná hitparáda
Sympatická mladá žena mi nabídla místo u stolku v personální agentuře a předestřela mi dvě nabídky. Byla tak neformální, že jsem místo hovoru o zaměstnávání měla chuť s ní jít na pivo. Nabídla mi dvě práce. Jednu ve firmě KES, která je ve Vratimově, a druhou ve firmě CTS, která je v Hrabové.
„Řeknu vám to asi takhle, tuhletu firmu KES ženský buď milujou, anebo nenáviděj, je tam úkolová mzda, takže když jste dobrá a šikovná, tak si vyděláte i osmnáct tisíc, já bych to třeba dělat nemohla,“ směje se a ukazuje svoje ruce. „Já nejsem šikovná, neumím ani šít. Některý ženský choděj na cigáro a nesnažej se, a to si potom vydělaj sotva minimální mzdu.“
Zvedla se a ze zásuvky ve skříni vytáhla cosi, z čeho čouhala spousta kabelů a bylo to různě propojené a pospojované. Zírala jsem na to v úžasu a bylo mi jasné, že bych se to nenaučila ani za měsíc. Doufala jsem, že tam bude nějaký jiný zádrhel, kvůli kterému tu práci nebudu moci dělat, protože mi bylo jasné, že bych se okamžitě zařadila mezi ženské, které tu práci nenávidí.
Ve druhé firmě by mě zaměstnali na první měsíc na DPČ. „Abychom viděli, jestli chodíte do práce. Čistou mzdu byste měla první tři měsíce skoro dvanáct tisíc. Já vím, že to není žádná hitparáda, ale jsou to čisté peníze, všechno je přiznané,“ snažila se mi pracovnice agentury ospravedlnit výši mzdy. „Mně sem pak chodí plakat lidi, co odpověděli na inzeráty, kde jim slibovali dvacet, třicet tisíc. Slíběj třeba dvacet, ale ve skutečnosti je to patnáct, těch pět je nějaká odměna, kterou nikdy nikdo neviděl, a z těch patnácti jim dávaj jen deset a těch pět někde večer na parkovišti na ruku,“ vyprávěla žena tak přesvědčivě, že jsem jí její zkušenosti uvěřila.
Nakonec se ukázalo, že by trvalo moc dlouho, než by mě zaměstnali, že o zaměstnance sice stojí, ale chtějí si být jisti, že také oni o tu práci opravdu stojí, a tak jsem se vydala do třídírny odpadu v naději, že mě vezmou tam a nebudou po mně chtít žádné šílené výkony.
Na zavolání
Vešla jsem do krásné čisté vrátnice a žádala si pana Nožíka. Chvíli jsem na něj čekala na příjemném sofa naproti recepci. Když přišel, zavedl mě do areálu. Jak jsme šli, leželo na zemi čím dál víc odpadků, až jsme vešli do ohromné haly, kde už bylo odpadků moře. Plasty i ledacos jiného a strašná špína a smrad. Dovedl mě nahoru do malé místnosti, kde byl pás. U pásu nikdo nebyl a pás nejel. Tam mi ukázal, co bych dělala: jak vyndávat z pásu petky různých barev a kam je házet. Přitom vykládal, že teď práce sice není, ale že bych byla doma na telefonu, a když by jim někdo chyběl na směnu, zavolali by mi. Zbytek odpadu se prý používá jako palivo.
„Jak se vám to líbí?“
„Líbí, což o to, ale vy tu práci pro mě vlastně nemáte.“
„To lidi přijdou a hned si myslej, že budou mít práci,“ nadurdil se trochu.
Pás byl obalený letitou špínou, kterou nikdy nikdo nemyje a strašlivě to tam smrdělo. Cestou zpátky do administrativní budovy jsme viděli cosi se mihnout, nějaký ocásek mezi haldami odpadků. Pan Nožík to okomentoval: „Jsou tady potkani, občas nějaký vyskočí na pás, ale bát se nemusíte, jsou to plachá zvířata, zatím nikoho nepokousali a taky jsme tu dlouho neměli žloutenku ani jinou takovou nemoc.“
Na personálním se mnou podepsali smlouvu na DPČ. Zavolali hned v den, kdy jsem získala potvrzení od jejich podnikového lékaře, že můžu na ranní celý příští týden.
Přijela jsem autobusem ve tři čtvrtě na šest. Při příchodu kouřila přede dveřmi odbarvená blondýna, a jak jsem se blížila, típla cigáro a řekla ostatním: „To je pro mě“ a mně: „Pojďte za mnou.“ Šly jsme po schodech, otočila se ke mně a podala mi ruku: „Já jsem kdyžtak Terka, ahoj,“ a zpříma se mi podívala do očí. Dovedla mě ke skříňkám a jednu mi přidělila. Dala jsem si na ni svůj zámeček. Neměla jsem žádné extra pracovní oblečení a Terka říkala, že se hrozně uprasím a jak pak pojedu domů. Ženský v šatně kývaly hlavou, že to nepůjde.
Šla jsem s Terkou na plac, kde čekal mistr. Ten řekl jenom, cože je to za nápad přijít bez pracovního oblečení, a už jsme šly nahoru k pásu. Terka skočila pro rukavice a jedny mi dala. Nejdřív jsme pracovaly ve dvou, pak se k nám přidal Michal, který kromě toho nakládal odpadky na pás vysokozdvižným vozíkem. Na páse bylo hodně věcí, které v žádném případě nebyly z plastu. Ležel tam třeba medvídek, ale taky použité plíny a nějaká věc, která byla úplně prolezlá červy, až se hýbala. Po páse nám ráno jela i nějaká zdechlina.
Terka hned vzala sprej, stříkala a říkala, ať na tu zdechlinu nesahám. Na pás nám taky vběhl potkan. Terka se potkanů strašně bála, a tak začala utíkat. V chodbičce jsme málem šláply na dvě potkaní mrtvoly. Terka tu pracuje pět let, má jednoho syna, manžel je svářeč. Bylo jí třicet a práci by neměnila, nemá totiž ráda změnu, ale vadí jí ti potkani. „Vlastně se jich bojím pořád víc,“ vyprávěla mi o jedné pauze.
Proč tomu říkají plasty?
Osm hodin u pásu, každé dvě hodiny pět minut bezpečnostní pauza, během které jsme ale nesměli vyjít ven z haly. Směli jsme si dojít na záchod, někdo však musel zůstat u pásu hlídat. A půlhodinová pauza na oběd. Při práci na nás mířily kamery. Prý pro naši bezpečnost, ale spíš pro naši kontrolu.
Byla to první fakt odporná práce a neměla jsem vůbec žádnou radost z toho, co jsem dělala. Z humusu, který jel po páse, jsme vybírali petláhve, velké igelitové obaly LDPE a obaly HDPE, což je polyethylen s vysokou hustotou. Taky se vybíralo sklo a plechovky. Zbytek jel dál po pásu někam, kde se to rozsekalo a udělalo se z toho palivo pro cementárnu. Rukavice, které jsem dostala, končily u zápěstí. Za chvíli jsem měla poškrábané paže a trochu závistivě pokukovala po návlecích, které měla Terka natažené až k loktům.
Chlápek, který dělal sekuriťáka a viděl nás, jak pracujeme, na kameře, se mě při obědové pauze ptal, proč jsem si nenašla lepší práci. „Nechápu, proč tomu říkají plasty, když tam je všechno, asi kvůli hygieně, aby vůbec povolila se v tom hrabat. Je to odpad z podzemních garáží a je tam všechno. Je to strašnej humus, my vás litujeme, když vás vidíme, jak se v tom musíte hrabat,“ říkal mi a bylo vidět, že nás fakt lituje.
Další den ta úmorná a špinavá práce pokračovala. Plíny, injekční stříkačka, jídlo, ohromný gumový penis, který bůhvíproč na páse stál a vypadal strašně odpudivě. Petky smíchané se vším možným.
Terka sbírala víčka od Coca-Coly, protože si moc přála vyhrát zájezd do zahraničí. „Ale už jsem jich tam poslala tisíc a pořád nic,“ vysvětlila mi. Na dovolenou tak pojede na tři dny do Prahy, možná jen na dva, podle toho, jak drahé bude ubytování. A pak možná ještě na tři dny do Beskyd.
Z pekla k lisu
V poledne mě převeleli dolů na lis. Nejdřív jsem házela na pás papíry, což byla fyzicky náročná, ale krásně čistá práce. Pak jsem třídila plastové obaly. Vybírala jsem ty čiré, světlé a čisté – prý pro Rakousko. Protože v Rakousku jsou hákliví a nesmí to být špinavé.
Šla kolem exkurze mladých hasičů. Ani nevím proč, ale bylo mi hrozně nepříjemné, že tam byli. Nechtěla jsem, aby mě viděli. Jeden mě pozdravil tónem, kterým dával najevo, že ve mně vidí člověka. Přesně tak bych to asi na jeho místě udělala já a teď bych si za svou blahosklonnost nejraději nafackovala. Schovala jsem se mezi haldy plastů, abych nebyla vidět. Exkurze chodila jen po spodku, nahoru ke špinavému pásu nešli.
Dole na lisu velel Vašek. Lisovaly se tam papíry, petky a různé plasty. Vašek začínal taky nahoře na pásu. Před lety pracoval v bezpečnostní agentuře, kde vydělával šest tisíc. „A to tam byly i šestnáctky, to byli hrozní podvodníci,“ vzpomínal. Proto odešel a ocitnul se na pracáku. Nějakou dobu žil ze čtyř tisíc, takže když mu před deseti lety nabídli práci v OZO, tehdy za osm čistého, byl rád. Měl za sebou peklo chudoby a v třídírně našel jistotu. Od té doby si udělal kurz na obsluhu lisu i vysokozdvižného vozíku, a tak povýšil a má i víc peněz, čtrnáct, patnáct čistého. „To je dobře,“ prohodila jsem. „Ani nevím,“ odpověděl Vašek. „Nahoře jsem neměl za nic odpovědnost, nemusel jsem na nic myslet, jen jsem stál u pásu.“
Chvíli jsem byla dole na lisu, chvíli nahoře na pásu, podle toho, kam mě poslali. Při práci na páse jsme poslouchali rozhlas. Valily se na nás zprávy o Colours of Ostrava, ale nikoho to moc nezajímalo, znělo to jak z jiné planety. Když se ale objevila zpráva o člověku, který zemřel při práci v Ostravě-Vítkovicích, zastavila Terka dokonce na chvilku pás a dala to víc nahlas. S dalšími kolegy se o tom bavili o obědové pauze, zjevně je to zasáhlo.
Každý týden překvapení
Na konci směny jsem dostala rozpis na další týden. Rozdali ho všem a Terka se do něj dívala a říkala: „Příští týden mám noční!“ Ostatní taky nevěděli, jak budou pracovat příští týden, jen na rozdíl ode mě měli jistotu, že pracovat budou. Musela jsem mistrovi říct, že jsem s tím nepočítala a že nevím, jestli na ty noční budu moci přijít. Ve čtvrtek a v pátek jsem většinu času pracovala s Vaškem. Pracovalo se mi s ním dobře, bylo to takové souznění, že jsem se v duchu modlila, abych nemusela stát u toho smradlavého pásu a mohla být dole s ním.
Když jsem ve čtvrtek třídila igelity, přišel ke mně mistr Nožík. A jestli se prý bojím potkanů a ať uklidím mrtvé potkany v obou halách. Obešli jsme spolu několik míst, kde leželi. Já jsem přičinlivě hlásila, že vím o dvou dalších, které jsem viděla v pondělí. Ti v té chodbičce opravdu stále leželi, jen byli už značně vyschlí. A přibyl k nim ještě jeden úplně čerstvý, který vypadal, jako by spal.
Vzala jsem si hrábě a lopatu a začala. První, kterého jsem začala hrnout hráběmi na lopatu, nebyl ještě úplně vyschlý, ale nebyl také čerstvě tuhý. A byl pevně přilepený k zemi. Čím déle tam jsou, tím jsou přilepenější, ale potom, jak vysychají, jdou od země už zase dobře oddělit. Takže nejhorší jsou ti, co jsou mrtví pár dní. Ti právě chcíplí mají tuhé tělo, které se dá na lopatu nahrnout bez obtíží, a u těch úplně vyschlých se zase neobjevuje žádný vnitřek, když je člověk seškrabává. Jak jsem se snažila toho potkana od země oddělit, natrhla jsem mu omylem kůži a objevilo se pod ní maso. Pozvracela jsem se. Šla jsem kousek vedle, chvíli dýchala a pak to šla dodělat. Trochu jsem si myslela, že mi po téhle práci mistr řekne, že se můžu jít vydýchat ven na čerstvý vzduch, ale nějak ho to nenapadlo.
Ptala jsem se Vaška i Terky, jestli jim vždycky dávají rozpisy směn až koncem týdne. Oba říkali, že obvykle je dostávají ve čtvrtek, někdy dokonce až v pátek. I když Terka to mívá spíš pravidelné, ranní, noční, odpolední, protože má rodinu. Ale jistá si být nemůže a radost z toho, že si nemůže s jistotou naplánovat, co bude dělat v dalších týdnech, nemá. Vašek žije sám, a tak ho přesouvají libovolně. Když je v zimě na lisu třísměnný provoz, protože tam pracují i lidé, kteří jinak zpracovávají palivo, stane se Vaškovi, že mu řeknou po odpolední směně v deset večer, že má přijet na ranní v šest ráno. Má to domů přes hodinu cesty, takže v takovém případě toho moc nenaspí.
Hlavně, že má člověk práci
Když jsme si s Terkou cestou domů autobusem povídaly o tom, jak jsem v úterý přišla na poslední chvíli, protože jsem zaspala, smála se mi. „Na ranní jsem nikdy nezaspala, ale párkrát se mi to povedlo na noční,“ říkala. Když se totiž vrátí z noční směny, chvíli spí, pak vstane a udělá rodině oběd, potom zase spí, pak vstane a uvaří večeři a pak někdy ještě usne. Přemýšlela jsem, proč se odpadky třídí i v noci. Během posledních měsíců jsem potkala řadu lidí, kterým roky ve třísměnném provozu zničily zdraví.
Poslední den ráno se mě ženský v šatně ptaly, jak se mi tam líbí. „Ale jo,“ odpověděla jsem se špatným svědomím, protože jsem věděla, že jsem tam naposledy. „Hlavně, že má člověk práci,“ odpovídaly. Tuhle větu jsem v třídírně slyšela mnohokrát. Někdo dokonce vyryl se zjevným sarkasmem na dveře záchodu nápis: „Buďte rádi, že máte práci.“ Ženský mi taky věnovaly hrníček, který tam někdo zapomněl, abych si měla do čeho dělat kafe.
Když jsem ke konci směny čistila lis, smál se Vašek, že mě tam zavře a že se na mě budou chodit dívat jako v ZOO. „Ony sem takhle choděj exkurze a koukaj se na mě jako na nějaký zvířátko. Já vždycky zastavím lis a jdu pryč,“ stěžoval si, jak mu vadí, když tam lidi zvenku očumují.
Pod lisem byla v prohlubni hnědá břečka, kterou Vašek nabíral kyblíkem do vysokozdvižného vozíku a vyléval vedle naší haly ke skládce odpadu. Voda byla z petláhví, z kterých ji vytlačoval lis. Nabídla jsem se mu, že zapáchající kapalinu budu nabírat. S povděkem to přijal a šel namazat nějaké součástky v lisu. Hned druhý kyblík jsem vylila s takovou vervou, že jsem se tím nakyslým hnědým hnusem celá ohodila. I když jsem se celý týden snažila se k té jámě kvůli smradu nepřibližovat, ani mi to v tu chvíli nevadilo. S Vaškem se mi moc dobře pracovalo a nedokázala jsem mu říct, že odcházím.
Jen Terka pochopila, že už nepřijdu, a při odchodu mi říkala: „Hlavně už nevymývej ty kelímky.“ Narážela na to, že jsem se jí přiznala, že doma třídím odpad a dokonce vymývám kelímky. Hrníček, který jsem ráno dostala, jsem umyla a vrátila ho tam, odkud ho ženské vzaly.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Série textů vznikla s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Reportáže z cyklu Hrdinové kapitalistické práce:
Budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem (Práce v nemocniční prádelně pražského Motola)
To je jen pro silný jedince, nikdo tu nevydrží (Práce v drůbežárně ve Vodňanech)
Neviděla jsem vyrůstat svého syna (Práce v supermarketu Albert)
To dělaj pro stroje, ne pro lidi (Práce ve výrobně žiletek v Krupce)
